Diamanty ve svých karátech dobře zhmotňují
problémy, tíhu a útlak vyplývající z nerovných
vztahů mezi společnostmi masového konzumu
severní části polokoule a levně vytěženými
státy Afriky a dalšími bývalými koloniemi.
PŘÍLIŠ TŘPITIVÁ KREV
Problém využívání diamantů jako platidla pro
koupi zbraní vyplul plně na povrch při občanské
válce v Sieře Leone (1991-2002). Dramatický
konflikt, který se vryl do paměti veřejného
mínění fotkami dětských vojáků svírajících
automatické pušky, byl ve velké míře živen
pašeráctvím diamantů do blízké Libérie, kde
byly vzácné nerosty směňovány za nové zbraně
a střelivo. Jedna strana konfliktu, který si vyžádal
přes sto tisíc obětí, byla totiž podporována
liberijským prezidentem Charlesem Taylorem,
který byl v roce 2013 definitivně odsouzen Mimořádným
tribunálem OSN pro Sierru Leone
k padesáti letům odnětí svobody za zločiny
proti lidskosti.
Samotná Organizace spojených národů si přitom
nechtěla význam financování prodejem
diamantů a dalších vzácných nerostů dlouho
připustit. Až do momentu, kdy bylo v květnu
2000 zajato Spojenou revoluční frontou na pět
stovek „modrých přileb“. „OSN byla zlomena
něčím novým... střetem mezi dvěma znepřátelenými
sítěmi, jejichž hlavu tvořili byznysmeni,
kteří se chtěli levně dostat k nerostným zdrojům.
A opravdu, tím, že odmítli vyhlásit embargo na
vývoz diamantů či vytvořit zónu ekonomického
vyloučení, jak žádali experti, vyklidili Rada bezpečnosti
a generální tajemník OSN pole těmto
mafiánským střetům, ve kterých se modré přilby
staly pouhými pěšáky,“ tvrdí Andres Perez,
novinář specializující se na občanskou válku
v Sieře Leone.
OSN nakonec vyhlásila tolik žádané embargo až
v červenci roku 2000, kdy již bylo příliš pozdě.
Konflikt v Sieře Leone, kdy se poprvé začalo
masově používat slovní spojení zkrvavené
diamanty (blood diamonds), přišel v době zásadních
změn pro velké hráče v těžbě a prodeji
diamantů. Ty se týkaly především společnosti
De Beers, která sto padesát let držela faktický
monopol na prodej diamantů. Právě na začátku
druhého tisíciletí se De Beers rozhodla svého
monopolu vzdát, a to i proto, aby nemusela
kupovat i diamanty nejistého původu.
MARKETING DOKONALÝCH ZÁSNUB
To bylo přitom jen vyvrcholení různých obtíží,
na které musela společnost reagovat v posledních
čtyřiceti letech. První vážnou ránou byl
objev procesu syntetizace diamantů, který
ohrozil samotnou představu o výjimečnosti
těchto nerostů. Dalším zásahem byl nález nových
diamantových nalezišť v Kanadě a v Rusku
spolu s poklesem výnosu jihoafrických dolů.
Těžba v Jižní Africe klesla z 25 milionů karátů
ročně, dosažených na vrcholu těžby, na aktuálních
12 až 15 milionů karátů, díky čemuž je
Jižní Afrika až čtvrtým největším těžebním
centrem po Botswaně, Rusku a Kanadě.
De Beers však nikdy nebyla pouhou distribuční
společností. Platilo-li v západních společnostech,
že diamant tvoří symbolické synonymum
pro věčnou lásku, pak to byl i výsledek intenzivní
marketingové kampaně, kterou De Beers vedla od
čtyřicátých let minulého století. Především pak veSpojených státech se prstýnek s diamantem stal
exkluzivním, ale zároveň masově konzumovaným
zbožím pro snoubence. Aktivita marketingové
agentury N.W.Ayer, kterou si De Beers vybrala pro
svou kampaň, byla tak účinná, že v padesátých
letech se mohla agentura pochlubit následujícími
slovy: „Již několik let pozorujeme, že tradice
diamantového snubního prstýnku viditelně posílila,
a dnes nám mnoho prodejců šperků říká, že dívky
se necítí opravdu zasnoubené, pokud nemají diamantový
snubní prstýnek.“ Fenomén potvrzují
i méně tendenční údaje, dle kterých i na konci
devadesátých let přes 80 % snubních prstýnků
vyměněných v USA obsahovalo diamanty.
ZÁMĚRNĚ NEDOKONALÁ REGULACE
Není tudíž divu, že zprávy ze Sierry Leone o krvavých
diamantech distributory těchto drahokamů
znepokojovaly. Přece jen, obraz mrtvého dětského
vojáka je poněkud neslučitelný s představou
věčné lásky. První náznaky vůle k regulaci prodeje
diamantů přišly již ke konci roku 2000, kdy
Valné shromáždění OSN schválilo rezoluce pro
vytvoření legálního a kontrolovaného rámce
prodeje diamantů. K vytvoření tohoto rámce
došlo v roce 2003, když byl spuštěn tzv. Kimberleyský
proces. V rámci procedur tohoto procesu
členské státy certifikují, že prodávané diamanty
nepocházejí ze zón, kde zuří ozbrojené konflikty
a neslouží k financování ozbrojených skupin. Dle
oficiální zprávy výboru řídícího Kimberleyský
proces se podíl diamantů z válečných zón snížil
z 15 % na 1 % celkového objemu obchodu s diamanty.
V případě, že se prokáže, že členský stát
nerespektuje pravidla, přestanou ostatní státy
uznávat jím vydané certifikáty.
Kritické jsou ale nevládní organizace, jež se
procesu účastní jako pozorovatelé. Podle nich
jsou procedury Kimberleyského procesu pomalé
a stále méně účinné, protože státy mají
tendenci nebýt na sebe příliš přísné a mnozí
se naučili pravidla obcházet. „Kimberleyský
proces nepokrývá ani diamanty vytěžené či vykoupené
v podmínkách, jež ohrožují lidská práva,
ani diamanty, jež slouží k financování vládních
sil porušujících lidská práva. Proces navíc klade
veškerou zodpovědnost na členské státy, což
zbavuje firmy veškerých povinností zajímat se
o své dodavatelské řetězce ohledně porušování
lidských práv či financování ozbrojených skupin,“
uvádí Amnesty International.
Jasné nedostatky se ukázaly při nedávném občanském
konfliktu ve střední Africe. Střední
Afrika je 12. nejdůležitějším výrobcem neopracovaných
diamantů na světě a kontrola nad
diamantovými doly patřila vždy k hlavním devizám
tamní politické moci. V průběhu občanského
konfliktu tak znepřátelené milice Séléka
a Antibalaka financovaly své fungování skrze
speciální daň uvalenou na horníky a překupníky
diamantů. To vedlo v květnu 2013 k odebrání
certifikace Kimberleyského procesu. Dopad na
obchod s diamanty byl ale omezený: milice se
s úspěchem zaměřily na nelegální vývoz. Na
světě je totiž stále dostatečně velký šedý trh,
který je schopný krvavé diamanty absorbovat.
I přes viditelné nedostatky se Kimberleyský
proces nezměnil. Koneckonců firmám, jež jsou
hlavním aktérem v byznysu s diamanty, slouží
jako nenáročný způsob k vyčištění svědomí
svých zákazníků. Mnoho kupců si totiž neuvědomuje
či nechce uvědomovat, jak malou
vypovídací hodnotu Kimberleyský proces má.
NESAMOZŘEJMÁ DRAHOCENNOST
Jak ukazuje historie společnosti De Beers a jejího
zakladatele Cecila Rhodese, těžba diamantů
financuje sporné mocenské projekty od svých
samotných začátků. Cecil Rhodes sám by se dal
označit za průkopníka britského kolonialismu.
„Bojuji za to, abychom byli první rasou světa,
protože čím větší část zeměkoule obýváme, tím
lépe bude pro lidské pokolení,“ řekl magnát,
který právě diamanty financoval svou úspěšnou
politickou kariéru v Jižní Africe na konci
19. století, při které byly vytvořeny základy
pozdější politiky apartheidu.
Paradoxně prvním Rhodesovým problémem byl
ten, jak na diamantech vydělávat. První jeho
větší příjmy z těžby vzácného nerostu totiž
pocházely z prodeje potravin a zboží základní
potřeby horníkům. Diamanty sice měly své
místo v okázalé spotřebě královských dvorů
a aristokracie, to však bylo pro významnější
obchodní objemy příliš málo. Rhodes tak pochopil
dva principy, ze kterých jeho společnost
těžila dalších sto padesát let: získat monopol
na distribuci diamantů, a tím manipulovat jejich
cenou, a učinit z drahých kamínků zboží
luxusní spotřeby tehdejších středních vrstev.
Drahocennost diamantů tak není nic přirozeného.
„Vysoká cena diamantů je částečně dána
jejich vzácností a obtížnou těžbou, je však
uměle šroubována nahoru světovým monopolem
a vnitřní organizací odvětví těžby a zpracování
diamantů,“ uvádí geograf Roger Brunet. Hlavní
aktuální výzvou pro dnešní aktéry je udržet
tuto drahocennost v momentě, kdy lze diamanty
získat relativně levně procesem syntetizace.
Tato změna je již v pohybu: v posledních letech
se výkupní cena diamantů snížila až o 40 %
a pokles bude dle expertů ještě pokračovat. Již
dnes se tak výrobci šperků obávají kontrolované
invaze levných syntetických diamantů. A aby
ušetřili na nákladech, distributoři diamantů
jsou dnes ochotni sdílet s africkými zeměmi
i dosud tolik chráněné technologie broušení.
DIAMANTOVÁ NEMOC
Západní intelektuálové a ekonomové s oblibou
mluví o diamantové nemoci, která prý sužuje
africká společenství, jež nejsou schopna účinně
hospodařit s vlastním nerostným bohatstvím.
Tento termín je však do jisté míry zavádějící,
protože navozuje dojem, že africké společnosti
jsou takřka fyziologicky neschopné získávat
prospěch z vlastního bohatství. Současně však
zastírá, že právě toto bohatství se stalo kořistí
evropských podnikavců s hlavou plnou teorií
přirozené nadvlády bílých mužů a pak místních
potentátů, již vždy našli pro své obohacení
spolehlivé spojence mezi západními elitami
a ctihodnými firmami.
Ovšem diamanty jsou také příběhem nesamozřejmé
drahocennosti a bohatství. Jak správně
vycítil Cecil Rhodes, není žádný důvod pro to,
aby diamanty stály majlant a měly schopnost
vydělávat jmění. Je však možné, že pod tlakem
změn zmíněných na těchto stránkách nakonec
představa o drahocennosti diamantů padne.
A to možná ku prospěchu těch, kteří si i kvůli
těmto nerostům tolik protrpěli.
***
Autor je novinář.
