Provokace. To je klíčové heslo pro muže, který se pod své filmy podepisuje jako Quentin Dupieux, ale kterého budou fanoušci elektronické hudby znát spíše jako Mr. Oizo. Od roku 1997 nahrál čtyři studiová alba, natočil pět celovečerních filmů, řadu krátkometrážních filmů, videoklipů a reklam. Debutoval absurdní komedií, v níž postavy zpanikaří poté, co někdo vyvraždí štáb filmu, v němž účinkují (a který sledujeme). Jeho jiný film, thriller Guma o vraždící pneumatice s telekinetickými schopnostmi, získal ihned nálepku kultu.
Diváci obeznámení s tvorbou tohoto francouzského pokračovatele surrealistické tradice tudíž zřejmě nebudou tolik překvapeni jeho prvním filmem zakoupeným do naší širší distribuce (Guma a Wrong se promítaly pouze na festivalech). Kolekce skečů o prohnilých policajtech, kteří se nenechávají omezovat nikým a ničím, ze všeho nejméně zákonem, vychází z krátkého filmu Wrong Cops: Chapter 1, který měl sloužit k propagaci Dupieuxovy hudby. Krátkou absurditu s Marilynem Mansonem si režisér zamiloval natolik, že ji rozšířil o několik epizod podobného obsahu.
PRVNÍ PRAVIDLO: ŽÁDNÁ PRAVIDLA NEJSOU
Neprodávají-li Dupieuxovi uniformovaní imbecilové marihuanu nacpanou v mrtvých krysách, nevydírají-li se navzájem kvůli gay pornu, nenutí-li s pistolí v ruce nějakou ženu, aby jim ukázala poprsí, stejně nečiní nic počestného. Právě tato skutečnost dává fikčnímu světu filmu určitý řád. Řád spočívající v absenci řádu. Poldy obývající tuto hyperbolizovanou, ale kdesi v nitru nepříjemně pravdivou verzi policejního státu, definuje jen soustavné porušování zákona.
Stejně jedná Dupieux-režisér. Ačkoli vyprávěcí struktura filmu nese některé znaky tzv. síťových narativů (Magnolia, Amores Perros), dějové linie se zde nesbíhají do žádného koherentního celku se zastřešujícím poselstvím. Věci se prostě zcela náhodně a bez logické příčiny dějí. Poté, co se jich stane dost na vyplnění celovečerní stopáže, film končí. Fízlové si přitom svou příběhovou prázdnotu uvědomují. Opravdově (tj. nefilmově) trapné, přihlouplé a nemotorné postavy nás upozorňují na skutečnost, že nejsou ve filmu, že nehrají role a nechovají se podle žádných vzorců. Tytéž osoby případně přemýšlejí nad možným obsahem románu, který by se dobře prodával. Nízkonákladová buranská komedie se v těchto momentech mění v intelektuální metafikci o hledání velkého příběhu. Samotný akt hledání je přitom pro režiséra zábavnější než následné vyprávění o tom, co našel.
KDY SE ŠPATNÉ STÁVÁ DOBRÝM?
Kromě amorálnosti postav jsou konstantami snímku pouze pastelové barvy jako z telenovely a dokumentaristický styl záběrů. Časté užívání zoomu navozuje dojem skryté kamery, která zpovzdálí sleduje, jak policisté neplní své povinnosti. Jiné scény ovšem Dupieux v rozporu s touto veristickou stylizací propojuje nesouvisející hudbou nebo je zakončuje heroickým zastavením obrazu v klíčovém okamžiku. Volba stylistických prostředků je tudíž stejně anarchistická jako jednání postav a organizace vyprávění.
Kdy končí důmyslné narušování pravidel a uplatňování principu náhody a začíná obyčejný amatérismus, kdy se záměrná nefilmo- vost mění v nezábavnost a humor dadaistický v humor hloupý, zkrátka – kdy se z vědomé hry na špatný film stává opravdu špatný film, to už musíte zjistit sami tím, že zariskujete návštěvu kina.
Fízlové, hajzlové, r.: Quentin Dupieux, USA, 2013, 83 min
