Proud alarmujících zpráv o postupujících dopadech klimatických změn se takřka nezastavuje. Uplynulý duben se stal nejteplejším dubnem v historii měření a to samé platilo u řady šesti předchozích měsíců. Z tundry se vlivem oteplení začaly uvolňovat veliké zásoby metanu – silného skleníkového plynu. Pod mořskou hladinou zmizelo několik ostrovů ze souostroví Šalamounovy ostrovy a 93 % korálů ve Velkém bariérovém útesu umírá vlivem tepla. Protože bez zastavení rostoucích emisí skleníkových plynů nelze dalším katastrofám zabránit, není snadné zůstat sedět v pohodlí domova.
Aktivisté na letošní květen naplánovali celosvětovou mobilizaci pod názvem Break Free from Fossil Fuels (Osvoboď se od fosilních paliv). V jejím rámci proběhlo dvacet protestních akcí a blokád na šesti kontinentech. Ve Velké Británii zablokovali na den hnědouhelný důl Ffos-y-Fran, největší světový uhelný přístav v australském Newcastlu zastavily dva tisíce aktivistů v kajacích a na železničním vedení, na Filipínách demonstrovalo 10 000 lidí proti plánované uhelné elektrárně, aktivisté v Ekvádoru sázeli stromy na místě plánované ropné rafinerie. Také akce v německé Lužici slibovala mnohé. Mělo během ní dojít k zablokování povrchového dolu Welzow- -Süd, jenž spolu s dalšími doly a elektrárnami patří energetické společnosti Vattenfall.
V kempu
V „klimatickém kempu“, jak se nazývají základny pro podobné aktivity, jsou již přípravy v plném proudu. Když přijíždíme na místo, hlouček lidí uprostřed kempu cpe slámu do pytlů, které později slouží jako ochrana před obušky policistů, o kousek dál se vyrábějí transparenty nebo malují loga na bílé malířské overaly, které mají sloužit jako jednotný dress code během blokády. Vyrábějí se plastové štíty, které mají chránit obličej před pepřovým sprejem, a na přilehlém poli trénuje skupinka aktivistů probíhání skrze policejní linie. Právní školení radí, co dělat v případě zatčení. Myslí se zkrátka na každý detail.
Hojná účast na této akci, která si na znamení rozchodu s fosilním kapitalismem říká Ende Gelände (česky A dost!), by neměla překvapit. Po pařížské konferenci, kde se loni v prosinci odsouhlasila nová mezinárodní dohoda o změnách klimatu, nabírají protesty klimatických aktivistů nový dech. Přestože je velkým úspěchem, že k dohodě vůbec došlo, k odvrácení ničivých změn klimatu to zdaleka nestačí, což přiznávají samotné státy, které dohodu podepsaly. Klimatičtí aktivisté kritizují málo ambiciózní závazky jednotlivých států a skutečnost, že ty nejzranitelnější země, které se na problému podílejí poměrně menším dílem, nebudou dostatečně kompenzovány těmi státy, které se na problému podílejí největší měrou. Důmyslné přípravy a organizace v kempu zase odrážejí dosavadní zkušenosti. V Německu vzniklo podobných akcí nezávisle na sobě několik. Například každoroční sraz v Porýnském uhelném revíru loni přilákal nebývalé množství účastníků. Šestnáct stovek jich vyrazilo zastavit svými těly těžbu v uhelném dolu Garzweiler. Pro mnoho účastníků to byla vůbec první zkušenost s radikálním protestem a polovinu z nich pozatýkala policie, ještě než stihli vylézt na důlní techniku. Dlužno ovšem říct, že policejní zásah je od dalšího klimatického aktivismu nejspíš neodradil. Policie si nevěděla rady, jak zjistit totožnost několika stovek lidí bez občanek, kteří navíc odmítali jakoukoli spolupráci, a tak jich většinu ještě ten den propustila bez trestu. Těžbu v dole, kvůli kterému se plánuje zbourat několik vesnic, se navíc na den podařilo zastavit.
Ani nováček se ale na lužickém kempu neztratil. Při blokádách nefungují lidé jako „masa“, ale v několikačlenných týmech, jejichž členové se o sebe starají a zajišťují, že nikdo nebude opomenut. Hned po příjezdu jsem se tak dal dohromady s třemi zkušenými parťáky, na které jsem se mohl v případě problémů spolehnout. Samozřejmostí v kempu byla také každodenní společná pléna, na kterých se rozhodovalo o společných věcech. Tento způsob umožňuje, aby se na rozhodování mohli podílet opravdu všichni a nikdo nebyl vynechán. Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvořila pouze příprava blokády, jejíž detailní průběh bylo potřeba z pochopitelných důvodů držet v tajnosti, a tak až na speciální přípravný tým nikdo do poslední chvíle nevěděl, kdy přesně to začne a co se bude dít. Napětí večer před blokádou by se dalo krájet.
Den D
Druhý den dopoledne jsme sbalili potřebné věci a registrovali se u právního týmu pro případ zatčení. Před polednem jsme vyrazili v počtu šesti set lidí směrem k dolu. Odhodlané skandování kráčejícího davu dodávalo kuráž a rozptýlilo strach vyvolaný vzpomínkami na policejní obušky a pepřový sprej. Ovšem po policii nebylo tentokrát ani vidu, ani slechu. Po několika kilometrech jsme napochodovali do dolu. Těžební technika v dole stála. Vylezli jsme na rypadlo, které těží uhelnou vrstvu v nejhlubší části dolu, a začali slavit vítězství. Společnost Vattenfall kapitulovala a těžbu sama na pár dní přerušila. Desítky tisíc tun uhlí zůstaly dočasně v podzemí. Velká část aktivistů se po tomto zjištění vrátila zpět do kempu, aby mohla další den podpořit paralelní akci v okolí elektrárny, na kterou se tím pádem zaměřilo více úsilí. Naše čtveřice se rozhodla zůstat na místě a s menším počtem lidí udržovat pozice, aby nemohl být provoz obnoven. Strávili jsme dva dny na dně pustého dolu. Přes haldy milionů tun hlušiny jsme v dáli viděli špičku dalšího rypadla, kde tábořili jiní aktivisté. Na střeše rypadla probíhala pléna, na kterých se řešilo, co bychom dělali v případě, že dojde k vyklízení. Volné chvíle jsme věnovali prolézání gigantického stroje a jeho okolí.
Když jsme se v dalších dnech dozvídali o úspěších dalších aktivistů, propukal na rypadle bouřlivý jásot. Podařilo se na dva dny zablokovat všechny příjezdové cesty do elektrárny Schwarze Pumpe, která musela z důvodu nedostatku paliva omezit provoz na 20 % kapacity. Několikasethlavý dav si nakonec troufl vniknout do areálu elektrárny a požadoval její vypnutí. To vyprovokovalo policii k nemilosrdnému zásahu a zhruba 120 lidí pozatýkali. Většina byla po 24 hodinách bez postihu propuštěna.
Do kempu jsme se v neděli vrátili celí špinaví od mazutu a uhelného prachu. Výsledek byla výhra na celé čáře. Jednalo se o největší přímou akci za celou historii klimatických kempů. Blokády se zúčastnilo přes tři a půl tisíce lidí. Kromě toho, že se nevytěžily a nespálily tuny uhlí, jsme poslali jednoznačné poselství: Je potřeba s fosilními palivy přestat.
Soumrak uhlí
Nejsou to jen protesty, ale také ekonomické ukazatele, které předznamenávají konec fosilní éry. Uhlí zažívá výrazný propad investic a politické podpory. Letos byly odstaveny poslední uhelné elektrárny ve Skotsku a v Belgii. Čínská vláda zastavila výstavbu celkem dvě stě padesáti bloků uhelných elektráren a uzavřela velké množství dolů. Největší světová uhelná společnost Peabody Energy vyhlásila před pár týdny bankrot. Americká banka JP Morgan oznámila, že již nebude financovat nové uhelné elektrárny ve Spojených státech nebo jiných rozvinutých zemích. Podobná prohlášení vydaly také další finanční instituce jako Bank of America, Citigroup, Morgan Stanley nebo německá pojišťovna Allianz. Rockefellerovi prodali akcie ropné společnosti Exxon Mobil, které vděčí za pohádkové zbohatnutí. Navíc slibují, že se zbaví všech akcií ve fosilních palivech, protože je považují za „morálně trestuhodné“.
Hnutí klimatických aktivistů je dalším investičním rizikem, se kterým musí fosilní průmysl počítat. Švédská vláda, které společnost Vattenfall patří, se chce německé uhelné divize zbavit a umýt si od špinavé energetiky ruce. Jenže pouhým prodejem českému holdingu EPH miliardáře Daniela Křetínského, kterému je v současnosti přislíben, se problém nevyřeší. Těžba by nepochybně pokračovala dál. Jisté je, že s doly si případný nový vlastník koupí i odpor proti fosilnímu průmyslu.
Autor je ekologický aktivista. Píše na greenaction.noblogs.org
