Když Julius Maggi v roce 1872 sypal sušená hrachová semena do chřtánu otcova mlýna, myslel u toho prý na ženy. Konec devatenáctého století jim přinesl nevalné pracovní příležitosti v továrnách tehdejšího Německa a Švýcarska, ale současně odebral čas na péči o domácnost a vaření. Julius, otec šesti dětí, byl roztrpčen. Nutričně chudá strava nemajetných dělnických rodin, kterým po dlouhých hodinách práce v zaprášených industriálních halách nezbýval čas na pokrytí základních potřeb, mu zkrátka nedala spát. Podpořen myšlenkami svého přítele, lékaře Schulera, který viděl spásu chudiny a dělníků v luštěninách a zelenině, Maggi vynalezl a vyrobil celou řadu zařízení na výrobu chutného, výživného, praženého, sušeného a mletého prášku, který se stal samotným základem dnes známých instantních jídel.
INSTANTNÍ EMANCIPACE
Julius byl na svůj výtvor náležitě pyšný. Už v roce 1886 založil firmu nesoucí jeho jméno a svět spatřil hned tři druhy dehydratovaných instantních, tzv. minutových polévek – hráškovou, zeleninovou a luštěninovou. Nadšený Maggi navíc svým šarmem přesvědčil mnohé věhlasné umělce k vytvoření série reklamních kampaní, které produkty nové značky prezentovaly v revolučním světle – jako nástroj a vrchol boje za rovnoprávnost žen. Maggi – ženská emancipace! zněl slogan doslova. Vrchol byl tak vrcholovatý, že si švýcarské ženy, ačkoli v ruce třímaly polévku Maggi, nějak příznačně musely na své volební právo počkat další tři čtvrtě století.
Trochu licoměrného feminismu Juliovi s pochopením pro tehdejší dobu promineme. Pozitivní nota věnovaná jeho instantnímu jídlu však může působit jako pěst na oko i z jiných důvodů. Informovaný čtenář totiž právem považuje instantní jídlo za nezdravé, nutričně bezvýznamné, škodlivé, ba svým závislostním potenciálem až za ďábelské. Jenže ani tady Julius Maggi původně nepochybil. Jeho výrobky byly zpočátku výživné a jednoduché. Sušené pomleté hovězí, glutamát sodný a jiná éčka, typické zádrhely současných bujónů, omáček a polévek, obohatily Maggiho původně zdravé, vegetariánské, sociálně citlivé a „emancipační výrobky“ až o mnoho let později.
Zajímavé věci se děly i v sousední Francii. Píše se rok 1795 a Napoleon vyhlašuje zakázku s odměnou závratných dvanáct tisíc franků na nápad, jak nakrmit hordy hladových mužů na válečných taženích. Motivuje tak Nicolase Apperta k vývoji prvních zavařovacích technik zabraňujících invazi mikrobů do krmě. Začne sice křehkými sklenicemi, ale nakonec vznikne bytelná hranatá krabice podobná dnešní konzervě. Co na tom, že s vynálezem otvíráku přijde někdo až po třiceti letech. Napoleonští vojáci mezitím ty čertovské bedýnky propichují bajonety, anebo je rovnou rozbíjejí kameny. Když se to celé nerozprskne, tak je za vynaložené úsilí odmění maso a luštěniny scvrknuté na nejmenší možnou velikost.
ALJAŠSKÝ MRAZÁK
Jeden díl skládačky ale přeci jen chybí. Nějak jsme se totiž od vcelku neškodné a kompaktní hrachovky dostali do bodu, kdy dnešní průměrný americký vysokoškolák přežívá na kombinaci na kost opracovaného masa s nudlemi plovoucími v něčem, co snad bylo omáčkou v prášku. K pochopení, co se s instantním jídlem stalo, je třeba zmínit také události, které se téměř paralelně odehrály na severoamerickém kontinentě. Vynález tzv. convenience food aneb pohodlných potravin lze připisovat vysokoškolskému odpadlíkovi, podivínovi a vynálezci Clarence Birdseyeovi a jedné extrémně chladné aljašské zimě roku 1916. Podobně jako Maggi, také Clarence těžce nesl jednotvárnost jídelníčku tehdejší Aljašky a nedostupnost zeleniny. Nápad otestovat rapidní zmražení, které se standardně používalo u ryb, na hlávce zelí se Clarencovi vyplatil. Vymyslel nový způsob uchovávání potravin. Již v roce 1929 jeho mražené potraviny zaplavily domácnosti po celých USA a s následným objevem mikrovlnné trouby už nebylo co řešit. Mražené večeře všeho druhu se ve Spojených státech zřejmě usadily navěky.
LEDNIČKOVÁ ORBITA
Teď jsme ve dvacátém prvním století a k dispozici máme dehydrataci, rapidní mražení, různorodou konzervaci, mletí, koncentraci, síření a další metody, jak jídlo urychlit, zjednodušit, uchovat a zmenšit. Pré mají i nesčetná ochucovací a konzervační aditiva. Příprava je čím dál rychlejší, námaha minimální, chutě maximální, důvody zcela jistě zejména ekonomické. Julius Maggi, Napoleon, Birdseye a koneckonců i bajkalští rybáři, kteří dodnes suší své věhlasné omuly, dali průchod něčemu, co má být mrňavé, dobré, nutriční, levné, trvanlivé, expresní, a ještě k tomu k jídlu. Zapomeňme na vzrušující představy o rosolovité stravě kosmonautů, zapomeňme na dobývání pólů, i na veškerý ten outdoorový humbuk. Instantní potraviny a polotovary všeho druhu dřímají i v naší lednici a nemusíme u toho ani nosit skafandr. Úplně postačí, když se probudíme do pondělního rána v obyčejném pyžamu.
Může to vypadat nějak tak, že si dáme kafe a pak běžíme z kanclu na úřad, couráme městem, zaskočíme do knihovny, vystojíme někde frontu, pelášíme vyzvednout dítě do školky anebo se sekneme v zácpě na magistrále. Šance je, že nás přepadne hlad, který má vždy po ruce rychlé, instantní a pohodlné řešení. Každý průměrný sendvič, narychlo shrábnutý někde na pultě při naší cestě dnem, bude mít dozajista několik instantních, předmražených, dochucovaných anebo nějak jinak prefabrikovaných složek. Chytne-li nás uprostřed noci strašná chuť na vepřovou pečeni, nedejbože hodiny po zavíračce obchoďáků někde v setmělém Žižkově, jsme zachráněni, ať už prahneme po čemkoli. Onen vepřový steak, kuře i zeleninu najdeme všechny pohromadě v jednom pytlíku, a to v jakékoli večerce. Co na tom, že to přiletělo z druhé strany zeměkoule, hlavně že se to vleze do kapsy. Vepřové v naší polévce se bude jmenovat „vepřový extrakt“ a jistě bude obaleno minimálně sedmi zázračnými zvýrazňovači chuti, které nám jej pomohou v miniaturním pytlíčku smyslově odhalit.
Doba zkrátka pokročila. Instantní potraviny dnes již neosvobozují jen ženy. Studenti, muži, noční tvorové, my jedlíci uspěchané doby a téměř celá evropská i asijská populace našla spásu v různých instantních jídlech, v čínských a korejských nudlích (které mimochodem pocházejí z Evropy), ale také v prefabrikovaných omáčkách, instantních palačinkách, bramborových kaších a knedlících, nesmrtelných sendvičích i svíčkových. Existují dokonce i instantní vejce. Zalijeme horkou vodou, šup s nimi na pánev a máme omeletu!
PEŘOŽRAVCI A HNOJOJEDI
Navíc v tom nejsme sami. Naše domácí mazlíčky, a dokonce i třeba takové krávy potkal podobný osud. Sušené granule – ultimátně instantní pokrm pro zvířecí miláčky – jsou ve shodě s lidskými trendy napěchovány do minimální velikosti, přičemž obsahují maximum ingrediencí. A tak si přečteme, že se do malého neúhledného hnědého bobečku vejde jehněčí maso, sladký brambor, sušené jablko, květ angeliky lékařské, fenykl, měsíček či čekanka obecná. Samozřejmě že doprovázené o něco méně přírodními a srozumitelnými ingrediencemi. Snad s jediným rozdílem, že granule nemají ambice zaujmout psí či kočičí oko.
Může to být ale i dobrodružnější. Akvarijní rybičky pojídají jiné rybičky, jakoby se nechumelily obarvené šupinky jejich zemřelých přátel. Podobně jsme zkoušeli vytvořit kanibaly z býložravých krav, když jim byla dopřávána krmiva vyrobená z nevyužitých částí jiných zvířat, například odpadů masa, kostní a péřové moučky, hnoje a vajec. Tato „aféra“ je nyní dobře známa pod pojmem BSE – nemoc šílených krav. Navíc samotné zamyšlení, jestli lze sýr z masožravé krávy vůbec považovat za vegetariánský, docela mate. Některé instantní nápady – a tento je jeden z nich – se naštěstí ukázaly jako nesmyslné. Od kostní moučky pro býložravce se po kauze BSE upustilo – pomineme-li jeden osamocený případ z roku 2013 v Polsku. Odvrácená stránka nepřirozené instantní krmě byla zpochybněna, až když nešťastně způsobila úhyn mnoha zvířat i ohrožení lidí.
JAK SE TVÁŘÍ JÍDLO?
Když je něco instantní, semele se to na prach a pořádně se nepozná, co v tom je. Dovnitř se schová leccos, a tak zatímco býložravé krávy požíraly kosti, masožraví lidé si dopřávají instantní vepřové polévky, které vepře nespatřily ani koutkem oka. To přece vůbec nevadí. Mohou si k nim zakousnout chléb, ve kterém se nějak záhadně objevila syrovátka, vejce a bramborová kaše. Takový chleba lze navíc okrášlit sýrem ve spreji a zapít granulovaným čajem v prášku anebo instantní ochucenou kávou, která může mít čepici z instantní smetany, jak jinak – ve spreji. Je-li nám naopak extra horko, poslouží nesčetné rozpustné „ovocné“ drinky jako dobře známý šumák. Vrcholem může být pivo nebo víno v prášku. Éčka na těchto produktech si možná přečtete, ale nejspíš jim nebudete rozumět, pokud nejste emulgátorovými maniaky, kteří mají vždy po ruce příručku k odhalování těchto každodenních malých zločinů jídla.
BABIČKA JE ŘEŠENÍ
Jak se ale zachránit? Lze se vůbec bránit nesrozumitelnosti jídla, které je nám servírováno potravinovým průmyslem? Když byly v roce 2011 Coca-Cola a následně i Pepsi nuceny v USA na svých lahvích zveřejnit informace, že jsou některé jejich složky (barvivo 4-metylimida- zol) karcinogenní, ledy se najednou zázračně hnuly. Cola i Pepsi nakonec o dva roky později změnily receptury tak, aby se „rakovinovému varování“ na svých lahvích vyhnuly. Pátrání spotřebitelů po tom, co se v jejich oblíbených výrobcích schovává, s sebou přináší zesílený tlak na výrobce a často má své výsledky. Jde však o nekonečný proces, kdy výrobci dokola hledají cesty jak ušetřit a zákazníci jak tyto pochybné praktiky „vystopovat“. Instantní potraviny a instantní složky zkrátka konzumujeme trochu dobrodružně, můžeme u toho zapojovat své detektivní schopnosti a prožívat vzrušení z rizika, které podstupujeme.
Životy před riziky instantního jídla tak spolehlivě zachraňují snad už jen babičky. Místo podezřelých prášků strouhají do polévek opravdické mrkve, celer a petržel. A ani u toho netuší, že by mohly někde v řadě mezi moderními kazateli zdravého jídla, hipstery a biomatkami všeho druhu dostávat metály za něco, čemu se říká tu slow food, tu „původní receptura“, tu paleodieta a jindy prostě zdravý rozum.
Autorka je stálým spolupracovníkem redakce.
