V roce 1982 jste přestoupil z Bohemky do vídeňského Rapidu. Jaký podíl na tom měl váš slavný vršovický dloubák z finále mistrovství Evropy v roce 1976 v Bělehradu?
Samozřejmě mě to trošičku zviditelnilo, ale pravda je, že tenkrát byl o všechny naše hráče na Západě velký zájem, jenže nebylo možné odejít. Snad jedině, že by člověk emigroval, což nikdo z nás moc nechtěl. V roce osmdesát ale byl tlak na umožnění přestupů do zahraničí už velký a zajímavé f inančně to začalo být i pro československou stranu. Nakonec se přišlo s šalamounským řešením, že hráči můžou jít ven, pokud odehráli alespoň padesát zápasů za národní mužstvo a je jim současně víc než 32.
Jenže u nás tehdy ve třiceti s fotbalem naprostá většina hráčů končila. Mně třeba v Bohemce nedali po třicítce ani kopačky, protože jsem už pro ně nebyl perspektivní. Odejít do zahraničí pro nás, vysloužilce, bylo hodně těžké, protože na nás byly upřené všemožné zraky – zachránit klub před sestupem, vybojovat titul, což člověk sám neudělá. Problém navíc byl, že takoví staří „dědci“ zabírají domácím mladým klukům místo, a těm se to samozřejmě moc nelíbilo. Takže, když někam přišel Panenka nebo Dobiáš, neznamenalo to, že budou automaticky hrát. O místo jsme museli tvrdě bojovat na hřišti i v tréninku.
Trvalo vám dlouho, než jste si na tenhle tlak v Rapidu zvykl?
Začátek je všude těžký. Když jsem odcházel z Československa, žádné cizí řeči se tu pořádně neučily, takže já uměl německy jen dvě věci – guten Tag a noch ein Bier (smích). Noví spoluhráči se mě ptali na spoustu věcí, a když na ně člověk kouká jak tele a neví, o co jde, je to strašný pocit. Nebyl jsem nikdy talent na jazyky, ale snažil jsem se učit a měl jsem velkou výhodu – bývalého hráče pana Kadrabu, kamaráda, který ve Vídni žil a ze začátku mi hrozně pomohl.
Jinak herní styl i kvalita byla tenkrát srovnatelná s československou ligou. Rapid a Austria jsou něco jako o u nás Sparta se Slavií. Dostal jsem se sice do nejslavnějšího rakouského mužstva, které ale šestadvacet let neudělalo titul a v půlce sezóny bylo osmé. Naštěstí spolu se mnou přišel do týmu i Hans Krankl a hned za rok a půl jsme byli mistři, takže byla obrovská sláva. Tohle mi samozřejmě v životě a zvykání hodně pomohlo.
Měl jste na titulu velkou zásluhu?
Dával jsem dvanáct až čtrnáct gólů za sezónu, což je na záložníka víc než slušné.
Všechno v rychtyku
Jak se vám žilo ve Vídni?
Super. Život tam byl úplně jiný než tady u nás. Ne snad ani tak kvalitou, jako spíš pocitem volnosti a bezstarostnosti. Měl jsem tehdy v Československu docela jméno, ale vždycky když jsme jezdili domů, tak se člověk už na hranicích cítil takhle malinkej, skoro jako figurka od člověče nezlob se. Trenér mi říkal, vy to máte sice v Československu moc hezký, ale je to celý hrozně šedivý. Měl pravdu, to si ale neuvědomíte, když tady žijete. V Rakousku bylo naproti tomu všechno barevné a upravené. Pro mě to byla nejkrásnější léta, životní i fotbalová. Ve Vídni jsme bydleli s rodinou tři a půl roku a měli jsme na sebe spoustu času. V Praze se trénovalo dvakrát denně a den volna neexistoval. V Rapidu bylo s tréninkem za dvě hodiny hotovo a měli jsme čas chodit s dětmi různě po výletech, což bylo super. Neměli jsme ani žádné existenční starosti, jestli si třeba budeme moct koupit šunku nebo salám.
Nakonec jste se ale do Československa vrátil.
Já tady vyrostl a tak dobře, jak mluvím česky, nikde jinde mluvit nebudu. Jan Werich kdysi na otázku, proč nezůstal v Americe, odpověděl, že tam s nimi nehrál kuličky. Tak to cítím i já. Doma jsem prostě tady, a i když mi nabízeli, abych zůstal a hrál za jejich národní mužstvo, nedovedl jsem si to představit. Potom, co jsem skončil v Rapidu, jsem sice ještě hrál vždycky po dvou sezónách za St. Pölten, Slovan Vídeň Hohenau a Kleinwiesendorf, ale to už bylo tak, že jsem bydlel doma s rodinou a na zápas jsem dojížděl jen o sobotách a nedělích. Bylo mi už skoro 38 a kolikrát se stalo, že jsem jel tři sta kilometrů z Prahy do Vídně a pak jednou tolik někam dál. Hned po zápase zase to samé zpět a já se pak dával doma do čtvrtka dohromady.
Bylo něco, co vám na Rakousku nesedlo?
Po pravdě, nemám co odpovědět… Měli a mají mě tam rádi. Řekl bych, že jsem si získal srdce fanoušků, protože ti mě i dnes na ulici poznávají, a to je přitom druhá třetí generace. Všude čisto, všechno v rychtyku, nemusíte se bát dát si někde na ulici jídlo, a i když se tam pije dost piva a vína, na opilce nenarazíte. Pro mě je to pohodová země s krásnou přírodou. Navíc mají nejlepší bílé víno na světě. To já rád (smích). A vídeňská melandž, kafíčko… Takový dělají jen ve Vídni.
Od zábavy k řeholi
Jak jste se dostal k fotbalu?
Tátu fotbal hrozně bavil a vodil mě na něj od mala. Chodili jsme po všech pražských klubech, takže jsem za sobotu neděli viděl třeba pět šest zápasů – od divize až po ligu. V té době jsme nejvíc chodili na Slavii a já byl tím pádem slávista, ale když jsem v devíti začal hrát za Bohemku, tak jsem se samozřejmě přeorientoval.
Výjimeční hráči často zůstávají zapojení ve fotbalovém světě i po skončení aktivní kariéry, třeba jako trenéři či funkcionáři. Je to i váš případ?
Jsem takovým čestným prezidentem Bohemky. Moje role není taková, že bych ten klub řídil nebo že bych tam musel denně pracovat. Jde hlavně o vztah s našimi partnery a sponzory. Snažím se, aby se jméno Bohemky, po všech problémech s konkurzem, které se táhnou přes deset let, očistilo. Také jezdím po bohemáckých spolcích v různých koutech Česka. Dříve měla Bohemka takzvané Klokan kluby a nám teď jde o vybudování něčeho podobného. Zrovna dnes třeba takhle jedu do Rychnova nad Kněžnou. Je to práce tak na jeden dva dny a ve zbytku týdne se můžu věnovat i jiným aktivitám.
Dá se nějak srovnat fotbal dnes a za vašich časů?
Těžko. Srovnávat to nejde hlavně kvůli podmínkám, které jsou dnes jinde – vybavení, zdravotní péče, jídelníček, životospráva… To všechno je úplně jiné. Zásadní rozdíl je i v pojetí fotbalu jako takového. Dnešní fotbal je neskutečně rychlý, agresivní, hraje se s vysokým nasazením. Naše éra měla snad jedinou výhodu v tom, že pro mnohem víc hráčů byl míč kamarád a ne nepřítel. Převážná část mužstva uměla zkrátka kopat. Na současnou ligu stačí, když máte dobré nasazení, jste tvrdý a vyhráváte osobní souboje. Z fotbalu se možná pro ty kluky trochu vytrácí zábava a je to především tvrdá řehole. Na druhou stranu se v něm točí obrovské peníze, což za našich časů nebylo.
Kdy jste si naposledy kopnul do balónu?
Zrovna včera. Proto se mi tak špatně chodí, bolí mě celé tělo (smích). Měli jsme letos poprvé utkání za staré pány. V Tuchoměřicích měli hrozně tvrdý terén, takže jsem byl i já po dvaceti minutách tvrdej jako veka. Jinak to byl ale hezký a příjemný zápas.
Antonín Panenka (* 1948) je někdejší fotbalový reprezentant a ikona pražské Bohemky. K fotbalu ho přivedl jeho otec. V reprezentaci odehrál 59 zápasů a vsítil 17 gólů. V roce 1982 odešel hrát do Rapidu Vídeň a na rakouské klubové scéně působil jako hráč až do roku 1993. Jak sám říká, nebyl ani rychlý, ani tvrdý, neměl hlavu, ale vynikal v režírování hry a zdobila ho finální přihrávka, stejně jako střela levačkou i pravačkou na větší vzdálenost. V současnosti působí jako čestný předseda Bohemians Praha a dodnes si občas kopne do balónu za veterány.
