NP č.445 > UličníciNa návštěvě v budoucnostiTomáš Havlín

Do Ostravy jsem přijel stopem z psychiatrické léčebny, kde jsem nechtěl zůstat. Přijel jsem do neznámého města, města v budoucnosti... zkrátka do Ostravy (smích).

Posledních deset let se opravdu děly věci, které jsem nedokázal usměrnit vůlí ani snahou. Byl jsem do nich vržen a pak už to byla velká jízda neznámem a čas ubíhal strašně rychle. Jako by vteřiny a minuty nebyly co předtím. Děly se kolem mne věci, kterým jsem nerozuměl, takže jsem se rozhodl už nic neřešit a jen pozorovat.

NEBYLO NÁM SOUZENO

Co pozorujete?

Život. Bylo mi to dáno, že jsem za těch deset let poznal, co je ve skutečnosti život. Těch čtyřicet let předtím jsem byl jako ve skleníku, jako by mimo čas. Byla to parodie života.

Co se stalo před těmi deseti lety?

Zasáhla mě nemoc a totální izolace. Jak od společnosti, tak od rodiny, od světa. Trvalo to prakticky tři a půl roku a pak bylo třeba se vrátit, jenže to bylo hrozně těžké. Připadal jsem si, jako bych proletěl černou dírou. A pak už jsem jenom pozoroval, už jsem se nesnažil nic ovlivňovat, protože jsem věděl, že se stalo něco, čemu nerozumím.

Co všechno se tedy změnilo?

Jako bych se ocitl v naprosto cizím světě. Viděl jsem věci, které jsem neměl vidět. Když u nás na vesnici někdo zemřel, byla to událost, bylo to něco výjimečného a intimního, a tak jsem to i prožíval. Za posledních deset let jsem viděl lidi umrzat na ulici, viděl jsem okrádat staré důchodce, viděl jsem věci, o kterých jsem si myslel, že mi nikdy nebude dáno je vidět, akorát jsem nevěděl proč a nemohl jsem s tím nic dělat. Proto jsem si myslel, že jsem někde úplně jinde, i lidé mluvili jiným jazykem, technika šla dopředu, všechno bylo prostě jinak. Jako bych byl v budoucnosti.

Mluvíte o nezvratném osudu. Proč?

Začal jsem si pak uvědomovat, že věci, které vidím a prožívám, jsem už znal, že už jsem to někdy viděl... Jako bych to všechno předtím viděl v jednom snu. Ten sen měl tři dějství. Teď jsem na začátku toho třetího a čekám, čekám, jak to dopadne.

O čem byl ten sen? A jak dopadne třetí dějství?

V tom snu bylo, že budu muset pryč, že ztratím všechno a všechny a dostanu se do města v budoucnosti. Jel jsem jako každý den autobusem ztrhaný z práce a přisedla si ke mně malá holčička. Říkala, že žije s babičkou, maminkou a tetou a že je strašně smutná. Vypadala strašně chudě, dokonce i ta čtvrť, kterou jsem jel, působila strašně ponuře a chudinsky, což pro mne, jako vesnického balíka, který měl dům, rodinu a práci, bylo strašně depresivní. Vystoupil jsem s ní a šel s ní domů, a tam jsem viděl, že ten svět je jiný, než jsem si myslel, že opravdu existuje chudoba. Ta její teta byla strašně krásná, takže jsem řekl: „Poslouchej, já se na všechno vykašlu a zůstanu tady s tebou!“ V tom snu mi bylo všechno jedno, ale ona řekla: „To nejde, v tomto životě nám není souzeno, musíš si to všechno protrpět až do konce, i já, pak zemřemeapotkámeseteprvevpříštímživotě.“ A tohle je poslední dějství, protože všechno předtím se už stalo. I tu dívku a její tetu jsem potkal, ale nebylo nám souzeno. Takže teď už opravdu jen čekám.

BEZ OSOBNÍ DŮLEŽITOSTI

Vyprávěl jste o nemoci, která změnila váš život. Co se vlastně stalo?

Začalo to silnými bolestmi a kolikami v podbřišku a tříslech někdy v sedmnácti letech. Lékaři nemohli přijít na to, co to je, a já několik let nepředstavitelně trpěl bolestmi, které přecházely ve spastické křeče. Měl jsem z toho těžké psychické trauma. Držel jsem se nad vodou tak, že jsem pracoval, s totálním nasazením, třeba i pětaosmdesát hodin týdně. Když jsem se unavil prací, mohl jsem totiž pak přijít domů a vyčerpáním padnout a usnout. Jinak jsem měl nonstop stres z bolesti, ze selhávání, z lidí... Z toho, že poznají, že mě něco bolí, že poznají, že nejsem jako oni. A všechno to se prostě nakupilo, bolesti, stres z bolesti, strachy, náročná práce ve fabrice, na baráku, až to se mnou zákonitě muselo šlehnout. A tak se stalo, že právě když jsem byl na vrcholu kariéry, tak jsem se zhroutil, stanovili u mne duševní onemocnění, generalizovanou úzkostnou poruchu, a strávil jsem skoro čtyři roky po léčebnách. Samozřejmě, zkoušel jsem utéct (smích).

Přišlo se někdy na to, z čeho byly ty bolesti?

Celé ty roky měli lékaři za to, že trpím chronickými záněty močového měchýře a léčili mne antibiotiky. Jenže to nepomáhalo. Až když mi bylo čtyřicet, jeden lékař zjistil, že vůbec nešlo o záněty močového měchýře, že to byla celou dobu páteř. Kdyby se v těch sedmnácti zaměřili na páteř, vůbec se to celé nemuselo stát. Ale jistým způsobem jsem rád, že se to stalo, protože mi to pomohlo otevřít oči a pochopit sám sebe. Ten zlom mě donutil vzdát se osobní důležitosti. Dřív jsem byl sebestředný a snažil se být vždy lepší než ostatní a mít toho víc. Teď nemám nic a jsem svobodný.

Jak jste se stal prodejcem Nového Prostoru?

Když jsem poprvé opustil nemocnici, přijel pro mne syn. Měl jsem osm igelitových pytlů a neměl kam jít. Dům prodala sestra, zatímco jsem byl pryč. Syn přijel, já vybral všechny úspory a syn se mě zeptal: „Taťko, tak kam pojedem?“ A já říkám: „Celý život jsem chtěl vidět Osvětim.“ A tak jsme jeli i s těmi pytli na víkend do Osvětimi. Bydlel jsem pak po hotelích, až jsem dostal garsonku. Ale nemohl jsem tam vydržet, všechno pro mě bylo cizí, nevěděl jsem, co mám dělat. Snažil jsem se chodit ven, aspoň do obchodu, pak už jsem zůstával doma, pak už jsem jen seděl a nakonec pro mne přijela záchranka. A to už jsem věděl, že je konec. Podruhé jsem se už vrátil rovnounaulici.Bydleljsempakvazylovémdomě a teprve tam jsem začal poznávat svět, poznávat život. A tak jsem také narazil na Nový Prostor. Byla to pro mě možnost být s lidmi, něco dělat, ale zároveň s možností kdykoli utéct. Stejně by mi žádnou jinou práci nedali, když mám papíry na hlavu (smích).

Prodejní místo teď máte přímo pod okny místnosti, kde přebýváte – v redakci časopisu Protimluv.

Ano, redaktor Protimluvu je můj kamarád, kterému jsem kdysi pomohl, když jsem bez nároku na mzdu vedl potravinový obchod kousek pod jeho okny.

Díky za rozhovor.

Děkuji a tento pozdrav z budoucnosti bych chtěl věnovat a zároveň tak i poděkovat vám, Novému Prostoru, mamince, která je hodný a obětavý člověk, synovi a tchýni, za to, že při mně stáli, když mi bylo opravdu nejhůř, a nikdy mě neodkopli, když jsem potřeboval pomoc.

***