Visegrádská čtyřka slaví pětadvacet let. Mladý člověk v tomto věku zpravidla poznává, experimentuje, užívá si. Visegrád spíš naopak – žije svou konzervativní revoluci. A to nejen Polsko. Na Slovensku s tím začal Robert Fico dávno „před uprchlíky“ svým vymezením vůči Andreji Kiskovi v prezidentské kampani 2014. Také v Česku fouká vítr tradičních hodnot jakoby zleva. Ostatně Miloš Zeman, hlava konzervativní části české levice, je Ficův obdivovatel.
Konzervativní scénáře
Maďarsko má už valnou část své konzervativní revoluce za sebou. Viktor Orbán ji spustil po svém volebním vítězství 2010 a nyní si spíš jen užívá její plody. V Maďarsku přišla zprava, stejně jako teď v Polsku. Vždyť Jaroslaw Kaczyński, šéf konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS), okomentoval svou porážku v roce 2011 slovy, že jednoho dne Poláci budou mít nad Vislou Budapešť. Stalo se.
Rčení a historické obrazy mluví o dvou dvojicích: česko-slovenské a polsko-uherské. Dnes, díky pravolevé konzervativní revoluci a děsu z uprchlíků Visegrád působí jako autentická čtyřka. Co na tom, že ve třech ze čtyř visegrádských zemí se skoro žádní běženci neobjevili? Detail.
V Polsku a Maďarsku to na první pohled vypadá, jako by se scénáře obou příběhů psaly přes kopírák: 1. osm let ne-konzervativní vlády (v Polsku pravicoví liberálové, v Maďarku postkomunistická levice), 2. slib konzervativců, že volební vítězství nebude jen výměna vlády, ale změna režimu, 3. drtivé vítězství konzervativců, 4. dodržení slibu a provedení revolučních politických změn, 5. země na evropském a mezinárodním pranýři, 6. solidarita mezi oběma zeměmi.
Maďarský cynik, polský fanatik
Příběhy však mají i podstatné rozdíly. V Maďarsku bylo osmileté vládnutí předchozí vlády korunováno ekonomickým nezdarem a země sklouzla do krize ještě před tím, než ji následoval celý Západ. Tedy skoro celý – s výjimkou Polska. Tamní vláda se naopak mohla pochlubit kumulovaným růstem nejvyšším v celé EU – díky využití evropských fondů, masivním veřejným investicím před fotbalovým Eurem 2012, ale také díky „vývozu“ potenciální nezaměstnanosti na Západ, zejména na Britské ostrovy.
Možná i díky odlišné ekonomické bilanci předchozích vlád se také dosti lišila drtivost obou konzervativních vítězství. Maďarský Fidesz dosáhl v roce 2010 absolutní většiny hlasů, a to skoro napříč celou zemí. A většinově působící maďarský volební systém tento absolutní triumf přetavil dokonce v ústavní dvoutřetinovou většinu křesel v parlamentě. Polské PiS nedosáhlo ani 40 % – na procenta hlasů dokonce horší výsledek než jejich vítězní protivníci z let 2001 a 2007. Jen díky rekordnímu nárůstu počtu propadlých hlasů si PiS připsalo absolutní většinu mandátů. Země je navíc velmi rozdělena. Zhruba v polovině Polska volby skončily remízou. Ve zbytku ale PiS vyhrálo opravdu rozdílem několika tříd.
Rozdíl v rozměru vítězství předurčil i odlišné způsoby provedení politické „revoluce“. Orbán si díky ústavní většině mohl dovolit postupovat systematicky, krok za krokem a do hloubky. Napsal novou ústavu, která zvětšila okruh oblastí vyžadujících dvoutřetinovou většinu. Poté nechal schválit celou plejádu příslušných, fakticky ústavních zákonů – o médiích, občanství, politických stranách atd. A korunou byla změna volebních zákona, která mu v roce 2014 pomohla zopakovat dvoutřetinové vítězství. PiS si tuto důkladnost nemohlo dovolit, o to však konalo svižněji. O vánocích účelově prosadilo několik klíčových novel, jejichž smyslem byla hlavně rozsáhlá personální čistka.
Polský levicově-liberální publicista Slawomir Sierakowski vidí celou řadu dalších polsko- -maďarských rozdílů. Všímá si, že sbratření vládnoucí konzervativci patří do různých evropských stranických rodin: Fidesz do evropských lidovců, kde má vazby hlavně na bavorskou CSU, zatímco PiS do euroskeptických konzervativců. Se svým hlavním spojencem, premiérem Cameronem, se ale PiS dostává do střetu kvůli britskému plánu na omezení sociálních práv unijních migrantů. Další rozdíl je ve východní politice. Orbán je proruský, kdežto PiS je věrno tradici historického polsko- ruského nepřátelství. Sierakowski má další zajímavé postřehy psychologicko-politické (Orbán je podle něj cynik, kdežto Kaczyński fanatik) i stranicko-systémové: PiS v Polsku stojí na pravici, ale Fidesz v Maďarsku vlastně představuje jakýsi mohutný střed mezi levicí a fašizujícím Jobbikem.
Přes všechny tyto rozdíly platí jedna zásadní podobnost. Polsko-uherská revoluce je snad ještě víc antiliberální než konzervativní. Ve jménu demokratické vůle lidové většiny ničí liberální brzdy a záklopky v politickém systému (nezávislost soudů, médií, centrálních bank a dalších nevolených těles). A míří proti elitám jako „lidu odcizeným“ nositelům liberalismu. Slibuje ukončit postkomunismus jako epochu nedostatečného vyrovnání s minulostí a poníženého předklonu vůči západní Evropě. Nepříliš určité vize „národního společenství“ i autoritářský styl se tak stávají přitažlivé pro ty, u nichž poslední čtvrtstoletí zanechalo pocit zklamání a ponížení. A takových je v Polsku, v Maďarsku, ale i v obou státech bývalého Československa bohužel opravdu hodně.
Autor je politolog.
