NP č.449 > ReportážVyloučené boží dětiTomasz Lachowski

Z Bangladéše čteme často o děsivých podmínkách lidí, kteří pracují v tamních továrnách pro nadnárodní firmy. Naše reportáž se zaměřuje na vyrovnávání s nelehkými dědictvími – války a masakrů ze sedmdesátých let minulého století a především kastovního systému.

Dháka mě vítá žhnoucím sluncem, i když jsme na konci podzimu. Dav lidí proplouvá mezi proudícími rikši a nejrůznějšími vozidly a nijak mi neulehčuje záměr dorazit na místo setkání. Naštěstí se mi po delší době podaří zahlédnout usměvavou Tapasovu tvář. Poněkud korpulentní, neustále rozjařený muž je prokurátorem zvláštního tribunálu pro zločiny spáchané před více než čtyřiceti lety. Situace je velmi napjatá. Vláda se snaží prosadit mechanismus přechodné spravedlnosti, a odsoudit tak zločince, převážně místní kolaboranty s pákistánskou armádou, napomáhající páchání těch nejkrutějších zločinů v průběhu několika měsíců roku 1971.

Genocida více než tří milionů lidí spolu s vyvražděním téměř celé elity národa měla za cíl učinit přítrž touhám Bengálců o osvobození a snahám o odtržení se od Pákistánu. Neúspěšně. Šestnáctého prosince 1971 vznikl nezávislý stát Bangladéš. Po skončení nadvlády Britů v Indii, Pákistánu a Bengálsku v roce 1947 se východní část Bengálska, vzhledem k převaze muslimského obyvatelstva, ocitla v Pákistánu. Více než čtyřicet let se z různých důvodů nedařilo vypořádat se zločiny spáchanými na území tzv. Východního Pákistánu.

Dochované lebky padlých ponuře shlížejí na všechny návštěvníky Muzea vzpomínek z války o nezávislost v Dháce. Připomínají se tu děsivé dny, ale i radostné okamžiky získání nezávislosti. „Na počest památce všech obětí musíme potrestat ty, kteří si trest navýsost zaslouží. Za všechny, kdo vybojovali svobodu, tvůrce této země. Je to naše povinnost,“ říká Tapas, když mi ukazuje další a další nástěnky. Tribunál, ve kterém můj známý pracuje, vznikl prakticky teprve v roce 2009 a hned první den se na něj snesla vlna kritiky. „Trest smrti! A co mezinárodní standardy?“ hřímají noviny nad Temží i na Manhattanu.

Dalšího dne Tapas hbitě vybíhá z domu a běží do své kanceláře. První odsouzený zločinec, vysoce postavený člen radikální muslimské strany Jamaat-el-Islami, Abdul Quader Mollah, přezdívaný také „Řezník z Mirpuru“, má být oběšen. Tato informace zesílila už tak závažnou politickou krizi v zemi. Tu provázejí hořící autobusy, smrtelné oběti potyček a stávka vyhlášená stoupenci Molláha. Situace je tak vážná, že nejsilnější opoziční strana, Bangladéšská nacionalistická strana, bude bojkotovat volby z ledna 2014, čímž značně usnadní vítězství Lize Awami, dosavadním vládcům.

V celém procesu se však ztrácí spravedlnost pro celou skupinu tzv. nedotknutelných. Páriové, stejně jako původní obyvatelstvo nebo náboženské menšiny jsou již dlouhé roky systematicky zatlačováni vládou až do pozice „nedotknutelných“. „Nedotknutelných“ oficiálním „krevním oběhem“ státu.

 

NEDOTKNUTELNÍ

Tapas je hodně překvapený mou žádostí o návštěvu komunity páriů. Je zjevné, že se zrovna soustředí na něco zcela jiného, jeho země přece prožívá velmi zásadní chvíle. Ale jelikož mi nechce dovolit, abych se k „nedotknutelným“ vypravil na vlastní pěst, tak velice nerad, ale přece jen souhlasí s tím, že mě doprovodí k tzv. Božím dětem, což je pojem Mahátmy Gándhího. Nedotknutelní. Musím se přiznat, že jsem své první setkání s párii očekával s nemalou radostí, ale také nejistotou. Jelikož jejich největší počet žije v Indii, o to překvapivější mi přišlo, že je uvidím právě v Bangladéši.

 

Jeden ze 400 tisíc rikšů každodenně brázdících ulice Dháky nás veze směrem k malé vlasti „nedotknutelných“. Navštívená skupina, dohromady zhruba 8 tisíc lidí, obývá dvě menší kolonie (Ganaktoli a Nazirabazar), obě dvě se nacházejí v hlavním městě, celkem nedaleko od tzv. Nové Dháky, která usiluje o status moderní jihoasijské metropole. Je zajímavé, že přestože se o nedotknutelných mluví jako o hinduistech, v popisované lokalitě vedle nich žijí i muslimové. Ti druzí konvertovali k islámu hlavně proto, aby si polepšili z hlediska životních podmínek. „Božími dětmi“ jsou od narození pouze hinduisté, ovšem povaha vykonávané „špinavé“ práce zahrnuje také muslimy.

Když procházím kolonií, cítím se trochu nepatřičně, ale určitě nevnímám ohrožení. Můj průvodce, navzdory své profesi vždy v dobré náladě, je tentokrát obzvláště klidný a mlčenlivý. Naši společnou procházku po kolonii začínáme v hinduistické části, která je rozhodně chudší než muslimská část a také diskriminovaná sousedy jiné víry.

Při průchodu těsnými uličkami jsem si všiml dvou druhů obydlí, jednak jednoduchých několikapatrových paneláků spíše bohatších, ale také svépomocí dostavěných baráků pro chudší. Paneláky staví vláda, zatímco skromné přístavby si postavila na vlastní náklady zdejší komunita. Po cestě skrz kolonii se zastavujeme při obydlích Tapasem vybraných obyvatel, kteří s neskrývanou radostí, ale také s údivem reagovali na mě, návštěvníka z jiné planety. Jsou šťastní za každou chvilku znovuzískání vlastní lidské důstojnosti. Jednotlivá obydlí, která navštěvujeme, obvykle zahrnují jednu místnost, občas s maličkým kuchyňským koutkem. Prostor, který musí stačit mnohačetným vícegeneračním rodinám.

Hmotný rozměr nouze se však odráží především ve špatné dostupnosti zdravotní péče. Obyvatelé jsou sužováni závažnými nemocemi způsobenými příšernými hygienickými podmínkami, v prvé řadě špatnou dostupností čisté pitné vody. Zjevným a smutným důkazem je pouhých několik desítek veřejných záchodků připadajících na osm tisíc lidí.

Ovšem to, co řadí párie nezpochybnitelně mezi vyloučené, je zamezení přístupu k veřejným statkům a neskrývaný odpor většiny obyvatel Bangladéše. Nutno dodat, že značná část komunity pracuje jako uklízeči, zaměstnávají je dokonce i veřejné instituce. Většina z nich za to dostane naprosto nedostačující, velmi skromnou odměnu, ovšem absence práce či důstojné mzdy není hlavním problémem. Tím je vydělení ze společnosti. „Nedávno jsem se po cestě z práce chtěl zastavit do jednoho baru na čaj, kde mě ovšem velmi rychle rozpoznali (podle vzhledu a přízvuku) a odmítli mi nalít. Hned po mně tam přišel nějaký Bengálec s opicí na rameni a v mžiku ho obsloužili,“ vypráví jeden oslovený pária.

 

PŘESE VŠECHNO OBČANÉ?

Vyloučení, zatracení, to je jasné. Ovšem jsou stále ještě občany? Paradoxně většina páriů, které jsme po cestě potkali, byla hrdá na to, že jsou občany Bangladéše. Velmi často zdobí jejich skromné příbytky bengálské národní symboly spolu s vlajkou státu. Oni se o stát zajímají – jak se přesvědčil Tapas, když viděl, že v každé druhé televizi zrovna běžel program, který vysílal moment vyvezení těla „řezníka z Mirpuru“ z vězení – ale stát se nezajímá o ně. To překvapí, zvláště když si uvědomíme, že si Bangladéš buduje svou státní mytologii na snu o svobodě. Přitom pouta, jež kdysi svazovala těla i mysli Bengálců, jsou pouty, která dnes samotní Bengálci využívají k marginalizaci páriů. Je kolonie, kterou jsem navštívil, nejchudším místem v Dháce? Naprosto ne. V tak obrovském městě lehko nalezneme skutečná ohniska chudoby. Chudoba, která se odvozuje z vyloučení, života „na vedlejší koleji“, je snad ještě děsivější než pouhý nedostatek peněz.

Ten večer Tapas, evidentně z nás dvou ten otřesenější z návštěvy „vyloučených“, pološeptem procedil mezi zuby: „Musíme konečně očistit naše duše pro ty, kteří čistí naše města“…

 

Autor je novinář a cestovatel, také doktorand na Katedře mezinárodního práva a mezinárodních vztahů Právnické a administrativní fakulty Univerzity v Lodži. 


autor / Tomasz Lachowski VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv