Nad rozlehlým jezerem se prohání studený vítr a z betonových komínů chemické továrny na jeho vzdálenějším břehu stoupají oblaka páry. Po rozbité asfaltce občas projede auto. Jinak ale není vidět živáčka a jen zarostlé ruiny kamenného mostku v příkopu u cesty naznačují, že zde snad kdysi mohlo být něco víc. „Támhle jsem se narodil,“ ukazuje Pavel Pušta kamsi do roští, jež postupně přechází do mírného svahu. „O kousek výš byl důl Humboldt II, kde v roce 1932 začala Velká mostecká stávka, jestli jste se to ještě učili v dějepisu,“ směje se. Pak se třiašedesátiletý ředitel firmy na plasty obrátí směrem k jezeru a zahledí se na jeho hladinu. „A tam žila moje babička. Zabili ji. Když ji vystěhovali do paneláku a Dolní Jiřetín zbourali, pořád se sem vracela. Předtím byla zdravotně v pořádku, ale do dvou let bylo po ní. Nejsou to žádné hezké příběhy, a dokud se tady bude těžit uhlí, agonie kraje bude pokračovat.“
PORUCHY S KLIDEM
Letitá intenzivní těžba uhlí severočeský region hluboce poznamenala. Hovoří se o poválečném masivním boomu dobývání hnědého uhlí, ale přesnější by snad bylo říct, že válka v regionu nikdy tak úplně neskončila. Kromě Dolního Jiřetína srovnali těžaři se zemí po roce 1945 dalších 105 obcí a explodující domy posloužily do záběru leckterého válečného filmu. Místní dodnes vzpomínají na Starý Most a ptají se, jestli jeho likvidace měla smysl. Zatím poslední smetenou obcí se staly v roce 1992 Libkovice, tehdy už navzdory velkým protestům. Z obce o skoro třech stech domech zbyl jen kostel, a i ten byl o deset let později zdemolován. Paradoxní je, že těžit se v Libkovicích od té doby nezačalo – už v době bourání se totiž nacházely za hranicí stanovenou územními limity.
„Prostorová nestabilita“, kterou ilustruje i příběh Pavla Pušty, je jen jedním z dopadů, které má dobývání uhlí na obyvatele severních Čech. Průmyslový kraj například tradičně poptával spíše dělnické profese, takže v úrovni vzdělanosti se pohybuje stále na chvostu ČR. Těžbou a spalováním uhlí ovlivněné životní podmínky se také projevily zvýšenou nemocností, častějším výskytem vývojových poruch nebo zkrácením střední délky života, což stát dříve „kompenzoval“ vyššími mzdami. Dnes se ale Ústecký kraj pohybuje co do výše mezd přinejlepším na republikovém průměru, a vyvstává tak otázka, zda spíš znovu neplatí, že se půda nejčastěji odebírá pod nohama chudým lidem.
Těžba uhlí se konečně podepsala i na životním prostředí. V severních Čechách poničila 1100 km2 krajiny a už na začátku devadesátých let se vědělo, že imise z těžby a spalování uhlí dokázaly během patnácti let zbavit vrcholky Krušných hor více než poloviny jehličnatých stromů. Kyselé deště přispěly k erozi půdy, došlo k narušení vodního režimu a regionální klima začalo vykazovat nepředvídatelné poruchy. K nevysvětlitelným jevům možná nedocházelo, ale pomalu bylo jasné, že pokud „uhelným silám“ neporoučíme my, pak přírodní síly poručí nám.
NO LIMIT
Při vědomí těchto podmínek nasadila uzdu pokračující devastaci a poskytla určitou záruku obyvatelům regionu Pithartova vláda v roce 1991, když usnesením č. 444 definovala územní linie, které těžba v jednotlivých severočeských lomech nesmí za žádných okolností překročit. V následujících letech zůstaly ekologické limity v zásadě netknuté, v současnosti však znovu hrozí jejich prolomení.
Největším lákadlem pro zastánce těžby je velkolom Československé armády (ČSA) patřící uhlobaronům Janu Dienstlovi a Pavlu Tykačovi. Pokud budou územní limity zachovány, dosáhne lom svých hranic během následujících pěti let. Dojde-li však k jejich prolomení, „Armáda“ se bude moci rozšířit až trojnásobně – mj. na úkor Horního Jiřetína a přilehlých Černic – a těžaři získají přístup k dalším 700 milionům tun uhlí. Miliardové zisky firem, které dnes platí sto korun za hektar obcím, v jejichž katastru těží, a státu 0,1 % z ceny obchodovaného uhlí, by tím zůstaly pojištěny zhruba do roku 2120.
Na konci ledna proběhla v Praze demonstrace za prolomení územních limitů. Když autobusy ze severu Čech zaparkovaly pod Letenskými sady v podjezdu u Štefánikova mostu, na úzkém chodníku se seřadily desítky horníků Severní energetické, která v lomu ČSA těží, i zaměstnanci elektrárny Chvaletice, spadající pod stejnou společnost. „Každý si vezme šálu. Je to povinné,“ burcoval horníky mladý muž s velkým igelitovým pytlem v ruce, pravděpodobně zaměstnanec agentury, která po zániku nechvalně známé Mostecké uhelné společnosti (MUS) vytváří Severní energetické PR. V jeho rámci se má uhelná společnost jevit mj. jako navýsost ekologická organizace. Šály půjdou horníci namotat na klandr k ministerstvu průmyslu na druhé straně řeky, aby si je ministr Mládek mohl uvázat, až mu prý kvůli nedostatku uhlí začne být zima.
„Je to jednoduché. My potřebujeme práci a všichni potřebují teplo,“ shrnuje situaci lakonicky Jiří Šneiberg, jeden ze zhruba osmi set horníků, který v lomu ČSA pracuje už třiadvacet let. Muž žijící v Jirkově přiznává, že lidem z Horního Jiřetína vlastně nerozumí. „Dostali by odškodné a mohli by jít, kam by chtěli. Místo toho ale nechtějí ani jednat. Zboural bych to, žádné limity,“ prohlašuje rezolutně.
Podobně nemilosrdná nálada panuje i mezi dalšími naštvanými horníky. Když jim odborářský předák Josef Středula, ztělesnění pozoruhodné aliance mezi odbory a uhelnou lobby, vykládá z pódia před ministerstvem, že je pro úplné prolomení limitů, ale určitá sociální citlivost vůči obyvatelům Horního Jiřetína by byla namístě, mlčky si ho vyslechnou a berou to spíš za daň politické korektnosti. Jinak je ovšem nálada družná a vzduchem létají peprné vtípky. „Tak tady budeme za pár let bydlet,“ prohodí například jeden muž, když se dav vydá od autobusů k ministerstvu a míjí přitom loď Hermes – noclehárnu pro lidi bez přístřeší.
AŤ TO DOPADNE
Ani v Horním Jiřetíně nečekají na osud odevzdaně. Osmadvacátého ledna, den před demonstrací horníků v Praze, se na tamním náměstí sešlo tři sta lidí. „Hanba vládě, která vyhání lidi z domovů!“ hřímá Věra Urbánková, podle které žádný z jiřetínských domů nesmí ustoupit rypadlům těžebních společností. „Potkalo by mě to už potřetí a to bych nepřežila. Kam bych vůbec šla?“ ptá se žena, již v minulosti těžba vyhnala z nedaleké Hrdlovky a Jenišova Újezdu – tedy z obcí, které na mapě dnes už nenajdeme. „V Horním Jiřetíně bydlím přes třicet let a je to můj domov. To není jen střecha nad hlavou. Je to taky místo, kde máte přátele, nebo kde jste na hřbitově pochovali své blízké,“ dodává sedmašedesátiletá paní se slzami v očích.
Horní Jiřetín ostatně vůbec nepůsobí „zamrzle“, jak by se čekalo od obce, která žije ve stínu svého zániku. Počet zdejších obyvatel mírně stoupá, v horní části obce, na svazích Krušných hor vyrostlo místní „beverly hills“, kulturní dům nabízí bohatý program pro děti i dospělé, je zde několik hospod a obchodů, čerstvě dobudovaná kanalizace a v plánu je výstavba zdravotního střediska s bankomatem. Na konec světa to tady rozhodně nevypadá.
„Nemám strach z výbuchu nedaleké chemičky. Když se to stalo, autům popraskala skla a tramvaje se vyvrátily z kolejí, ale mrak se rozptýlil a bylo to dobré. Jenže těžba uhlí je něco jiného. Geologové spočítali, že by se mohl sesunout celý masiv Krušných hor,“ vypráví místní aktivista a dobrovolník Ústeckého kraje za rok 2011 Martin Rožek, který se zároveň ukazuje jako neocenitelný průvodce Horním Jiřetínem. „V tomhle domě žijí lidé, kteří jsou pro bourání, tihle jsou proti, tito bydlí u pana Nečase a zatím váhají a tahle ulice patří celá panu Nečasovi,“ ukazuje s přesností, než staneme před jedním prázdným domem, v němž žila účastnice reality-show Farmář hledá ženu, než si po prohraném finále vzala život. Tehdy se prý o Horní Jiřetín zajímala hlavně bulvární média. Postava Milana Nečase, kterou třiadvacetiletý Martin opakovaně zmiňuje, stojí za bližší pozornost. Někdejší vysoký manažer litvínovského Unipetrolu vlastní v Jiřetíně více než stovku domů. Začal je před lety skupovat od lidí, kteří se obávali vyvlastnění nebo se dostali do finanční tísně. Místní se mohou jen dohadovat, zda peníze potřebné na nákup tolika nemovitostí nepochází od těžařů. Milan Nečas také založil politické sdružení, se kterým kandidoval minulý rok do místního zastupitelstva. Po relativním neúspěchu ve volbách, v nichž tradičně zvítězili odpůrci prolomení limitů, se ale z obce spíše stáhl a podle některých zvěstí se více věnuje podnikání v nedalekém Litvínově-Janově.
Politizace Horního Jiřetína, kdo je „pro“ a kdo „proti“, nakonec nemusí být tak výrazná, jak naznačuje Martin Rožek. Velká část zdejších lidí, kteří žijí v letité nejistotě, by hlavně byla ráda, aby to už nějak dopadlo. „Nejraději bych tady žila dál, ale hlavně ať už víme na čem jsme,“ říká starší žena ze spodní části obce, do které by se bagry v případě prolomení zakously nejdříve.
Jak to s Horním Jiřetínem skončí? Vláda, které chybí ucelená surovinová politika, rozhodnutí o prolomení územní limitů zatím odložila. „Drancování by po těch letech mělo skončit a měly by se najít prostředky na rekultivaci, na které by se dala práce horníkům,“ navrhuje ředitel firmy Pavel Pušta. Někteří ekologové si ale myslí, že práce by se mohla nechat především přírodě, která si dovede poradit líp než technická rekultivace. Anebo se spíš místo těžení a spalování dalšího uhlí věnovat zateplování českých domácností. Z Jiřetína odjíždím za pozdního večera. Na palouk u stále dýmajících komínů litvínovského Unipetrolu vyběhne z houštin stádo srn. Pasou se a pozorují reflektory aut. Vědí snad víc o budoucnosti Krušnohoří?
