Prostrčíte ruku tímto otvorem? Vzal jsem nůžky, které u sebe neustále nosím, vystřihl kruhový otvor předtištěný v časopise a ruku jím prostrčil. Jsi cynické hovado, řekl můj přítel, ten otvor je tak úzký, že jím má prostrčit ruku jen podvyživený Afričánek, a ty máš mít pocit viny. Přece nemohu za to, že jsem jím ruku prostrčil i já, řekl jsem. Jenže to už přítel hleděl na strop, kde se chvilkově zhmotnila zdejší wi-fi.
Přes punkový obsah trvám vždy na spisovné formě, ale uvozovky označující přímou řeč jako nějaký morový barák by mě do povídky a vůbec nikam nepřinutil udělat ani Fulghum. Ani kdyby za to slíbil ukončení spisovatelské kariéry, včetně plození opravdu kreténských citátů. Debilní se stává slavným.
Ještě ve špinavé palačinkárně mě napadlo, že literárně jsem nůžky vyňal, ale konfrontace tohoto knižního slovesa s mým pocitem při vyndávání nůžek z tašky nedopadla dobře, především exotikou vonící ň jsem nemohl pocítit za živého boha.
Cestou z té špinavé palačinkárny, kde jsme za několik malých sklenic cideru zaplatili čtyřhodinovým výdělkem, a proto jsme zarytě mlčeli, jsem dále přemýšlel o cestě malého Malého Bobše do koloniálu. Jak jde poli a desetník či co, ho pálí v dlani, jeho cesta pro kus salámu je výrazným místem moderní české literatury. J. V. Pleva byl nepochybně z chudobných poměrů, to ho vycepovalo, a tak je jeho dechristianizace Robinsona Crusoe vpravdě husarským kouskem, vůbec to komplikované dílko účelně zjednodušil. Musím něco koupit, řekl jsem příteli, jako Bobeš. To se divím, řekl on, že to neuděláš až poté, co společně uskutečníme závažný akt, pro který právě hledáme v našem městě vhodné místo a vhodnou příležitost, pak už pro tebe nakupování nebude utrpením. Právě, řekl jsem já, ještě si trochu zatrpím.
Za několik minut jsem v článku takzvaného obchodního řetězce zaplatil za tři hrsti bezcenné granulované kakaizované drti a litr mléka hodinovým výdělkem, takže se k běžnému utrpení přidružila úzkost z chudoby, do které budu při takových cenách nutně v dohledné době uvržen. Měl jsem poslechnout přítele a nákup odložit, nebo George Bushe mladšího a najít si alespoň tři pracovní poměry. To ale není úplně jednoduché, v době, kdy strukturované životopisy třídí ekonomicky vzdělaná drůbež zobáky. Pak úzkost trochu povolila, protože jsem si uvědomil evangelizující fakt, že léta jsme vydělávali a někteří i nepokrytě pracovali, abychom dnes mohli být chudí. To je hezké. Navíc tam, kde je chudoba tradiční, je samý tanec a veselí, říkal jsem si, za pokladnou sledován zlomeným pohledem uvláčeného supermarketového detektiva, jeden by se vážně zamyslel, ale polomrtvý chlapík těžící síru ve smradlavém kráteru má bezzubá ústa od ucha k uchu. Reportáže z chudobných exotických destinací jsou plné smějících se polonahých špinavců, napadlo mě však, jestli normálně nejsou nasraní a nechechtají se jen blbečkovi s kamerou, který proto, aby zaznamenal jejich zničující každodennost, utratil za letenku jejich celoživotní výdělek. Netuší, naivové, jaká je jejich digitalizovaná chudoba kšeft, takže kdo je tady blbeček.
Povšimni si, říká přítel, který na mě raději počkal před řetězcem, protože při zaslechnutí řetězcového zákaznického vysílání omdlévá, že na ulici, a myslím tím parter, je zřejmé, že oblibujeme německo-rakouskou sterilitu, kterou invenčně mísíme slovanskými prvky improvizace. Jsi estét určený k likvidaci, řekl jsem mu já, nezapomeň na příjemný fakt, že pro zpestření rytmizují četná sídla operátorů a bank vietnamské a čínské večerky. Přesto si myslím, že až budeme všichni chudobní a bez domova, budeme se na ulicích nudit, řekl on. Bylo by pěkné, kdyby namítl, odvětil nebo oponoval, ale on to prostě řekl. A tak jsem mu taky jen řekl, že dlouhou chvíli si můžeme krátit jako v portugalském Portu pozorováním zednických čet zazdívajících vchody obytných domů, ve kterých si už nemůžeme dovolit bydlet. To jistě, ale strukturu parteru zjednodušuješ, jsou tu i nehtová studia a prodejny nacionálních delikates, řekl přítel a podíval se do odpadkového koše. Pak chtěl cosi konstatovat, to si rozmyslel a namísto, aby něco dodal, řekl, že jsou lidé, kteří v těchto nádobách naleznou, co potřebují, celý nutriční program. Dobré je, že dnes nádoby na odpad na rozdíl od éry socialismu dobře vypadají, a tak je akt využití potravin z druhé ruky důstojný, řekl jsem, takže kdo je tady zamindrákovaný komunista?
Došli jsme k zastávce, kde se shromažďují takzvaní nepřizpůsobiví, a já choval naději, což je ukázkový příklad literátského klišé, že bychom mohli zažít něco osvěžujícího, alespoň trapný incident s fašisty z městské policie. Nepřizpůsobiví se ale dnes nejspíš přizpůsobili a ti tři, co tu dnes byli, přidrzle spali. Všude samý špinavý lúzr a žádná legrace. To není jako v zenbuddhistických zahradách firmy Apple. Prošli jsme půlku města, procházíme půlku města, půlku našeho života a všechno autentické z něj mezitím zmizelo, je tu diverzní chudoba tak velká, že jsme rezignovali už i na očekávání samovolné změny, obcházíme omarketingované vakuum předstírající rozmanitost prostřednictvím kosmetických obměn univerzálního braku simulujícího zboží. O tom se dadaistům ani nesnilo.
Zajímalo by mě, řekl přítel, když jsme se vzdalovali od trojice spáčů, čemu se tito lidé měli přizpůsobit, jaké pouliční normě, nejspíš normě servilních, voňavých, usměvavých a mrazuvzdorných abstinentů bez peněz a domova. To se brzy dozvíme, protože naštěstí přichází čas, kdy se tato mysteria vyjeví, citoval jsem ze své hlavy, ve které to běželo, příteli, který to zase do své hlavy zaznamenával, čas, kdy se zdravý, mladý, bílý, vystudovaný, průbojný, flexibilní, loajální a především chudý lidský exemplář bude ptát, kde se stala chyba, a ti, kteří ještě něco uměli a zchudli v předchozí vlně s těmi, kteří byli výjimeční a byli chudí vždycky, mu se zadostiučiněním odpoví, že chybou je on sám a jeho ochota stvořit se k obrazu doby, přesněji vlézt do zadku pouhé skice uřvaného a rozmázlého spotřebního bezčasí. Svět lidí bez dovedností, zaměnitelných a bezcenných. Konečně je tu bezmoc bezmocných chřestících už akorát tak těmi řetězci. Zrychlili jsme a já si povšiml, že v prodejně erotických potřeb probíhá inventura.
Tohle všechno, říká můj přítel, zatímco já jsem si představoval sčítání penisových náhražek, by nás nemělo deprimovat, ale důvod tu je. Když si v minulosti Glenn Gould při interpretaci Goldbergových variací hlasitě pobrukoval, nikomu to nevadilo, dnes, pokud se zjistí, že vedle té konzumní a robotické rozvíjíš ještě jinou, neefektivní část svého potenciálu, vytřídí tě drůbeží zobák do šrotovníku na nerentabilní kohoutky. A proto navrhuji, řekl jsem já, a vidím, že jsem měl raději napsat, navrhl jsem já, aby byla nějaká legrace, zamířit do olympijského parku, kde je nádherná výstava výborně zaplacených podprůměrných fotografií dokumentujících filantropii Mezinárodního olympijského výboru, dojemné výjevy dobře dokumentují tezi: Tihle lidé jsou chudí, abyste vy mohli být bohatí, což zní jako název nějaké Fulghumovy knihy, kdyby to nebyl samostředný nafoukaný samožer smrdící kostelem. Nebudu svou přítomností podporovat spolek nadrogovaných, k bezpráví a lidskému utrpení lhostejných prostitutů, řekl přítel na adresu sportovců. Pět náklaďáků rozbředlého sněhu, samolibá dikce sportovních komentátorů a zvířecí tvář starosty, kterého nikdo nevolil, o nic jiného nepřijdeš. S takovou, ovšem, náš záměr neuskutečníme, řekl jsem, prostředí mísící vrcholový sport a užité pseudoumění by mohlo našemu účelu vyhovovat. Nejhorší je, že moderní lůza odkojená konzumem není už ani chudá duchem, řekl přítel, jako by mě neslyšel. Všichni do pekla. Kloaky promlaskávající televizní moudrost namísto úst. Druhý příchod Ježíše Krista nemůže být nic jiného než zjevení teze: Jste chudí, protože jste se nechali okrást, vy zbabělí troubové. Dřív jsme chodili městem, které bylo naše, aniž nám patřil hřebík, pak byl definován veřejný prostor, a tak mohl být dílem evropsky unifikován a dílem ukraden. Výsledkem je, že nářky jsou k ničemu, protože se můžeš cítit cizincem i bez nákladného cestování. Česko-japonský xenofobní míšenec s duší, tváří a espritem párkaře si tě pak vezme do referátu. Vlastně se výborně bavíme. Namísto olympijského můžeme zkusit prostý park, který je plný cedulek oznamujících, že tuto lavičku natřel primátor města, ale mimo hlavní cesty mu došla barva. Vůbec se projevuje jistá chudoba v politické a agitátorské praxi, přes Hitlerův rejstřík nikdo nejde, ba co víc, Vůdce se při fotografování se skupinkou dětí obešel bez krabice cetek k obdarování maličkých, inu, Führer byl přirozená autorita, které barva nedocházela. Do parku ne, řekl jsem příteli, lidé tam na malé ploše napodobují aktivity Newyorčanů z rozsáhlého Central Parku odkoukané z filmů o sekretářce, která se chce vdát. Je to tak směšné, že se musím smíchy válet po zemi a na úzkém chodníku pak překážím bruslařům, kteří mě musejí přeskakovat.
Po minutě a padesáti sedmi vteřinách naskočila ve Veletržní ulici na semaforu pro chodce na čtyři vteřiny zelená. Aniž bychom přesně věděli, kam jdeme, navrhl přítel vyhnout se revitalizovaným místům. Všimni si, podotkl, že náš pohyb městem vymezujeme negativně. Tato místa se vyznačují absencí stromů, které tam dříve stály, povzdechl si, a to mě naplňuje ochablostí, dodal ochable. To je škoda, opáčil jsem a navrhl, že bychom mohli posedět na designových lavičkách, na kterých se nedá sedět, a v krátkém okamžiku tak pocítit přímo na vlastním těle, kam odtékají veřejné finance. Snad by to zmírnilo jeho ochablost. Přítel hledí do země, a tak vzápětí pravím, že beztak se revitalizovaným místům vyhneme jen stěží, a on, odtrhnuv oči od země, odvětí, že tedy ano, ale sedat si nebudeme, vymiňoval si. Potom chtěl ještě něco podotknout, ale já jsem mu hned namítl, ať neoponuje, načež se otázal, zda by mohl něco zdůraznit, ne, vyrazil jsem prudce, a tak svou otázku polkl a už ani nehlesl. Náš jazyk je opravdu náš Chrám i naše Tvrz, ze kterých je ovšem nutné vyjít do volné krajiny. Ústav pro jazyk český hoří studeným plamenem. Chudoba skrytá v rozmanitosti.
Anebo bychom mohli popojet tramvají, třeba z jejího okna uvidíme něco jiného kromě poutačů, co nás upoutá, řekl jsem já, a přítel řekl, že jsem si jistě povšiml, že po setmění mají v tomto městě tramvaje o jeden vůz méně, tedy jeden. To znám, říkám já, cítě se mimo chrámovou tvrz jazyka celý nahý, jde o pověstný arogantní koníček dopravní instituce, která prý spoléhá na to, že za tmy si absence nikdo nevšimne. Ovšem s jídlem roste chuť, a tak se v posledním čase tato záliba rozšířila i na denní spoje. Sereme na vás, křičí prázdný prostor po druhém vagónu, veřejná služba je v první řadě byznys, vy sráči, koukejte brenčit (slangový výraz galerky pro platbu) a pěkně se zmáčkněte, aspoň se budete víc mejt a vonět. Namísto tramvajového vozu by měla jezdit drezína poháněná převody šlapacího kola, řekl přítel, na ní by seděl zaměstnanec dopravního podniku a křičel číslo tramvaje, kterou simuluje, tento simulovaný systém hromadné dopravy by mohl dobře fungovat, lidé by chodili pěšky, ale systém by zůstal zachován. To jistě, řekl jsem mu, na tomto principu beztak funguje převážná část společenského systému a zbývající části na něj přecházejí. Je to systémové a navíc se začíná hrát s otevřenými kartami. Poslední dvě slova po mně přítel zopakoval anglicky a ukázal na k zániku odsouzený dům se zazděnými okny (ano, na Špejchaře). Někdo otvor naprojektuje a někdo jej zazdí, to je otázka motivace. Architektura versus sociální inženýrství. Prostrčíte hlavu tímto otvorem, nebo s ní prorazíte zeď? Kolem zazděných oken projela tramvaj o jednom voze a přítel si zapálil cigaretu. Po nebi plula šedivá mračna a v průchodech domů se choulila první studená tma brzkého lednového podvečera, mřížovím kovových chřtánů městské kanalizace vystoupaly zatuchlé páry, ve kterých se komíhala lýtka kamelotů, vzduch byl cítit zakouřenými kabáty mužů a mrazem zakřiknutými parfémy žen, jejich spěchající postavy s ohrnutými límci se míhaly v bledých kuželech pouličních lamp jako neškodné přízraky, světla výkladů začínala nesměle rastrovat dláždění chodníků, pohlcujících vibrace všeho toho kolotání do svých lhostejných a nevyzpytatelných spár, ve kterých prodychují tuberkulózní mechy svou nevemlouvavou existenci. Přítel vydechl kouř a já opustil svůj vnitřní zrak. Uvědomil jsem si teprve nedávno, řekl jsem kouřícímu, jak plíživý, ale definitivní zánik městské poetiky byl, že útvar, ve kterém žijeme, už není městem, ale totální automobilizace, developerizace, supermarketizace, managementizace, díky za ta slova, ho proměnila v heterogenní antipolis, kde lidské osudy musí při upřímném uměleckém zpracování působit jako manuály k lineárnímu vytěžení lidského zdroje (a venkov je taky už na hovno). Svět jako stvořený pro povídkářskou produkci, která podle toho taky vypadá, spiknutí anachronistů uhranutých starými časy, předstírajících pokračování nesekularizovaného světa postav a figurek ve vzájemné organické interakci uprostřed nenivelizovaného světa, svorně svým sektářským zatemněním vzdorujících námětové chudobě. Teď ta krize příběhu do toho.
Je mi špatně, řekl přítel, kterému se náhle proměnil charakter, takže se z něj stal nepřítel a děj tím neúnosně zkomplikoval. Tohle mi nedělej, řekl jsem mu, už dost na tom, že Čechov je po smrti a Hašek psal sice geniálně, jen bych chirurgicky přesným arcipamfletům neříkal povídky, hledání ztraceného času, ty vole, půlka světa na chcípnutí, sedmdesát let po Osvětimi a nejoblíbenější činností lidstva je grilovací párty. Prostrčíte hlavu tímto roštem? Několik hipsterů říká Letné Malý Berlín už jen ze setrvačnosti, které se daří líp v jejich vyprázdněnosti, řekl jsem svému nepříteli, více espritu má i Malý Bobeš v sociálně zabarvených kapitolách, které jsou v zájmu dekomunizace překryty křesťanským Kájou Maříkem, oprášeným nakladatelskými perverzáky jako příspěvek k našemu mentálnímu setrvání v krotké idylitě a životu v divoké debilitě. Dva nepřátelé procházející městem jako promarněnou možností, městem rozpůleným frontou na výstavu Tima Burtona, přičemž obě půlky Burtona milují, zjevně to má něco společného se zadnicí, protože kdyby byl Polákem nebo Slovincem, žádná výstava by se nekonala, natož fronta. Co přinese příští den v našem městě? Půlmaraton. A další dny? Ach tak! Maraton! Dvě stě mobilních hajzlů u Rudolfina a nejpotentnější prostor letenského parteru proměněný v jeho celoroční středisko, impotentního křížence značkové prodejny firmy Adolfa Dasslera, člena NSDAP, s kavárnou bezpohlavního typu v prostorách vyklizených firmou Baťa v důsledku hospodářské krize. Nádherné výlohy zaslepené fóliemi s jásajícími černošskými běžci, bělochem Zátopkem (to byl vůbec kokot) a opravdu debilními hesly (jak od Fulghuma), dvě stě hrdých sponzorů mastících si kapsy, I am an Anti-Christ. A já to druhé, řekl nepřítel, myslím, že v afrických slumech s miliónem obyvatel centrum slumového maratonu nemají. An Anarchist.
Prošli jsme kolem futuristické rampy u Kaplického Chobotnice a nepřítel řekl, že se jednou jeho nepřátelství nutně projeví, konkrétně nelítostnou výzvou k návštěvě některého menšího města v naší zemi, když to dořekl, zahodil dokouřenou cigaretu. Záleží kterého, řekl jsem já, pojedu jen do toho, které dosáhlo na evropské dotace a místní chudina tam bloumá po nových zámkových dlažbách mezi hliníkovým mobiliářem informačního systému, chci se konečně cítit jako člověk, pojedeme betonovým koridorem naší balzamované železnice o něco rychleji než v minulosti, a tak nám zbyde čas k obnově našeho přátelství. Spíš se přikláním k tomu, řekl nepřítel, setrvat v nepřátelství. Nemůžeme-li se rozhodnout, kde spáchat duchovní sebevraždu společně, je naše nové nepřátelství skvělou příležitostí učinit tak na vlastní pěst. Navíc se tím vyhneme hrozbě sentimentálních interakcí. To je výborný nápad, řekl jsem, ty, jak tě přes naše nepřátelství znám, si to zjednodušíš a půjdeš, kam já nechtěl, do Řetězové ulice na autorské čtení pod patronací ČLF, nebo do FRA, obojí spolehlivě zabere, rozuměj duchovně zabije. Já namísto literární kultury zvolím sport, kterýs nechtěl ty, obuji si na jednu nohu tenisku Puma a na druhou Adidas, smířím tak oba znesvářené bratry, Adolfa a Rudolfa, členy NSDAP, obě konkurenční firmy prostřednictvím svého těla, na mém smrtelném těle dojde k fúzi nesmrtelných principů historické křivdy a jejího utvrzení. V tomto požehnaném stavu navštívím besedu s našimi olympioniky v centru pražského maratonu, a kdyby to nestačilo, přidám autogramiádu televizního kuchaře. To zní dobře, řekl nepřítel, to jistě také zabere a potom se znovu sejdeme. A spatříme naše město novým světlem našich proměněných očí, řekl jsem, ten sentiment sem stejně trochu leze, takže kdo tu není sentimentální hovado. Sraz za tři a půl hodiny v kavárně Liberál. Domluveno. Jedinou nesrovnalostí před naším duchovním zánikem tak zůstává, proč půlmaraton nevystačí s polovinou hajzlového parku oproti maratonu.
O tři a půl hodiny později v kavárně Liberál...
„Šlo to moc pěkně, a když se ukázalo, že jeden z olympioniků je zároveň televizním kuchařem, byl jsem hned hotový a vysloveně nadšený,“ referoval jsem příteli o průběhu své duchovní sebevraždy. „Ani já si nemohu stěžovat, všechno proběhlo hladce a už v druhé polovině autorského čtení jsem našeho nejprodávanějšího autora doslova miloval,“ sděloval můj přítel v uvozovkách. Cigaretový kouř těkal pod stropem kavárny, celý nervózní z toho, že se nemůže usadit do záclon, které v Liberálu nemají. „Víš, jak je to s těmi maratonovými hajzly?“ zeptal jsem se. „Jak? “optal se. „Jejich počet se neřídí délkou trati.“ „Aha!“ kvitoval s nelíčeným zájmem mou informaci.
O sedm minut později tamtéž...
Prostrčíte duši tímto otvorem? Vyňal jsem nůžky, které u sebe nosím, vystřihl kruhový otvor předtištěný v časopise a duši jím prostrčil. „Jako když velbloud prochází uchem jehly,“ komentoval to přítel. „Jo, jo,“ přitakal jsem, „i všechna úzkost z vyprázdnění je pryč.“ „Nemyslíš z vyprázdněnosti?“ upřesňoval. „A víš, že nevím?“ Servírka nám vysypala popelník a rozehnala uvozovky po naší přímé řeči, které zůstaly trčet nad stolkem. „Díky bohu!“ poděkoval přítel a posunul po leštěném mramoru kavárenského stolku moji nejoblíbenější povídkovou knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce Roberta Fulghuma jako nějakou svátost.
***
S. d. Ch. (občanským jménem Miroslav Miloslav Vojtíšek, *1970) je spisovatel, dramatik, loutkoherec, autor koláží a lídr kapely Ruce naší Dory. Od roku 1990 do nedávné doby se živil jak hrobník, nyní pracuje jako správce fotbalového hřiště. Vydává v nakladatelství Divus sarkastické komiksy Varlén, vyšly mu mimo jiné knihy Nouzové Imitatio Christi. Závěť muže, který ukradl a uprostřed postpřírody vyprasil popel praktického filosofa Ladislava Klímy (2011), Studená vlna (2012) a Misantropium (2014).
