Samozřejmě se mi zachtělo bejt v ten moment vtipnej a chytrej a navrhnul jsem jako příčinu jejího odpadlictví takzvanou pubertu, ale moje střela šla úplně mimo. O svou víru přišla totiž moje dobrá matka právě skrze víru, jak se tak tehdy úpěnlivě a opravdově a soustavně modlila, „aby nám nevzali dům a my se nemuseli stěhovat", promodlila takto několik kvartálů a hle, Ježíš nezasáhl proti svévolníkům, „a tak jsme skončili v cizím městě". Dodnes matka nevychází z údivu, zač ji pánbůh trestá, ačkoli vychovala v utěšených poměrech dvě zdravé děti, dožila se, přestože kouří šedesát let, krásného věku ve vlastním třípokojovém bytě atakdále, přičemž právě jen Bůh ví, jakým hrůzám by v životě musela čelit, kdyby její dětské prosby byly vyslyšeny.
Žádný Čech si neodpustí tvrzení, že všichni kradou, ale sám sebe do tohoto kolektivu zlodějů nezahrne; je-li na rozpor upozorněn, upřesní, že nejvíc kradou ti nahoře.
Netvrdím, že tento nevděk vůči Bohu či osudu je specificky český, ale jsem přesvědčen, že není na místě. Každému, kdo vypne televizi a podívá se z okna, musí být jasné, že Česko je šťastná země, Češi šťastní lidé a měli by být vděčni za své štěstí v této stále ještě šťastné meziválečné době. Ačkoli jsme se k velkému západoevropskému konjunkurálnímu večírku připojil po naší problematické revoluci až k ránu a sjíždíme si vespolek už jen mátožnou afterparty, rozhodně nepatříme k reálné miliardě lidských bytostí, které za kus žvance šestnáct hodin denně kopou ve stráni jíl. Česká specifika jsou spíš kuriózní a směšná a já si zde neodpustím několik jedovatých nástřelů:
Čech věrný tradici stráví půl dopoledne přípravou oběda, aby jej následně zhltnul během pěti minut s čůrkem potu stékajícím po zádech do trenclí; dobré chutnání, ale bez povídání; kdo první dožral, je král.
Žádný Čech si neodpustí tvrzení, že všichni kradou, ale sám sebe do tohoto kolektivu zlodějů nezahrne; je-li na zřejmý rozpor upozorněn, upřesní, že nejvíc kradou ti nahoře, čímž se ovšem pouze doznává k lítosti, že on sám je dole a může tedy jen paběrkovat, což je pochopitelně k zlosti.
Čechové si nechali vnutit pocit, že musí mít všechno, musí to být nové a musí to mít hned. A taky to mají.
