Je nám kolem třiceti let a biologické hodiny tikají čím dál hlasitěji. Ne však v nás, ale v hlavách našich rodičů, a tak stále častěji slýcháme: „Nepřemýšlíte už o dětech? Máte na to nejvyšší čas!“ Naše záporná odpověď obvykle vyvolá údiv a lekce z amatérské sociobiologie: „Ale vždyť zplodit své potomky je smyslem každého života.“ Představa, že završíme rodovou linii a vymřeme jak po meči, tak po přeslici, že zrušíme rodovou nesmrtelnost, díky níž se naši mrtví předci zrcadlili v nových a nových pokoleních, bývá přijímána ztěžka a s povzdechem. Spolehlivý způsob, jak celou nepříjemnou situaci zakončit, je podotknout, že si možná nějaké dítě adoptujeme či vezmeme do pěstounské péče. V tu chvíli nastává dočasné smíření našich rodičů s neblahým osudem a jejich vyptávání raději končí.
ZÁNIK CIVILIZACE?
Rodiče nejsou jediní, kdo se ptá, ale i ostatní diskuse mívají podobný spád. Zatímco ženám, které říkají NE, bývá vytýkáno, že nenaplní svůj smysl bytí, nevyhoví své rodové roli a vzdálí se podstatě ženství, mužům či párům se zase předhazuje sobectví. Nechtít děti znamená ohrozit kontinuitu národa. „Z čí práce budou placeny vaše důchody?“ „Chcete jen budovat kariéru a užívat si, ale zodpovědnost žádná!“ „Co se stane, když si lidé se vzděláním nebudou pořizovat děti?“ Dobrovolně bezdětní to znají nazpaměť.
Je pravda, že rozhodnutí nemít děti zvyšuje osobní standard jednotlivce, že ženám usnadňuje dosažení vyšších platů a kariérní růst a zmenšuje jejich znevýhodnění na trhu práce… Ale co když kariérně růst nechceme a o nějaký luxus nestojíme? Co když si lidí s dětmi vážíme a jejich ekonomické znevýhodnění chceme odbourat? Jsme stále sobci? A opravdu lze šmahem smést všechny debaty o neudržitelnosti nekonečného růstu populace?
Ve vzduchu zůstává viset i další otázka: Kdo bude pracovat a vytvářet státní bohatství, až toho my nebudeme schopni? Když odpovíme: „Co třeba lidé odjinud, co zde chtějí žít?“ diskuse záhy končí jako v prvním případě. Taková představa je příliš kacířská a dokonce horší než zrušení kontinuity rodu. Zde totiž mluvíme o zániku celé civilizace!
V takových debatách nemá smysl dokazovat (například odkazem na historické studie), že univerzální mateřský instinkt je mýtus, ani vyvracet argument, že smyslem každého života je rozmnožit se (třeba odkazem na brazilské Kaďuveje, v jejichž kultuře byl obsažen odpor k plození dětí a jejichž ženy často podstupovaly potraty, zabíjely novorozeňata, nebo své děti dávaly na výchovu do jiných rodin a raději si adoptovaly jiné), ani se handrkovat o tom, kdo že je tu vlastně sobec. Daleko zajímavější je ptát se: Proč se v naší společnosti příbuzenství stále tak často redukuje na biologické vztahy? A proč se tak často staví ti s dětmi proti těm, co je nechtějí?
VOLBA NEVOLBA
Po dětech jsem nikdy netoužila a asi je nikdy mít nebudu. Svou situaci nevnímám jako onu často zmiňovanou „volbu nevolbu“, kdy ženy kvůli tomu, že „nebyly ve správný čas na správném místě“ najednou zjistí, že už je pozdě. Naopak – nemít děti je jedna z mála věcí, kterou jsem si mohla v životě rozhodnout sama, bez ohledu na jakékoliv společenské tlaky (ostatně kdybych děti měla, byla bych asi kritizována kvůli přání porodit doma, vegetariánství nebo třeba proto, že mé dítě leze po zemi). To však neznamená, že nemám děti ráda, a ani to, že mě nikdy okolnosti nepřiměly o nich uvažovat. Ostatně si vzpomínám na dva momenty v životě, kdy jsem řekla, že děti chci. Jednou kvůli partnerovi a podruhé ve slabé chvilce, kdy jsem si myslela, že pak budu šťastnější. Jakkoliv se oba důvody s odstupem času zdají malicherné, nemohu přijít na jiné, které by ve mně nevyvolávaly otázky nebo úsměv. V situaci, kdy skoro každý můj partnerský vztah začíná (nebo končí) debatou o dětech, je někdy těžké rozeznat opravdovost svých pocitů. Nechci ale, aby se strach a nejistota staly mou motivací.
Rozhodnutí nemít vlastní děti nemusí znamenat život, v kterém děti nejsou a nehrají žádnou úlohu. Naopak, když slýchám ony hořké vtipy o tom, že rodičovská dovolená je tou nejtěžší prací, na kterou však neplatí zákoník práce, říkám si, zda bychom se alespoň částečně nemohli inspirovat společnostmi, kde si lidé s péčí o ty nejmenší pomáhají bez ohledu na biologické vazby daleko víc.
Autor je student. Autorka pracuje v nadnárodní firmě.
