Co vás přivedlo k Novému Prostoru?
V Brně jsem od poloviny června. Přijel jsem poté, co jsem měl v Praze určitý incident. Pronajímal jsem si kancelář, ve které se dalo zároveň spát, a tak jsme tam pobývali společně s kamarády. Tedy s kamarády… ono není moc pěkné, když k vám někdo v noci přijde a řekne vám, ať mu dáte všechny peníze, nebo si je vezme sám. Vyvrcholilo to tím, že se jeden z těch kluků opil a něco tam zničil. Na mě to není, protože jsem byl vypovídat na policii a oni vědí, že jsem to nebyl já. Ale z Prahy jsem přesto odcestoval. Od jednoho kamaráda, který dělá ochranku na poště, jsem si půjčil na autobus, který mě pak jednou v noci vyplivl tady na nádraží. Nad ránem jsem potkal na Cejlu jiného kamaráda. Říkal mi hned: Co se tady potuluješ, sem bys bez zbraně ani neměl vkročit, v noci tu bývá rodeo. Ale já tam mám v okolí tři známé, se kterými jsem seděl, takže kdyby se něco dělo, tak vím, kam se obrátit.
Dneska můžu říct, že zpátky do Prahy se nechystám. V Brně se mi líbí, lidi jsou tady takoví klidnější a méně nafoukaní než v Praze. Zatím spím na Armádě spásy a i tam se zdá, že jsou lidi víc v pohodě. Vždycky v pět odpoledne po práci zajdu k jednomu Jugoslávci, který tady provozuje hospůdku, dřív býval také na Cejlu. Je tam většinou poloprázdno, nanejvýš tak čtyři hosti, tak si dám jedno pivo a mám klid. Já po pivu nedělám bordel, jsem naopak klidnější. A když mám nervy? Tak na to mám v batohu prášky.
Šťastné období
Teď prodáváte Nový Prostor na křižovatce na České, ale už před lety jste býval prodejcem v Praze. Dala by se ta období srovnat?
Teď to dělám hlavně pro sebe, protože jsem sám, a zároveň čekám, až mi přijde důchod, abych se mohl přesunout někam na ubytovnu. Dřív to tak nebylo. Když jsem před lety přišel do Prostoru poprvé, bylo to potom, co mě pustili z Bohnické léčebny. Neměl jsem kde být, tak jsem šel na loď Hermes, kde mě tamní recepční požádali, jestli bych jim nepohlídal svého spolunocležníka na kajutě. On měl schizofrenii, potřeboval, aby se o něj někdo postaral, a já se zároveň potřeboval o někoho starat. Tak jsem šel prodávat Nový Prostor, abychom měli nějaké peníze a bylo z toho docela kamarádství. Dal jsem mu ultimátum, že musí přestat s perníkem, což on opravdu dodržel, a pak jsme spolu šli bydlet na ubytovnu a dokonce jsem mu sehnal práci. Zatímco jsem prodával Prostor v Ječné ulici, on tam dělal skladníka zeleniny v tržnici. Bylo to šťastné období, docela rád na něj vzpomínám. Vydrželi jsme spolu tři roky, pak dostal chráněné bydlení mimo Prahu a trochu se odmlčel. Zůstal ale čistý a s jeho rodiči si občas pošleme mejl. Moc mi děkovali, že jsem jejich synovi pomohl.
Zmínil jste potřebu se o někoho starat…
Možná je to taková kompenzace. Mám třináctiletou dceru, ale nevídám ji... Já jsem byl dvakrát ženatý a dvakrát se rozvedl. Po druhé ženě mi zbyly exekuce, teď jsem zrovna psal na soud, jestli by mi je nemohli sjednotit, tak uvidíme. A měli jsme dceru, která ale teď žije u mých rodičů a matku vlastně ani nezná. Jezdil jsem za nimi, ale co jsme se rozvedli a přišli jsme o byt, rodiče mi pořád jen nadávají. Když tam jsem, tak mi říkají, že si s ní ani neumím hrát, také s dcerou to máme docela komplikované. Asi i kvůli tomu si někdy říkám, jestli to má takhle cenu. Každá návštěva mě rozruší a musím si pak jít nechat píchnout injekci na uklidněnou.
Zmínil jste ztrátu bydlení, jak k tomu došlo?
Z nás dvou jsem pracoval jenom já a to nestačilo. Nájem byl osm tisíc, a pokud si dobře vzpomínám, měl jsem tehdy v náchodské Hypernově měsíční mzdu nějakých šest a půl. Rodiče nám tehdy pomáhali, jenže pak jsem jednoho dne přišel z práce domů a našel ženu v posteli s cizím chlapem. Ještě ten den jsem se spakoval.
Řada lidí pracuje, a přesto má problém zaplatit bydlení a další základní potřeby. Jak se to dá podle vás řešit?
Slyšel jsem, že by se teď měly přidělovat nějaké sociální byty, tak nevím. Pokud už to dospěje do situace, kdy jsou lidé bez domova, tak bych podpořil návrh prezidenta Zemana, aby v každé městské části vznikl azylový dům, ve kterém by tito lidé měli možnost bydlet. Přitom by mohli pracovat pro obec, například by ji za poskytnuté bydlení udržovali čistou. Tak by mi to přišlo správné.
Nejlepší obchodníci
Kromě Nového Prostoru jste zmínil další zkušenost s prodejem – práci v supermarketu. Jaké máte zkušenosti?
Měl jsem různá zaměstnání, kromě jiného jsem nějakou dobu pracoval i jako dojič v kravíně, ale většina věcí se točila kolem prodeje. Jsem vyučený prodavač a myslím, že v tomto oboru se mi celkem dařilo. Na učilišti jsem byl hodnocen jako nejlepší, za odměnu jsem byl v Krkonoších i na čtrnáct dní v Bulharsku a poměrně brzy jsem se začal zapojovat do praxe – jelikož nebyli lidi, tak jsem začal pomáhat. Asi nejslavnější roky jsem pak zažil v AD Praha, což byla firma o asi pěti tisících zaměstnancích. Nejdřív jsme prodávali levnější volání z pevných linek, pak se obchodovalo s elektřinou, ale ta firma byla zajímavá i z jiných důvodů. Pamatuju si, jak ti nejlepší obchodníci letěli z Prahy do Německa na setkání mateřské firmy dvěma pronajatými boeingy. Já v té době pod čtyřicet tisíc měsíčně nešel, a když k nám do Hradce vozil manažer výplaty, jezdili s ním tři policajti. Byla to tučná léta, jenže pak se firma rozdělila a my přišli o práci. Zkusil jsem se pak osamostatnit a podnikat v oblasti přímého prodeje na sebe. Pořád v tomto ohledu něco tvořím, protože věřím, že tady se dá uspět.
Pořád se věnujete přímému prodeji?
O nedělích, když mám čas a nejedu někam do přírody na výlet, oslovuji lidi po ulicích s nabídkou levnější elektřiny. Spolupracuji také s lékařským zařízením a přeregistrovávám k nim pacienty. Za každého mám pětistovku, což není špatné. Jenom nechtějí nikoho, kdo má adresu na Cejlu nebo bydlí na ubytovně. Některé adresy jsou zakázané a lidi, kteří na nich bydlí, psát nemůžete.
Spousta lidí se na nabídky podomního prodeje dívá skepticky. S jakými se setkáváte reakcemi?
Film Šmejdi s přímým prodejem asi trochu zahýbal, například v Moravském Krumlově mají hned při vjezdu do města napsáno, že podomní prodej je v obci zakázán. Na druhou stranu, my jsme opravdu schopni dodat elektřinu levněji než energetičtí dominanti, kteří si diktují ceny, a lidé chtějí šetřit. Obvykle stačí věc vysvětlit a pak už to jde jako po másle. Vzpomínám si, jak jsme ještě v Praze napsali jednu paní a pak jsme k ní chodili asi půl roku na kafe. Ona vždycky zavolala, ať přijdeme, v zimě jsme se u ní kolikrát večer dívali na televizi. Byla to hodná babička, taky nám hodně pomáhala… Nebo jsme jednou napsali starostu a s ním i celou vesnici – chodil s námi od baráku k baráku. Někdy se holt poštěstí.
Jaké máte plány do budoucna?
Chtěl bych znovu rozjet podnikání. Nějaké smlouvy už mi z Prahy přišly, ale nemám kancelář, ve které bych je mohl uskladnit. Pořád s sebou všechno tahat nemůžu. Po osobní stránce bych byl rád, kdyby se mi podařilo vyřešit bydlení, samostatný pokoj na ubytovně by pro začátek stačil. A protože jsem gay, rád bych si také našel nějakého přítele. A začal trochu žít.
