Vydal se ztichlou chodbou, prostorem zněla ozvěna jeho kroků. A ne jen jich. Uvědomil si, že příšerně funí. Zvuk dechu přehlušoval i onu ozvěnu. Dýchal raději ústy. Míjel třídy, skrze zavřené dveře slyšel hlasy kolegů. Okny prosvítalo ranní slunce. I přes chlad, který na chodbě panoval, se silně potil.
Jak se blížil ke své třídě, doléhal k němu hluk. Zastavil se přede dveřmi a zkontroloval čas na hodinkách. Měl dvě minuty zpoždění. Podíval se doprava a doleva, snad v obavě, jestli ho někdo nesleduje.
Vzal za kliku a vešel do třídy.
V tu chvíli děti zmlkly. Upřelo se na něj pětadvacet párů očí. Zavřel za sebou a zamířil ke katedře. Knihy a učebnice odložil na stůl a přejel třídu pohledem. Většina dětí stála před svými lavicemi. Tři z nich seděly a předstíraly, že se jich učitelův příchod netýká: Filip Jánský, Radek Janota a Víťa Tokár přezdívaný Uzenáč. Marek čekal, i když věděl, že to nemá cenu. Odkašlal si, aby ho nezradil hlas.
„Tak, hoši, pozdravíme se, ano?"
Nereagovali.
Třída se na ně pobaveně otočila.
Marek zaťukal na desku stolu.
„Haló."
Kluci k němu zvedli zrak.
„Jste tu s námi?"
Filip se ušklíbl.
„Si kuřte, pane učitel."
Třída se zahihňala. Marek předstíral, že nic neslyšel.
„Tak se prosím postavte, ať můžeme začít."
Víťa se zvedal pomalu, jako stařec, rukama se ztěžka opřel o lavici a věnoval Markovi unavený pohled. Radek zaujal ležérní postoj, hnípal si prsty a něco si šeptal. Filip se postavil do pozoru a zasalutoval. Několik dětí vyprsklo smíchy. Marek všem naznačil, ať se posadí. Mrknul na židli, jestli tam na něj nečeká nějaké překvapení a sednul si také.
PÁR CENTIMETRŮ OD JEHO HLAVY COSI PROLETĚLO, NARAZILO DO TABULE...
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
