Když jsem kupříkladu výše uvedenou zákonitost nedávno dokazoval své ženě nepříjemnou nutností si holit tvář a zejména pak tím, že to na krku hrozně tahá, vyrukovala s komickým dotazem, jestli jsem si někdy holil nohy voskem. A když jsem ji uzemnil hrozbou předčasné ejakulace, vytáhla dokonce porod, což dokazovalo, že už je argumentačně zcela v úzkých.
Navzdory tomuto rétorickému triumfu, musel jsem nicméně zpětně uznat, že jsem věc poněkud zjednodušil. Ne že by to na krku netahalo, tahá to jak svině, ale pravda je taková, že život muže je těžší především proto, že cosi neřešitelného je v otcovství.
Žena to má lehké. Té ve vztahu k dětem postačí výkony elementární: nastavit mléčnou žlázu, vyměnit plenu, pofoukat koleno a zalhat, že to bude dobré. Ovšem úkol otcovský je mnohem vážnější a zapeklitější: otec tu musí být jako záruka řádu a rozumu. Musí tu být jako ten, kdo poskytne odpovědi, až robě doroste k zásadním otázkám.
Potíž je, že zásadní otázky robátka jsou ve skutečnosti zákeřné a zlolajné útoky na mužovu důstojnost.
Jako tuhle. Jeli jsme metrem a malý dotazovač začal průzkum bojem. „A tati, můžou lidi doletět na Měsíc?“ Jo, můžou. „A jak?“ No, postavěj raketu, a ta je vynese do vesmíru. „A tati, když se daj na sebe dvě rakety, tak letěj dvakrát tak rychle?“ A jste v troubě. Dvě rakety na sobě. Tušíte, že dvě rakety o stejném výkonu připoutané k sobě by asi neměly letět dvakrát tak rychle, ale proč vlastně? Anebo měly? Sakrapes, určitě je na to nějakej vzoreček, nebo něco... V tu chvíli Rakeťák vycítí háček na vašem patře a zasekne. „A co když se dá na sebe sto raket, to by lidi doletěli na konec vesmíru, viď?“ Ne, nedoletěli. „A proč? Proč tati?“ A už vás vaří, už vás skalpuje před celým metrem a očička bojovníčka mu svítí.
Chápete to? To se ten smrkáč nemůže zeptat, jestli už lidi na Měsíci byli? Nebo jak vypadá měsíční povrch? Nebo na co rakety lítaj? To všechno víte. Víte dokonce plus mínus, co je to deterministický chaos a Heisenbergův princip neurčitosti, nejspíš jako jediný v ulici. Ale zrovna tahle kravina s těma složenejma rychlostma..., asi v tom nějak hraje roli gravitace a hmotnost, ale jak se do toho sakra nezamotat.
Nebo jako s tou přiblblou mouchou! „A tati, jak to, že lítaj ptáci?“ Protože mají křídla, a když je roztáhnou, vzduch je nese, protože čím větší povrch křídel, tím větší vztlak vzduchu pod nimi. Čím větší křídlo, tím lépe pták létá. „Ale když hodíš prkno, tak spadne. To nemá vztlak?“ Má, ale gravitace je silnější. Aby letělo, musela by ho nějaká energie hnát ještě navíc dopředu. „Jako letadla?“ Přesně, jako letadla, ty mají motor, ptáci zase mávají křídly, to je žene dopředu. „A co moucha? Ta má křídla malý.“ Cože? Moucha? No, je malá, má je malý, tak hodně mává... To už pomalu polykáte vodu, ale nebojte, bude hůř. „A jak to, že pták mává křídlama?“ No, má svaly, tak jimi mává, jako ty hejbeš rukama. „A moucha má taky svaly?“ No, moucha nemá vyloženě svaly... „A čím teda mává?“ Čim, no čim... Prostě no... Ehm... Zatracená biologie! Brali jsme to vůbec? Krucifix, jiný děti seděj u počítačovejch her a on mě musí ostřelovat mouchama!
Ne, žádné studium vás nezachrání. Malý otázkátor vás vždycky dostane tam, kde vás chce mít. „A tati, proč svítí žárovka?“ Protože tady tou šňůrou do lampičky teče elektrická energie. „A odkud teče?“ Z elektrárny. „A jak jí tam udělaj?“ No, každá hmota se skládá z malých atomů, které drží pohromadě díky určité síle. A když ty atomy rozbijeme, tak si tu sílu můžeme vzít. „A jak je rozbijeme?“ No, jak... A je to tady. Jak ono to bylo s tím uranem 235, protony, poločasem rozpadu... Kdepak, je zbytečné se cukat, už vás dostal. „A to je rozbijeme bucharem?“ Ne. „Tankem?“ Ne. „Plamenometem?“ Ne... A takhle vás bude ničit půlhodiny, než ze sebe zoufale vysoukáte: „Hele, nechceš si jít hrát s Pokémonama?“
Prej porod. Pche!
