Byly rozhodčí doložky od začátku fígl na lidi, nebo byly někdy i „čisté"?
Myšlenka rozhodčích doložek a rozhodčího řízení je určena především podnikatelům. Když se někde staví dálnice a vznikne tam právní spor mezi dodavateli, tak lhůta na dálnici je pět let a soud by trval deset. Rozhodčí řízení je určeno k tomu, aby se v takových věcech rychle rozhodlo.
To ale funguje na úrovni, kde všechny strany vědí, o co jde.
Ano, to jsou všechno profesionálové. A najednou se tohle, co je určeno podnikatelům a odborníkům, vzalo a hodilo se to do spotřebitelských smluv. Což by samo o sobě nemusel být problém, ulevit soudům a mít rychlé rozhodnutí. Problém je, že ani velké banky jako Komerční banka nebo Reifka, kterých se to týkalo, neměly ve smlouvách všechno správně. A nakonec začalo být rozhodčí řízení ponižováno na to, aby třeba úvěrové společnosti prošly věci, které by před soudem neprošly. Když je věc už ve fázi exekuce, soudy by to měly správně zastavovat samy od sebe, ale většinou se čeká, až se člověk ozve sám. Když se ozve, tak mu to zastaví. Jenomže lidi to nevědí.
Říkáte, že by to soudy zastavovat měly – to neznamená, že musí?
No, když mají tu povinnost, tak musí. Ale ony to nedělají. Soud nepřinutíte.
Mohly by tedy společnosti, jichž se to týká, říct, je to špatně, tak to utneme samy?
Mohly. Já ale chápu, proč to neudělají. Kdybych byl jejich advokát, asi jim řeknu: spočítejte si, kolik lidí se vám ozve na zastavení exekuce a kolik vás to bude stát, a oni nedojdou možná ani k jednomu procentu; bude to tak málo, že to nebude mít cenu řešit. Náklady na to, aby to sami zastavili, by byly extrémně vysoké, takže bude jednodušší v tom pokračovat.
Po revoluci jsme sice vyrobili kapitalisty, ale nevyrobili jsme skutečné spotřebitele. Lidé se za svá práva musí naučit bít sami.
Pak budou lidé říkat, že za komunistů bylo líp, protože tenkrát takové věci ve smlouvách nebyly...
Po revoluci se uvolnil trh a najednou jsme byli všichni velcí kapitalisti. Jenže my jsme vyrobili kapitalisty, ale ne skutečné spotřebitele. Hodili jsme lidi do nového prostředí, k němuž nebyli vychováni. A dosud jsme je nedovychovali. A ty metody lidi samozřejmě sežraly. Byli zvyklí, že to stát nepřipustí.
Musíme ty tři dekády od revoluce dohnat.
Lidé se za svá práva musejí naučit bít sami, protože soud jim sám od sebe nepomůže.
Mediální obraz exekutora je dnes „zlý pán, který nám jde po krku" – je to zasloužené?
K tomu přišli exekutoři trochu jako slepý k houslím. Vymáhat pohledávky je prostě jejich práce a o tom, zda věřitel na pohledávku má či nemá nárok, už nerozhodují. To, že se někteří exekutoři nechovají dobře, je jejich individuální selhání; že mají ale lidé z exekutorů strach, to je správně. Exekutor by ale měl být více krizový manažer. To by jim přineslo větší prestiž – měl by vymoci peníze, ale současně se snažit, aby pro člověka mělo smysl dál pracovat a nebrat mu střechu nad hlavou.
Určitě existují zájmy jistých skupin a lidé, kteří je prosazují – není žádné tajemství, že někteří exekutoři i podnikají v úvěrech a vlastně tak roztáčejí ta kola. Nepředstavoval bych si to ale jako schůzky, kde pijí lidskou krev; jen přirozeně tlačí své zájmy.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
