Řeč je o nejnovějším tamním vládním návrhu zákona, který si bere na paškál žebrotu rozmáhající se ve větších městech. Je to v krátké době hned druhý pokus vládní Pokrokové strany (jen pro zajímavost, k jejím někdejším členům patřil Anders Breivik), jak ztížit obživu převážně chudým Romům z východní Evropy. Přidaná hodnota předlohy zákona tentokrát spočívá v tom, že se nechce spokojit s postihem samotného žebrání, ale „jde“ i po těch, kteří se rozhodnou nezištně pomoci. Tomu, kdo se slituje a podá pomocnou ruku, má hrozit tučná pokuta nebo půl roku v žaláři.
Kriminalizovat ochotu pomoci lidem v nouzi jídlem, penězi či přístřeším podle podobné logiky jako klienty prostitutek – bez kterých by neexistovala sama prostituce – zní jako špatný vtip, který patrně nemá příliš šancí v tradičně rovnostářské norské společnosti projít. Otevírá nicméně zajímavou debatu, kde přesně stojí hranice vstřícnosti nejbohatší evropské společnosti vůči nejchudším evropským imigrantům. Naději dává nedávné sympatické odmítnutí politických představitelů největších měst samo žebrání skutečně postihovat, i kdyby je k tomu zákon zavazoval.
