Mladý muž poněkud smutně se usmál. Nehodil se ten úsměv jaksi k jeho atletické postavě a pevným rysům. V lehkém obleku, s košilí rozhalenou a vlasy nazad sčesanými připomínal spíše zdatného sportsmana nežli vědce. Přesto jím byl. Úspěšná bádání v oblasti elektromagnetických vln, jež nedávno získala mu věhlas, plně to dokládala. Jeho matka Adéla Machová, vdova po továrníku Machovi, která po smrti mužově jistou rukou převzala vedení Machových elektrotechnických závodů, byla si odevždy jista synovým talentem. Odměnou za jeho excelentní studia na pražské technice nechala před lety zbudovati pro něho v podhůří Beskyd moderně vybavenou elektrotechnickou laboratoř. Na slavnostní recepci přijal však mladý vědec zprávu o skvělém daru s podivnou strohostí, která všechny překvapila. Chladně se tehdy vymanil z matčina objetí a o několik dní později pak bez rozloučení odjel na Moravu, kde se u vsi Zálučí laboratoř nacházela. Nikdo tehdy netušil, že mladý Mach se do metropole již nevrátí.
Jarka povšimla si jeho nálady a zaraženě stanula, nechávajíc ruku, pozvednutou prve v rozmarném gestu, klesnout. Jarka Kalinová byla dozajista nejkrásnější ze zálučských dívek, černooká, temných kadeří a osmahlé pleti. Její pružná postava v letních šatech upomínala na horský pramen, prudký, svěží a čistý. Nyní však dívka cítila neklid po boku tohoto muže, na něhož již po několik týdnů myslila s horoucí něhou.
„Znovu mne lekáte... Zas jste tak vážný." Pokynula k širému prostoru obilných polí, na něž snášelo se měkké šero: „Pohleďte, jak je tu krásně. Což nejste rád za tuto chvíli? Nejste rád, že jsme tu..." zaváhala a tiše dodala: „...spolu?"
Mladý muž zadíval se na ni zaníceně: „Jsem. Z celého srdce, slečno Jarko, avšak..." Pohlédl k západu. „Nevíte snad, jaká hrozba... jaké barbarství zvedá se v Německu?"
„Vím," přisvědčila dívka. „Tatínek také o tom hovořívá. Avšak říkám si..., že snad spíše lidí ve městech se to týká..., že tento náš milý kout jistě zůstane ušetřen."
Mach potřásl hlavou. „Vy nevíte, slečno Jarko... žijete přítomností, proto dokážete vychutnati tuto večerní idylu. Ale já..." Znovu ponechal větu nedokončenu.
Dívka popošla k němu blíž. Zdráhavě, avšak přec jako by hnána neodolatelnou silou, vztáhla ruku k tváři mladého muže: „Ano... vy? Dopovězte přece." Její prsty zlehka spočinuly na Machově líci. Ten zavřel oči přijímaje se zřejmou rozkoší dívčin dotek.
„Co je za tím smělým čelem?" splynulo bezděčně z Jarčiných rtů. „Jaká bolest?"
Vzal její dlaň do své a na okamžik, jenž dívce zdál se býti závratným, přitiskl ji ke rtům. Když vzhlédl, oči mu planuly.
„Spatřil jsem... plenění," pravil přerývaně, „zkázu tohoto světa... požár..."
„Ach..." vydechla. A za okamžik, nabízejíc mu svá horká ústa, dodala: „... ano."
OKAMŽIK HLEDĚL NA NI ZAMYŠLENĚ A PAK ODVĚTIL TICHÝM HLASEM: „LEŽÍ PŘED NÁMI NEJTEMNĚJŠÍ ČAS TÉTO RASY, CELÉ JEJÍ HISTORIE."
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
