W. G. Sebald, původem německý literární vědec a spisovatel, strávil vekou část svého života ve Velké Británii, kde působil mimo jiné jako profesor evropské literatury. Svou prozaickou prvotinou Pocity. Závratě započal sérii velmi obtížně žánrově zařaditelných próz, oscilujících na hranici mezi autobiografickým, cestopisným a dokumentárním textem, v němž se nezapřou Sebaldovy teoretické znalosti. Jeho psaní je experimentální a objevné, ale také silně podřízené formě.
Autobiografický vypravěč nám zprostředkovává zážitky z cest z východní Anglie do Vídně, Benátek, Verony a svého bavorského rodiště. Stejnou cestu zopakuje znovu po sedmi letech, aby tak mohl osvěžit svoje vzpomínky a blíže ohledat problém vzpomínání a zapomínání.
Otázka, která provází celou knihu, zní, jak je vlastně možné pojmout cestopisné vyprávění, které oproti dobrodružným výpravám do neznámých krajů nebo toulkám romantiků v minulosti ztratilo něco ze svého lesku a nahrazuje jej spíš pojem turismus. Podoba některých míst je předem tak známá, že reálné setkání s nimi může vyvolávat spíš rozpaky. Fotografie návštěvníků památek jsou spíše výkřikem „Byl jsem tady!“, než že by komukoli po letech mohly připomenout, jak na ně místa skutečně působila a co prožívali. Proto autor pojal popis vlastních cest spíše jako ponor do duše toho, kdo bloudí neznámými místy. Jeho kniha je detailním popisem pocitů, náhodných setkání, atmosféry zapadlých hotelů a kaváren, k němuž známá náměstí a pamětihodnosti tvoří spíše jen kulisy. Text je protkán epizodami ze života nebo z cest jiných osobností, jako je například Stendhal, Giacomo Casanova nebo Franz Kafka, které s autobiografickým vypravěčem pojí touha postihnout privátní a intimní dojmy z cest. Neumíme ovšem jako čtenáři rozeznat, kdy autor vychází z četby deníkových záznamů nebo přímo cestopisů těchto autorů a které pasáže jsou fabulované. Tato oscilace je základní taktikou, s níž autor ohledává cesty, jak se rozpomenout na vlastní zážitky a možnost předat je dál.
NEJSVRCHNĚJŠÍ VRSTVA
Autor nás navádí ke sledování svých cest, k nimž rafinovaně připojuje také obrazy, fotografie a všemožné náčrty, aby jim dodal jistou důvěryhodnost a snad si je také sám lépe připomenul, zároveň tím ale sebe i nás utvrzuje v tom, že vzpomínky nefungují jako chronologický pás nějakých událostí, ale vyjevují se v mysli spíše jako mozaika všemožných a třeba i docela marginálních jevů. A tak i když je vyprávění podloženo například náčrtem cesty nebo reprodukcí obrazu z místa vyprávění, to, co skutečně autor prožíval v určitém okamžiku v létě roku 1987 například ve Veroně, se ukazuje jako neuchopitelné a nepřevoditelné. Někdy dokonce autor neví, zda je vzpomínka na určité místo jeho vlastní, nebo jen nevědomky kopíruje vypodobnění na známém obrazu nebo fotografii. Na jiné rovině si autor podává ruku s ostatními cestovateli skrze místa a situace, která jsou v průběhu staletí jakoby neměnná. Monstrózní Dóžecí palác a náměstí svatého Marka v Benátkách všechny cestovatele uchvacuje a zároveň na ně po staletí působí svou zvláštní atmosférou zániku a rozkladu. Autor se zmiňuje o obrazech, klasických divadelních inscenacích a opeře, které se svými vyjadřovacími prostředky jakoby zakonzervovaly v čase. Na toto podloží autor vytrvale nanáší vrstvu pocitů a vzpomínek. Detailně zapisuje každý přesun, jméno hotelu, název jídla, které povečeřel. Snaží se naznačit jednoduchost, v jaké se dny jeho cest odvíjely.
Strategii, která pomáhá takto sublimovat čistě osobní výpověď, je ovšem vyprávění někdy až příliš podřízeno. Může se nám zdát, že v knize má větší důležitost právě forma, která má tento rozdíl demonstrovat, než obsah jednotlivých pasáží, které jsou někdy prostě čtenářsky nezáživné. Snad je ale takové zpracování nutné. Jak jinak by se autorovi mohlo podařit dokázat, že to, co nazýváme vzpomínáním, jsou ve skutečnosti možná jen pocity a závratě.
