Podobně jako většina knih postmoderních autorů, také mnohovrstevnatý stejnojmenný detektivní román amerického spisovatele Thomase Pynchona si vysloužil nálepku „nezfilmovatelný“. Režisér Paul Thomas Anderson se knihu přesto odvážil podle vlastního scénáře zadaptovat a rozšířit tím svou filmografii o další kritický portrét americké společnosti. Vyprávění začíná v Los Angeles roku 1970. Po tvrdě potlačených studentských demonstracích, volebním vítězství Richarda Nixona a řádění gangu Charlese Mansona začínají utopistické ideály hippie éry ustupovat před paranoiou, strachem, chamtivostí a přísnou byrokratickou kontrolou. Nastala doba střízlivění. Společenskou únavu a otupělost zosobňuje hlavní hrdina filmu, soukromý detektiv Doc Sportello (Joaquin Phoenix), který dostal za úkol vypátrat zmizelého realitního magnáta.
ZTRÁTA SMĚRU
Sportellův prázdný výraz a jeho neustálé narážení na imaginární i reálné překážky svědčí o ztrátě kontaktu s rychle se měnícím světem. Sám neví, jak se v prostředí s novými pravidly pohybovat, natož aby s orientací dokázal pomáhat druhým. Jeho vyšetřování podle toho vypadá. V klasické detektivce je ústřední otázka postupným skládáním jednotlivých dílků skládačky nakonec zodpovězena. V Inherent Vice budete na konci ještě zmatenější než na začátku.
Po Hříšných nocích, Až na krev nebo Mistrovi se Anderson po vzoru svého mentora Roberta Altmana opět snaží zachytit náladu a vyjádřit podstatu určité etapy amerických dějin. Rozkrýváním období, během něhož se květinové děti začaly měnit v pragmatické yuppies, poukazuje na komplexní provázanost jednotlivých složek systému. Vazby mezi lidmi u moci jsou ve skutečnosti tak spletité, že je ani rozkrýt a pochopit nelze a film je podle toho vystavěn. Chaos, nepořádek a nepředvídatelnost doby, jejíž směřování zatím nikdo nedokáže určit, se odrážejí v několika zdánlivě propojených případech a marné snaze najít mezi nimi spojitost. Nová vodítka protagonistu zas a znovu zavádějí do slepé uličky a vyšetřování obohacují jen o další vrstvy nejasností. Andersonovým cílem není dovést nás z bodu A do bodu B, ale využít dvouapůlhodinového bloudění mezi začátkem a koncem k zachycení pocitu ztráty směru.
ROZOSTŘENÝ FILM
Stejně jako nikam nevede vyšetřování, žádné odhalení nás nečeká ani na konci pomalých nájezdů kamery směrem k tvářím herců. Soustředění kamery pouze na obličej toho, kdo promlouvá, bez prostřihů na poslouchajícího, je podobně neuspokojující jako častá absence ustavujících záběrů, které by nás obeznámily s prostředím a rozmístěním figur. Neúplný obraz skutečnosti odpovídá Docovu fragmentarizovanému vnímání reality a jeho neschopnosti dát si fakta do souvislostí. Stejně omezený přístup k vědění má vzhledem k navázání hlediska na hlavního hrdinu také divák.
Jestliže je zápletka stejně jako v klasikách žánru jako Hluboký spánek zamotaná až do bodu, kdy přestává dávat smysl, jde o záměr. Pointou filmu je nepřítomnost pointy a Doc tak může doplnit galerii Andersonových hrdinů bez cíle, kteří se zasekli v nikam nevedoucím cyklu událostí.
Inherent Vice je dramaticky nezacílenou a stejně jako její hlavní hrdina zpomalenou vzpomínkou na konec jedné éry. Přes vypravěčskou ležérnost, stylistickou nenápadnost a improvizační nádech mnoha scén film nezapře suverénní režijní vedení a autorský koncept mnohem pevnější a jasnější než cokoliv z toho, co Doc zjistí svou rádoby detektivní činností. Je proto velice potěšující, že diváci, kteří film nezastihli ve Varech, si jej nyní mohou vychutnat na DVD a Blu-ray discích.
