Rizikem číslo jedna je tu tzv. „znecitlivění“: pokud bude člověk trávit hromadu času ve virtuální realitě, v níž bude virtuálním autem přejíždět postavičky ne nepodobné opravdovým lidem, hrozí tu, že jeho lidská citlivost otupí a on bude náchylnější k násilí i ve skutečném světě? Pokud vám takové riziko nepřijde příliš reálné, představte si to takhle: když hrajete počítačovou hru na monitoru, stále víte, že je to jen „jako“, jenže když si nasadíte přilbu na virtuální realitu, pak je ta „hra“ všude kolem vás, a nejen to – postavy, které v ní potkáte, jsou ve vašem zorném poli stejně velké jako vy sami a velmi brzo budou nepochybně i stejně hmatatelné (díky ovladačům na rukou). Vaše vnímání prostě nedostane šanci uvěřit vašemu úsudku, že to není skutečné.
Riziko číslo dvě má název „virtuální kriminalita“ a představuje ještě zajímavější dilema: pokud se lidé budou ve virtuální realitě potkávat, bude existovat i riziko, že tam jeden druhému ublíží: ať už hovoříme o emocionálních traumatech, či o možných fyzických ranách způsobených pokročilými periferiemi. V tuto chvíli jde o teoretickou možnost, ale připravme se na budoucnost – co kdyby? Pokud k něčemu takovému dojde – jde o zločin virtuální, nebo skutečný? A je tedy namístě vytvořit specifické zákony morálky, nebo se na virtuální vesmíry bude vztahovat ta, kterou razíme i ve skutečném světě? A když na virtualitu vztáhneme stejná morální pravidla jako na svět kolem nás, neomezujeme tím fantastické možnosti, jak ve virtualitě poznat sami sebe? A nevydláždíme tak navíc cestu k ilegálním virtuálním činům, jimiž bychom plnili zase jen věznice ve skutečném světě?
