Tak třeba má sestra. Na Štěpána mě vždy přiláká k sobě do domečku s věncem na dveřích a pak rozdrážděná Werichovými výhrůžkami, že všichni všechno všechněm dáme, začne očichávat vosí hnízda a vzdychat.
– Pamatuješ, jak jsme vždycky na Mikuláše zhasli v pokojíčku, koukali z okna a počítali, kolik Mikulášů uvidíme? Bože, to byly krásný časy.
– Ne, nebyly. Strašila jsi mě, že mi čert ukousne pindíka a že za každýho ukousnutýho mu povyrostou rohy.
– Ježiš, ty si to pamatuješ?
– Jasně že si to pamatuju, pomočil jsem se strachy.
– Ale di ty.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
