Když jsme se domlouvali na rozhovor, měl jste už jasno, jakými slovy by měl končit, jaká by měla být jeho tečka. Co kdybychom to ale udělali obráceně a slovy na závěr rovnou začali?
Žádný problém. Jde o větu z knihy Kurz zázraků, 3. díl, podtitul je Světlo svatého vztahu a její autorkou je Helen Schucman, americká profesorka psychologie. Tahle knížka je klasikou a kdo chce být obeznámen v duchovních věcech, měl by si ji určitě přečíst. Já jsem si v ní četl loni v létě v Ostravě v Bělském lese, kde je studánka jménem Svatý pramen. Sedl jsem si na lavičku, také je tam altánek zasvěcený panence Marii, jelikož podle legendy se tam uzdravil zraněný horník. A najednou si říkám, sakra, tuhle větu si musím zapamatovat.
Jak zní vaše věta?
Helen Schucman ji napsala někdy v sedmdesátých letech, kdy fungovala jako médium, a slova jí byla vnuknuta. Ta věta zní: „Rozpoznat cenu vašeho bratra vám bude dáno v okamžiku, jakmile to jediné, co pro něho budete chtít, bude mír. A to, co pro něho budete chtít, dostanete i vy.“
Co podle vás tento výrok znamená?
To je úplně jednoduché, jasné jako facka. Už Buddha řekl, že není větší štěstí než mír. Pokud se potkají dva lidé, jsou dvě možnosti, jak na sebe zareagují – láskou anebo strachem. Třetí možnost neexistuje. Pokud je ale jeden z těch lidí držitelem moci a peněz, má obvykle pocit, že je jen na něm, jak si tu situaci vyloží.
JE TŘEBA NAJÍT KOMPROMIS
Máte pocit, že společnost, jak ji vnímáte, žije v souladu s vaším citátem?
Materiálně-konzumní společnost podlehla do značné míry pokušení vůle. O tom píše americký astronom a astrolog Robert A. Powell v knize Hermetická astrologie a biografika podle Rudolfa Steinera: aby se lidské vědomí a duševní síly přesunuly z nižšího do vyššího já, musí překonat tři pokušení. Pokušení vůle člověk podléhá, pokud je jeho egoismus tak silný, že se považuje za středobod vesmíru, svůj názor má za jediný správný a nevnímá sám sebe jako součást vnějšího světa.
Měl byste nějaký příklad?
Kromě jednotlivců může jít klidně o organizace, vezměte si například pražské Dopravní podniky. Stačí, když si necvaknete jízdenku nebo na to prostě zapomenete, a pokud vás chytí revizor, z dvaceti čtyř korun máte rázem osm nebo devět stovek. Když prodávám Nový Prostor na Muzeu, kolikrát vidím bezmocně rozhazovat rukama překvapené cizince. Takový násobek je nehorázný, jde o typické podlehnutí pokušení vůle. Držitelé moci a peněz si to prostě do značné míry dělají tak, aby to vyhovovalo jim, a podobně je to ve všech velkých podnicích. Já si na jednu stranu myslím, že vše je zasloužené, že to, co člověk má, si zasluhuje svou prací a jednáním, ale na druhou stranu víte, jak to s tou prací je. Již Olga Havlová říkala, že každý má pracovat, na co stačí, na co má sílu. A mě osobně už nikdo v životě nedonutí, abych pracoval víc než osm hodin denně. Hlídal jsem například obchody Kenvelo a na ty třináctky nebo čtrnáctky na nohách nezapomenu. Také u městské policie v Ostravě jsem dělal dvanáctky. Tehdy ale byla moje chyba, že jsem byl nevyzrálý, nevěřil jsem si a snadno jsem podléhal tlaku svých starších kolegů. Oni nešetřili kritikou a mysleli si, že mi kritika pomůže, přitom mě to zadupávalo do země. Velitel si myslel, že pro nováčky bude dobré, když budou obklopeni mazáky, a tak tam byl mazák, jehož heslo bylo „život je boj“. To znamená, zadupej druhého, jinak on zadupe tebe. Jednou mu údajně přinesli holuba se zraněným křídlem, měl ho odnést na veterinu, ale místo toho se vychloubal, že holuba zabil. Tak to byl jeden z mých kolegů. On byl naučený, že život je boj, a ne, že život je láska. Byl naučený, že jen ti, kdo mají peníze a moc, něco znamenají. To je ale staré myšlení.
Lidé bez domova často zmiňují špatné zkušenosti s městskou policí, horší než například se státní. Setkal jste se s něčím podobným?
Kritéria přijetí ke státní policii jsou přísnější. Myslím, že tak je u státních policistů větší empatie a vyšší sociální inteligence. Já se ale s vyloženě agresivním jednáním asi nesetkal. Na druhou stranu, spousta strážníků si myslela, že lidi si za špatnou situaci mohou především sami, a to nemusí být vůbec pravda. Někteří také mohli určitě leckdy vystupovat lidštěji. Řešit přestupek domluvou a ne hned vytahovat bločky a udílet pokuty. To by neškodilo.
Vzpomínal jste, jak vás mazáci „zadupávali do země“. Řekl byste, že jste se u policie setkal s šikanou?
To ani ne, ale starší kolegové si to prostě vždycky udělali, jak chtěli. Když byla noční, záleželo na nich, jestli se někde zašijou a vás vezmou do auta, anebo budete někde šmátrat po noci.
Zmiňoval jste pokušení vůle, nadvládu konzumní společnosti. Dá se z toho nějak vymanit?
Jediná možnost, jak se dostat z pokušení vůle, je najít kompromis, kdy na tom budou obě strany přijatelně, tj. nebudou škodné natolik, aby je to výrazně oslabilo. Teprve tehdy dojde k naplnění Kristových slov: „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho. Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ Do té doby to ale bude o neustálém vykořisťování, ovládání a manipulaci držiteli moci a peněz.
Jsem optimista, dobro nakonec zvítězí, ale bude to trvat. Svět se přirozeně vyvíjí a například podle jedné americké spisovatelky jsme nyní v době velkého přechodu. Podle dalších má zase v současnosti nadvládu v duchovním světě archanděl Michael, jehož však ve 24. století nahradí archanděl Uriel. Má to být pecka, bude to absolutní vyčištění od nižšího já.
KDO PODPOŘÍ PRODEJCE
Nový Prostor prodáváte v centru Prahy, ve vestibulu stanice metra Muzeum. S jakými lidmi se setkáváte?
Každý kolemjdoucí je na určité úrovni myšlení a prožívání duchovna. Pokud je jeho vědomí v kořenové čakře, tj. považuje za základ, aby byl zabezpečený on a jeho rodina, tak to musíte brát tak a nechat ho být. Altruismus si člověk uvědomí, až když dosáhne srdeční čakry, která je až čtvrtá. Nejvyšší čakra je sedmá, temenní, ta zajišťuje spojení s duchovním světem...
Uměl byste kolemjdoucí na Muzeu zprůměrovat? Kolik jich má otevřenou temenní čakru – a pozná se to na první pohled?
(Smích) Na první pohled to nepoznáte, to spíš z intonace hlasu. Řekl bych, že zastoupeny jsou všechny skupiny lidí, přičemž u některých je poznat, že když jsou určitým způsobem materiálně zabezpečeni, vyvine se u nich už i altruismus. Naopak jsou tam lidi, kteří jsou třeba na sociálkách, a ti řeknou prostě „pomož si sám“, nebo vám dokonce vytknou, že se ponižujete. Přitom někteří z nich si mohou vydělávat nezákonně.
Setkáte se i s dalšími variacemi: zajiš- těnými lidmi, kteří ustrnuli v kořenové čakře, nebo naopak chudými, jimž není cizí altruismus?
Samozřejmě, například babičky. Důchodci oceňují, že něco dělám a považují mě za přínos pro společnost. Také říkají, že než aby podporovali Reflex nebo Respekt, raději budou podporovat nás a NP,protože články v něm jsou pro ně přijatelnější. Oni ale hlavně cítí odpovědnost za lidi, kteří na tom nejsou dobře, to je těžký... Jsou prostě lidi, kteří se na vás dívají skrz prsty, a jsou lidi, kteří vám pomohou, i když sami nemají mnoho. Připadá mi, že hlavně proto, že se cítí jako součást vás. Jejich altruismus je všezahrnující.
Máte sám možnost někomu pomoct?
Nechci nikoho soudit, každý má jiné priority a spousta lidí je v dluzích, ale myslím si, že kdo má solidní prodej, měl by podporovat sbírky. U mě na Muzeu jsou teď vodicí psi, včera jsem se plácl přes kapsu a dal jim sto sedmdesát korun, dneska zatím jenom dvacku. A nedávno za mnou přišly čtyři fešandy z Hnutí Duha a říkaly mi, že když nemůžu každý měsíc přispívat na konto, mohl bych si to odpracovat (smích). Tak odjíždím 23. srpna na Osoblažsko, jmenuje se to Týden pro les a divočinu. Spát budeme na obecním úřadě ve Slezských Rudolticích a budeme opravovat kostel a chodit pracovat do lesa. Už se na to těším, k přírodě mám hluboký vztah.
