Medvědi
Tomáš svírá volant a upírá oči na dálnici. Bílé pruhy se začínají slévat v jeden. Ještě tři a půl hodiny. Z autorádia se line Johnny Cash a Tomášův šéf, padesátník Martin, který sedí vedle něj, bručí do rytmu a haleká. Plánuje. Mluví o budoucím rozkvětu firmy. Roztleskává se, zatímco jeho žena Alena obvolává klienty. Po pěti hodinách dorazí konečně do malého německého městečka, obdrží klíče od hotelových pokojů, kam posléze zaplují, aby se přichystali na večeři. Chvíli nato budou bezradně pročítat jídelní lístky v hotelové restauraci, která vypadá, jako by prodělala české devadesátky. Dřevo, kostkované ubrusy, sušené kytky, jakože rustikální útulno.
Usedají na dřevěné lavice a z jedné ze slaměných dekorací vyletí obrovský hmyz. Alena ječí, Martin ztěžka vstává, kymácivě se rozběhne za narušitelem, chytí okřídlené cosi do velkých rukou, položí to na zem a důsledně to zašlápne. Křupne to. Tomáš se rozhlíží po lokále, v němž se čas kýve stejně mátožně jako lopata od bagru, a zdá se, že si ani vetřelce, ani jich nikdo nevšímá. Přichází k nim číšník, Martin si anglicko-česko-německy objednává polévku, steaky, zmrzlinu, vtipkuje s pinglem, ten se tváří otráveně a za pár chvil donese plné talíře.
Všichni žvýkají kyselý steak a nabírají nakládanou zeleninu. Martin vypráví o tom, jak po revoluci jezdili se ženou na blešáky do Německa pro hadry a prodávali je v tehdejším Československu a vydělali si na sporťák. „Pak jsem nechal dělat postižený ptačí budky a vozil jsem je do Holandska, jenže se rozpadaly," nabírá vanilkovou, „ale já to vždycky ukecal, postižení mají přece mozkové limity, to musí všichni chápat." „Teď je svět drsný," uzavře vzpomínky. Tomáš pije, ale otupění nepřichází, Alena začíná být opilá a začne přidávat k dobru vlastní zážitky banální jako fotky z rodinných oslav. Připitoměle se směje, zčervená v lících a začíná mluvit sprostě. Když konečně není co pít a jíst ani co říkat, vracejí se všichni do pokojů. Musí se dobře vyspat, ráno je čeká lov na mamuta. Tomáš si dává sprchu. Venku lidi venčí psy. Před spaním si promítá cestu.
Za pár hodin už autobus disciplinovaně rozváží návštěvníky textilního veletrhu do jednotlivých budov výstaviště. Je po dešti a ranní Frankfurt je modrošedý. V jedné z budov se posouvají naši tři návštěvníci, jež trochu trápí kocovina, po jezdicích pásech protínající haly. Míjejí Araby, Číňany, Indy a další, slovy Aleny, krku celé firmy, verbež. Cizokrajní lidé upírají němé nečitelné oči před sebe a Alena říká, že do Frankfurtu nerada jezdí. Že má raději veletrhy v Paříži. „Tam je to velkolepé. Prostě Paříž." „A Belgičané! To jsou obchodníci jak sviňa!" přidává se medvědí hlava. „Ve Frankfurtu to smrdí čínským jídlem," pokračuje krk. „Chce se mi z toho vždycky zvracet!" vyjekne Ála a Martin ji obejme a utěší, začne jí ukazovat jako malému dítěti všechno to krásné zboží tady. Když se krk uklidní, začne se medvědí nagelovaná hlava mocně rozhlížet, který stánek přepadne. (Český stánek ani jeden.) Tomáš klopýtá za ním a sleduje jeho býčí zátylek. Martin. Chlápek, který zažil jízdu na horské dráze a ještě se z ní neprobral. Hokynář, který často a rád jezdí do Itálie. Jeho žena, stará a zrzavá, se domnívá, že disponuje jemným vkusem.
Takzvaní podnikatelé. Dekorují interiéry převážně pro bohaté Rusy. Neoklasicistní tapety. Nařasené závěsy, pokroucená křesla ve staropražských domech s barokními stropy. V Praze si ti dva říkají interiéroví designéři, tady je pokládají za domovníky. Denně ve svém showroomu vyhlížejí pořádného investora. Cosi medvědovitého a nejapného je v tomto krku a této hlavě firmy. Máša a medvěd, napadne Tomáše a vydává se do stánku značky, od níž berou vzorky, a fotí si novou kolekci.
Martin neustále běhá, ukazuje, žoviálně se směje, podívejte se, co tady je. Noblesa! To je noblesa! To my jsme pořád ještě ten Východ. Kdepak. Kdepak, to my jsme Východ, musíme se hodně co učit. Východ. Kdepak. A Belgičané. To jsou obchodníci jako sviňa, ti nehnou brvou. Kdepak. Kdepak Belgičané. Od těch se musíme učit. Od Belgičanů! Tomáš, otrávený marketingový stratég, cítí jakýsi nejasný stud. Plouží se skrz haly a cítí se, jako by z písku vyhrabal ztvrdlý kočičák.
Den se chýlí ke konci. Belgičané jim neprodali ani metr belgického lnu, krajka taktéž nepřipadá v úvahu, „dojděte, až budete zařizovat hotely," doporučí jim zubatý chlápek v malém saku. „Tak jsem to zkusil," burácí medvěd. „Kdepak Belgičané, to jsou obchodníci jako sviňa!" Zatím neulovili mamuta, ale Martin věří, že to přijde. „To přijde!" mává rukama, zatímco jeho žena unaveně mžourá. Společně míří k parkovišti. Martin se raduje, že má bavoráka, jako všichni Němci tady. Pořádné silné a spolehlivé západní auto. Tomáše napadne, že je jako děcko napodobující staršího bráchu, který se za svého mladšího sourozence stydí a před kamarády předstírá, že má menší bratr mentální vadu.
Kdepak, to my jsme Východ, musíme se hodně co učit. Východ. Kdepak. A Belgičané. To jsou obchodníci jako sviňa.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
