V tomhle příběhu jsou všichni sami. Každý je sám se svým vlastním zpackaným životem a nikdo se ve skutečnosti nemůže s nikým o nic podělit. Martin, právě dvacetiletý mladík, v životě také dost tápe, ale alespoň si nepřestává představovat, nepřestává toužit. Touží po lásce, po dobrodružství, po tom, že na konci svého života bude mít co vyprávět. Jeho bezcílné bloudění po městě, hodiny strávené v zatemněném pokoji zachraňují jen sny, mučivé touhy, které křísí letargickou mysl a rozdmýchávají naději, že zítra by mohlo být všechno jinak – třeba potkám životní lásku, možná odjedu někam hodně daleko a začnu nový život. Soukromá tragédie ale často vychází ze střetu s obyčejnou, nudnou a mnohdy až trapnou životní realitou. Martin uvažuje, že na to, aby pozval někoho na rande, prostě nemá dost odvahy a na vysněné cesty zase peníze. Tečka. Takhle to prostě je. Tíseň se ještě násobí, když se rozhodne prozkoumat minulost vlastní rodiny a otáčí jen listy v kronice dalších nenaplněných snů.
PŘIPRAVIT, POZOR, TEĎ
Styl autora knihy Lukáše Prchala je v dobrém i špatném slova smyslu mladistvý, debutantský. Je živen nutkavou potřebou psát, která je v jeho případě až terapeutické povahy, srší nervozitou, nevybouřeností a je přiznaně tak trochu neomalený. Hlavní téma knihy – propast mezi životem vysněným a skutečně žitým včetně problémů dospívání vystihuje autor ve výborně odpozorovaných situacích. Například když si mladík myslí, že ho napadlo něco nového a převratného, brzy zjistí, že o tom bylo napsáno asi tak tisíc knih a zabývá se tím celý jeden filozofický směr. Komu se tohle nestalo? Prchal přitom není ani patetický, ani zbytečně přemoudřelý a svým střízlivým, ironickým pohledem se v českém kontextu blíží například k výbornému debutu Jiřího Žváčka Lístek na cestu z pekla. Ovšem obrácenou stranou daru Prchalovy mladistvé tvůrčí síly je jakási nedůslednost popisu, honba za příběhem na úkor „uměleckého“ zpracování a nápaditosti samotného textu. To, že všechny postavy vystupují v podstatě týmž způsobem, uvažují spíše negativně, mluví stroze a vulgárně, by ještě čtenář mohl přijmout jako součást Prchalova stylu. To, že některým pasážím knihy pro jejich trochu překotný způsob vyprávění úplně chybí atmosféra, ale autorovi odpustit nechce. Čtenář se spíš sám sebe ptá: Nač ten spěch? Přestal si autor psaní užívat? Pocitu, že autora snad tlačil nějaký deadline se bohužel nezbavíme ani při četbě druhé části knihy. Po novele S pavoukem na skle v ní následuje několik krátkých povídek, situačních črt ze života, které už bohužel nevycházejí z autorova pozorování, ale jsou jen volnou fabulací. Tady je Prchal nejslabší. Povídky nejsou propojeny jakýmkoli pro čtenáře rozpoznatelným autorským záměrem a působí jako cvičení z kurzu tvůrčího psaní.
Nezbývá než si přát, aby si autor na svou příští knihu našel více času, soustředěnosti a odvahy dát svému talentu vybroušenější tvar. Nenapadá mě přiléhavější doporučení, než aby tolik nespěchal. Ať zůstane nervozita a nenechavost v jeho příštích knihách pouze tématem.
Lukáš Prchal, S pavoukem na skle, Dauphin 2014, 165 stran
