NP č.500 > PovidkyDopdeleMarek Toman

Ty nejsi Čech, viď?“
Tu otázku mi klade paní Jana, a teď už je jasné, že se dívá na mě. Celý večer po mně pokaždé jen přejela pohledem, stejně jako celá ta jejich parta. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli nekoukají z okna, které mám za zády.

Nasazuju omluvný úsměv. Ten svůj laskavý, obranářský škleb. Co mám na to totiž říct?


Vstoupili jsme do té proslavené hospody pokorně. Dobře jsme věděli, že je sobota a to se tady možná bude hrát. Netušili jsme ale, jestli se sem vejdeme; tedy jestli nás místní strpí.


„Ahoj," odrazí šedovlasý hostinský (a šerif zdejší osady) naše „dobré dny" a šíbuje nás k zadnímu stolu, do rohu. A ten podlouhlý stůl s nějakými deseti místy se rychle zaplní. Naproti sedí osadníci a na klínech mají kytary, bendžo se taky najde. Zatím se ještě nehraje, ale ve vzduchu kypí zábava a o desku stolu bouchají půllitry.


Česká hospoda! Tady se všichni sejdeme, tady nezáleží na tom, kdo je kdo, no ne? Stačí zachovat jedno prosté pravidlo: při vstupu pozdravit. „Dobrý den" – pěkně do prostoru, a pak místní přejet očima, aby každý věděl, že zdravíte jeho. Pak budete vítáni.

 

„Ty nejsi Čech, viď?"

 

Pozorujeme paroží rozvěšené po stěnách, klobouky a čepice na něm, fotky a vlaječky zdejších osad. Všechny ty americké stetsony, co připomínají hru na Divoký západ, která se u nás tak ráda hraje. Když přichází další chlapík, k mému překvapení si pověsí širák právě na parohy. Doteď jsem si myslel, že si tady všechna ta sombréra a hučky hosté zapomněli. Nebo že by už byli po smrti?


V hospodě se ale přece neumírá. Právě tady se všichni sejdeme. – Neusmívají se na vás, to zase ne, ale berou vás na vědomí; tedy přejíždějí vás očima jako to okno.


„Ty nejsi Čech, viď?"


Celý večer jsem přece zpíval s nimi. Sám jsem žasnul nad tím, kolik těch odrhovaček znám. Těch trampských songů a těch šlágrů z městského folklóru. Těch hitů, které se hrají půl století a slova sama skáčou člověku na jazyk. Museli to přece vidět, jak otevírám pusu. Co si myslí, že jsem? Nějaký bohemista, etnograf nebo novinář, co má spadeno na fenomenální hospodu? Nebo někdo od hygieny?

Zpíval jsem s vámi, to mi nikdo nemůže upřít! ty cajdáky mám ze srdce rád.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Marek Toman Autor románu Chvála oportunismu z roku 2016 – vypráví příběh české historie a současnosti vyprávěný z pohledu Černínského paláce. VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů