NP č.445 > Kultura | DivadloPravá melancholieMarta Harasimowicz

Višňový sad – hra o pomíjení a jedincích ztracených v konfrontaci s velkými společenskými změnami – se jako málokterý klasický text zdá univerzálně adaptovatelný. Nelze se tedy podivovat nad tím, že se i na českých jevištích tradičně těší výrazné oblibě. Důkazem je hned několik nových premiér Čechovova dramatu, jež byly uvedeny v posledních sezónách (mimo jiné v brněnské Huse na provázku či v pražském Divadle Na zábradlí). K velmi rozmanité nabídce uchopení tohoto činoherního evergreenu přibyla v minulé sezóně i inscenace Spolku Kašpar v Divadle v Celetné. Jedná se o první uvedení Čechova v historii této scény.

MEZI JEŘÁBEM A DLOUHOU RÓBOU

Nepochopení, s nímž se potýkal Čechov v době příprav první inscenace hry, se v dějinách divadla stalo takřka legendární záležitostí. Zatímco Čechovovým záměrem bylo údajně napsat komedii, tvůrci představení zarputile interpretovali text jako tragédii, o čemž Anton Pavlovič rozhořčeně psal své ženě: „Jsem připraven vsadit se o cokoliv, že oba nepřečetli ani jednou pozorně mou hru.“ Četnost pozdějších inscenací napomohla zmírnění vyznění tohoto sporu: časem se ukázalo, že Čechovův rukopis je vhodným podkladem pro obě cesty interpretace. Podíváme-li se na souhrn českých čechovovských adaptací z posledních let, je patrné, že mezi našimi divadelníky současně převažuje snaha hledat ve hrách ruského dramatika spíše komický obsah, jenž někdy vede až ke groteskním uchopením. Inscenace Divadla v Celetné je v této otázce poněkud konzervativnější – přestože nezavrhuje tragikomické prvky, uvádí Višňový sad spíše v melancholických polohách. Kromě nutných škrtů a několika nenápadných aktualizačních postupů se režisér Filip Nuckolls spolu s dramaturgyní Lenkou Bočkovou rozhodli pro střídmou prezentaci původní podoby hry. Výtvarné zpracování představení poukazuje na divadelní bezčasí. Kostýmy Jana C. Löbla jsou variací na módu z konce 19. století, jejíž zvláštní ráz doprovází moderní účesy herců a ojedinělé dobově nezařaditelné rekvizity. Základní kulisu tvoří promítané pozadí krajiny – jednou z nich je obraz sadu, druhou tvoří industriální motivy jeřábů.

CHLAD PANÍ RANĚVSKÉ

Soustředěnost na samotný text je zřejmá i ve výrazových prostředcích, z nichž čerpají herecké výkony. Marně bychom zde hledali snahu o experimentování nebo inovaci – takřka všichni herci jako by se přizpůsobili požadavku předvést téměř čítankové představení předlohy. Ovšem nutno říci, že nejde o nepovedenou čítanku. Přestože se nejspíš nejedná o výkony, které se zapíšou hluboko do paměti publika, působí přesvědčivě a – navzdory vážné atmosféře inscenace – se úspěšně vyhýbají bezzubému patosu. Ústřední úloha patří Raněvské Mileny Steinmasslové – oproti ostatním českým inscenacím Višňového sadu jaksi odměřenější a chladnější. Důstojně ji doprovází Lukáš Jůza v roli zbohatlíka Lopachina a Monika Zoubková jako ze života unavená Varja. Bohužel i tentokrát zklamou postavy, které (ať již kvůli své nevýraznosti nebo naopak specifickému ladění) v inscenacích této hry často doprovázejí méně povedené výkony: Aňa Aleny Dolákové, Jaša Matouše Rumla či Jepichodov Pavla Langera.

Višňový sad v podání Spolku Kašpar rozhodně nepatří k nejvýraznějším inscenacím souboru. I přesto se ale jedná o velmi uspokojivě připravené a dobře sledovatelné představení. Pro konzervativního diváka, který je zároveň unaven posledními čechovovskými experimenty a teskní po pravé melancholii, bude jistě potěšením.

Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad, premiéra 28. února 2014, Divadlo v Celetné