Nestává se často, aby se na stránkách Nového Prostoru objevily takové sportovní veličiny. Jaká je vaše sportovní historie?
Dnes už je sport o něčem jiném. Za nás to bylo tak, že se fotbal šel hrát po práci, nebyly v tom žádné velké peníze a hrálo se především srdcem. Vzpomínám si, že za vyhraný zápas bylo třeba devadesát korun. To znamenalo například šest obědů v bufetu nebo skoro čtyřicet litrů benzinu. Prostě jiná doba.
Já jsem hrál v létě fotbal a v zimě basketbal. Ve fotbale jsem byl možná úspěšnější. Dva roky jsem hostoval ve VSŽ Košice a propracoval jsem se i do dorosteneckého reprezentačního výběru Slovenska. Pak ale přišly problémy. Když Rožňava, odkud pocházím, viděla, jak mi to jde, chtěli mě z hostování zpátky, jinak prý nebudu hrát vůbec. Na čas jsem opravdu pověsil kopačky na hřebík, a když jsem se pak vrátil, už to nebylo ono.
V basketbalu se nám také dařilo. I když se pak jezdilo na Inter, proti kterému nebyla šance, dokázali jsme s Rožňavou postoupit do první ligy, což byl na tak malé město ohromný úspěch. Dokonce nás zapsali do kroniky.
Na jakých postech jste nastupoval? A jaký jste byl hráč?
Ve fotbale jsem hrál vždycky stopera, posledního hráče, a v basketu rozehrávače. Sám se mohu hodnotit těžko, od toho byl trenér, ale myslím si, že i když jsem při svých 174 cm nijak nevynikal výškou, měl jsem docela rozhled, dokázal jsem rozehrávat míče, neboural jsem jenom útoky protivníka, ale uměl jsem zakládat i naše. Naopak, co jsem špatně snášel, to byly tréninky bez míče, kde se jenom běhalo. To jsem neměl rád (smích).
Přinesl vám sport výrazné zážitky?
Když jsme nastoupili v Košicích proti výběru Polska, bylo to úžasné. Po nás se hrála kvalifikace dospělých, Československo proti SSSR, a na stadionu bylo dvacet tisíc diváků. Vyhráli jsme tehdy 2:1 a atmosféra byla úžasná. Také si vzpomenu na nejkrásnější gól, co jsem kdy dal. Hráli jsme proti Lokomotivě Košice, běžela poslední minuta prvního poločasu a já jsem rozehrával přímý kop ze středového kruhu. Nějak zafoukal vítr a zanesl balón přímo do vinglu. Gól z půlky, fakt nádhernej, to si pamatuju jako dneska (smích).
Máte ještě dnes příležitost si zahrát?
Tady v Brně jsem hrál jednou, když utkání zorganizovali lidé, kteří každý týden rozdávají lidem na ulici bagety. Ale jinak ne, ani ta kondička už není, co bývala. I když možná právě sportu můžu děkovat, že na svůj věk se pořád ještě držím. Hodně mladých, které znám z ulice, mi kolikrát říká, jak mě obdivují. Že oni nedokážou nachodit po městě tolik co já.
Dodnes nepochopím…
Chodíte hodně po městě?
Mám teď největší problém, a proto jsem taky začal prodávat NP, že mi ukradli doklady a bez nich je těžké se někde zaměstnat…
Když jsem přišel do Brna za prací, tři měsíce jsem dělal v továrně na výrobu slunečních kolektorů, ale pak snižovali stavy a musel jsem odejít. To samé mě potkalo ve válcovně, kde jsem dělal pak. V té době jsem přišel o doklady a už bylo těžké se někde chytit. Dělal jsem sice občas různé práce na stavbách, jenže tam si s vámi dělají, co chtějí. Nadřete se, jeden dva měsíce nedostanete výplatu, a když zjistíte, co je to za lidi, tak toho necháte, jenže na dalším místě je to to samé. Tak jsem si řekl, že s tím končím. Abych se nadřel a neměl ani korunu, to nedává smysl. Na charitě mi pak řekli, že pro doklady musím na Slovensko, že odtud to vyřídit nejde. A tak prodávám NP, abych si vydělal na cestu. Míním tam jet a zase se vrátit, protože už tam vlastně nikoho nemám. Byl jsem dvakrát ženatý a měl dvě krásné děti, ale jsou po smrti. Dceři bylo dvacet jedna let, byla nemocná na játra, udělali jí transplantaci, ale už se neprobrala. A syn byl vysokoškolák, učitel, byli v Tatrách na lyžovačce, a jak se vraceli, tak havarovali i s přítelkyní. Brácha jedinej, ten taky umřel, otec taky. Poslední byla ještě máma, ale jak umřela i ona, tak jsem se pobral za prací a jsem tady.
Do Brna jste přišel před pěti lety. Jak jste se protloukal, bez práce a bez dokladů?
Tři roky na ulici. V zimě na krizovém centru a v létě po chatkách nebo všude, kde se dalo. Většinou jsem si našel brigádu, a když ne, chodili jsme po kontejnerech. Víte, dodnes nepochopím jednu věc, proč se jídlo, které se vyhazuje v supermarketech, nerozdá mezi lidi, aby neměli hlad. Dřív se ještě z těch kontejnerů dalo vybrat, ale dnes už je mají zamčené, a když vás u nich chytí policajt, je zle. Anebo mají přímo lisy a to jídlo ničí. Připadá mi to jako velká škoda…
Někdy před dvěma roky jsem na tom byl už hodně špatně, nechtěl bych, aby se to opakovalo. Mohlo by být, že bych dnes ležel někde otrhaný nebo tady už vůbec nebyl, ale to se právě nesmí stát. Člověk se nesmí úplně upustit, nesmí dovolit, aby spadl na úplné dno, protože z něj se dostává těžko. Když se chcete posbírat z ulice, optimismus je základ, bez kterého se neobejdete. A mně také pomohla víra. Nechodím do kostela, ale asi před půl rokem jsem se začal modlit a věci se začaly dít. Všechno se obrací k lepšímu.
Jsou na problémy, jako je chudoba nebo bezdomovectví, i jiné odpovědi, než je náboženství?
Musejí být, to je jen jeden ze způsobů. Základ je najít práci a bydlení, což je teď čím dál těžší. Jde o celospolečenský problém, který se hodně dotýká i mladých lidí. Kdysi mě politika zajímala, ale dneska mám zkušenost, že kdokoli se dostal k moci, začal si dělat po svým. Peníze kazí charakter.
Sledoval jste teď volby na rodném Slovensku?
Nejsem šťastný, že Fico znovu vyhrál, protože jsem ho od začátku bral jako studenta Mečiara, kterého nesnáším. A také mě znepokojil nástup fašistů. Nacionalismus nikdy nedělá dobře, protože to jsou takoví zarytí lidé, fanatici. Tady by spíš měla být snaha, jak ten svět trochu obrátit k tomu lepšímu, aby se lidi začali mít rádi. A ne mezi sebou rozsévat nenávist.
Brno mám rád
NP prodáváte teprve asi měsíc. Jak vám to jde?
Když jsem do Nového Prostoru začátkem ledna zašel, neuměl jsem si moc představit, že se postavím na ulici a budu mezi lidmi, protože jsem stydlivý. Myslel jsem si, že na mě budou koukat, co tam chci… Vlastně jsem měl štěstí, že jsem začínal na klidnějším Zelném trhu. Trochu jsem se otrkal a Česká, kde se promele strašné množství lidí, pak nebyl takový šok. I tak jsem si tam ale první dva dny připadal zbytečný…
Teď mě prodej celkem i baví. Jsem na čerstvém vzduchu, poznávám lidi a vlastně mám Brno rád, lidi jsou tady fantastický. Když na konci února zavíralo krizové centrum a nevěděl jsem, kde budu nocovat, potkal jsem známou, která mě vzala na týden k nim domů, i když bydlí s partnerem a jejich dítětem v jednom pokoji. Při prodeji jsem se pak také seznámil s jednou paní, které říkám strážný anděl. Moc mi pomáhá a těmto lidem bych chtěl poděkovat.
Samozřejmě někdy přijdou slabší chvíle, ale důležité je neztrácet humor. To pak na prodejním místě pozoruju třeba malé děti, jak rozumně rozprávějí se svými rodiči, nebo si sám pro sebe zpívám.
Jaké máte sny?
Ve svém věku už jich moc nemám (smích), ale možná by jeden souvisel právě s tím zpěvem. Devět let jsem zpíval v amatérské kapele, miluju rockovou hudbu, a dokonce jsem měl představu, že kdyby bylo nejhůř, tak třeba bych si přivydělal zpěvem na ulici, jenže nemám doprovod. I tak si občas zazpívám v jednom klubu nebo jsem si zazpíval s jedním pouličním muzikantem na Svoboďáku. Ne nadarmo se říká, že hudba je balzám na duši.
