Singapur, centrální obchodní distrikt (CBD), nějakých sto čtyřicet kilometrů nad rovníkem. Na zatravněný obdélník u zastávky metra Downtown přichází mladá rodina. Žena si sedá na zem a listuje časopisem, muž vyndává z batohu sadu míčků a nahazuje je sotva pětiletému synátorovi, který se již s baseballovou pálkou u ramene postavil do nacvičené pozice.
Kluk vydechne a míč letí vzduchem. Mine metaře uklízejícího již tak čistý chodník a prudce stoupá k prvním patrům mrakodrapů. Kdyby letěl výš, uviděl by Marina Bay Sands, chloubu Singapuru, nejdražší kasino na světě vybavené navzdory okolním tropickým podmínkám vnitřním kluzištěm. Kdyby stoupal ještě výš, otevřel by se mu pohled na rozlehlá sídliště, na kterých žije velká většina Singapuřanů. A za nimi – regiony chudoby, takové, ze kterých nejspíš pochází metař na ulici, jehož legitimitu tady notně podporuje jeho pracovní kombinéza. Míč dopadá na trávník. Z metra vystoupí pár lidí a vmísí se do davů, které v horkém poledni přecházejí mezi klimatizovanými kancelářemi a veganskými bistry. „Nechcete-li se stát nadbytečnými, nesmíte tak působit,“ řekla pracovnice banky jedněm novinám, když se ptaly na její život. Táta se na dálku krátce zaraduje z podařeného odpalu a vzápětí letí na kluka další balón. Metařovo koště kmitat ani nepřestalo. Nedopalek cigarety tentokrát odhodím do nedalekého koše.
Gumová velmoc
Zelenající se trávník uprostřed mrakodrapů byl nejspíš vyživován vodou dovezenou ze sousední Malajsie, s níž ostrovní stát spojují dva mosty. Přírodních zdrojů má totiž Singapur kriticky málo, a tak je musí kupovat. Nedostává se orné půdy, co se nevypěstuje v agrotechnických parcích využívajících i vertikální hydroponické pěstování, to je potřeba dovézt. Dováží se ostatně i půda. Jen v roce 2008 dovezl Singapur z Vietnamu, Malajsie a Kambodži 14,2 milionů tun písku v hodnotě 273 milionů dolarů. Ekologická organizace Global Witness uvedla, že Singapur tím zejména v Kambodži přispěl k devastaci tamních ekosystémů, ale zasypáváním oceánu od šedesátých let zvětšil svou rozlohu už o čtvrtinu, tedy 130 km2.
Vzácným statkem jsou do jisté míry i lidé. Na počátku devatenáctého století jich žil na ostrově asi tisíc, kromě pár Číňanů většina domorodých Malajců. Zlomové ale byly pro vývoj Singapuru dva letopočty, rok 1844, kdy Američan Charles Goodyear získal patent na proces vulkanizace gumy, a otevření Suezského kanálu v roce 1869, které zkrátilo námořní cestu z jižní Asie do Evropy o sedm tisíc kilometrů. Guma, která byla tak žádaná pro rozmach automobilového průmyslu v Evropě a Americe, vyrostla na plantážích Singapuru a především celého Malajského poloostrova, do kterých mohutně investovaly firmy jako Dunlop, Goodyear nebo Firestone. Číňané, kteří tu v podmínkách britské koloniální správy kontrolovali obchod s gumou, ovládali svého času takřka polovinu její světové výroby.
Ostrov si jako významný přístav a transportní bod své postavení udržel. Singapur je dnes třetím největším světovým centrem obchodu a zpracování ropy, od devadesátých let je i druhým největším překladištěm kontejnerové dopravy na světě. Z nádeníků na gumovníkových plantážích se stali během procesu industrializace od šedesátých let minulého století průmysloví dělníci, mnoho jich v docích a návazných provozech stále pracuje.
Odliv méně kvalifikované práce do Číny ovšem způsobil, že dnes se z výrobních odvětví zdůrazňují spíš biotechnologie nebo farmacie a řada Singapuřanů nachází práci ve službách, například finančnictví, které se svojí velikostí řadí na třetí místo na světě. Banky a nadnárodní korporace, jichž sídlí v Singapuru zhruba sedm tisíc, lákají na tropický ostrůvek kromě kvalifikované pracovní síly a angličtiny jako úředního jazyka také neobyčejně nízké daně. Státní pokladnu by tak měl vyztužit třeba i turistický ruch.
Zdá se, že vzrůstající blahobyt neotřásl oddaností většiny dnešních téměř čtyř milionů občanů a trvalých obyvatel Singapuru tvrdé práci. Z hlediska času stráveného v zaměstnání předčí Singapuřané i přičinlivostí proslavené Japonce, pokud je ale někdo může předstihnout, pak jsou to laciní dělníci z Indie, Bangladéše nebo Srí Lanky, jichž žije v Singapuru další zhruba milion a na kterých bude zdejší ekonomika – i kvůli nejnižší porodnosti na světě – také do budoucna závislá. Zatímco bankéři jsou již doma a uklízečky zhasínají v kancelářích poslední zářivku, jeřáby na rozlehlých staveništích dál ženou do výšky nový mrakodrap. Pracující migranti, kteří jsou v Singapuru na krátkodobá pracovní povolení, pracují v podstatě non-stop.
Trh bez přívlastků
V dnešních debatách platí Singapur za zemi, která názorně dokazuje, jak se kapitalismus velmi snadno obejde bez demokracie. Zatímco jej Světová banka označuje za „nejpříznivější místo na světě pro podnikání“, politickou moc uchopila po britské nadvládě a japonské okupaci během druhé světové války politická strana, která má ráda ve věcech poslední slovo.
Takřka ikonickým předsedou konzervativní Strany lidové akce (PAP), někdejší členky socialistické internacionály, byl loni zesnulý Li Kuang-jao, hlavní architekt moderního Singapuru. „Kdyby některá dvě jména od sebe mohla být neoddělitelná, pak by to byla Li Kuang-jao a Singapur,“ prohlásila Ton Nu Thi Ninh, někdejší vyslankyně při EU a zakladatelka univerzity Tri Viet ve Vietnamu.
Liho cesta na výsluní začala již v padesátých letech minulého století, kdy dokázal zaujmout převážně čínské odbory a radikální studentské organizace, jimž se odcizila britská koloniální správa tvrdě potlačující komunistické ideje a vymáhající vojenskou službu. V roce 1959 vedl Li stranu do prvních samostatných voleb, které předznamenaly nezávislost Singapuru, a úřad premiéra zastával až do devadesátých let. Dnes třímá otěže státu jeho syn, Li Hsien Loong.
Jestliže si čínští levicoví studenti slibovali od nového vedení pokles militaristických choutek, museli být pořádně zklamaní. Jedním z prvních úkolů, které si vytyčila Liho administrativa, bylo vybudování akceschopné armády, k čemuž měli dopomoct vojenští poradci z Izraele. Ministr obrany Malajsie byl prý hodně zaskočen, když během vojenské přehlídky na návštěvě Singapuru v šedesátých letech spatřil, jak pod ním projíždí tři desítky lehkých tanků – jeho nesrovnatelně větší země tehdy v arsenálu nic podobného neměla. Na armádu dodnes putuje čtvrtina vládních výdajů.
Klid na práci
Pokud si malý Singapur dokázal zjednat respekt okolních států, dá se to samé říct i o jeho vlastním obyvatelstvu. Od šedesátých let má místní vláda k dispozici tzv. zákon o vnitřní bezpečnosti, který jí umožňuje preventivně zadržovat a věznit kohokoli, kdo by se mohl stát nebezpečným veřejnému pořádku. Na základě tohoto zákona bylo v roce 1963 v rámci operace Coldstore zatčeno sto levicových politiků a odborářů, v roce 1987 je následovalo dvaadvacet římských katolíků a sociálních aktivistů, obviňovaných z marxistického spiknutí. Zřejmě nejznámějším politickým vězněm Singapuru se stal někdejší poslanec parlamentu Chia Thye Poh, který od svého zatčení na demonstraci proti válce ve Vietnamu v roce 1966 strávil v žaláři dvacet tři let (a dalších devět let v domácím vězení), aniž by kdy stanul před soudem.
Do evropských končin se často dostanou jen perličky – krátké zprávy o sprejerech, kteří za postříkání singapurského metra vyfasovali několik ran rákoskou, zákaz žvýkaček, které jako by mohly zalepit singapurský růst, nebo zákaz dlouhých vlasů pro muže, jenž byl definitivně zrušen až v devadesátých letech. Ve všech případech úřady autoritativně trvají na vlastní vizi dokonalého světa, singapurské utopii, o níž místní vědí, že se ji nevyplatí kritizovat. Ve státem vlastněných médiích mnoho kritiky nenajdeme. Hlavu státu chrání proti pomluvě zákony zděděné z dob britského impéria. A každé shromáždění v ulicích musí nejprve schválit policie. Na práci je zjevně potřeba ticho a klid.
Ekonomie beznaděje
Singapuřané se s omezením svobod dokázali spokojit, když jim stát nabídl slušný životní standard. Zatímco v žebříčcích svobody slova najdeme Singapur v sousedství Ruska nebo Konga, indexy kvality života jej řadí na přední světové příčky. Zejména dostupné sociální bydlení je důvodem, proč na zjevnou chudobu v Singapuru jen tak nenarazíte. Obří betonová sídliště mohou snad působit až děsivě, ale je pozoruhodné, že takřka všichni z osmdesáti procent Singapuřanů, kteří v nich žijí, bydlí ve vlastním.
Cyklické hospodářské krize posledních let situaci ale přiostřily. Zatímco bohatí vydělávají víc, mzdy ostatních klesly a řada z nich má problém vůbec vyjít. Ceny zboží a služeb vzrostly během posledních tří let o 11 %, v šestém nejdražším městě světa zároveň žije kolem sta tisíce lidí, kteří vydělají méně než tisíc singapurských dolarů měsíčně (cca 17 tisíc Kč), přestože pracují na plný úvazek. Kdo práci nemá, tomu stát nepomůže. Chudoba je dost možná jedinou veličinou, kterou místní vláda neuznává a neměří, plošná minimální mzda není stanovena, stejně jako nárok na podporu v nezaměstnanosti. Singapur není v tomto ohledu žádnou výjimkou, takže i tady se hromosvodem vášní stávají zejména zahraniční dělníci.
Kdo by si chtěl dotvořit obrázek o životě za hradbou mrakodrapů, může se podívat třeba na snímek mladého singapurského režiséra Roystona Tana 15: The Movie, který jen o vlásek unikl cenzuře a je ke zhlédnutí na YouTube. „Beznaděj je největší lidská závislost,“ tvrdí v něm patnáctiletí delikventi, kteří se v partě toulají po sídlišti, zatímco na chodníky dopadají z balkónů těla jejich spolužáků, kteří propadli u testů z matiky.
Se zpomalením Číny se dnes začíná hovořit o další krizi a jednoznačné přesvědčení, že „svět je náš“ už ostatně není vlastní ani movitějším kruhům. „Já už se tak těším, že odsud vypadnu, je to stres,“ svěřuje se na letišti před odletem na Filipíny postarší asijský bankéř, který si žádá jednu cigaretu za druhou. „Jenže tam vás zase klidně okradou a zastřelí, Singapur je přece jenom dobrý, máme školy, doktory…“ Loni zesnulý premiér Li Kuang-jao v rozhovoru s americkým novinářem Tomem Platem řekl, že Singapur bude mít alternativní vládu, až se jeho nástupci spokojí se statusem quo a nebudou chtít do ničeho zasahovat. Singapur stojí na rozcestí.
