Marta vyrostla jako jedináček, kdysi dávno, v padesátých letech 20. století, která už dnes pamatuje málokdo. Její rodiče přišli do angažmá v jednom pohraničním divadle a ještě než se Marta narodila, rozešli se. Otec se v těch divokých časech zamiloval do garderobiérky a měl s ní pak ještě další děti, to nejstarší je stejně staré jako Marta. Teď byste, milí čtenáři, mohli hádat: kolik je Martě let? Správně, šedesát pět. V domácnosti, kde Marta vyrůstala, matka pracovala a babička panovala. Marta byla vychovaná s velkou láskou a přísně. Zejména k práci a k perfektní péči o domácnost. Žádný muž do její rodiny už nikdy nevstoupil a Marta postupně pochovala přísnou babičku i laskavou matku.
MEZI DVĚMA POKOJI
Nemyslete si, že tyhle poměry Martu nějak vyšinuly nebo psychicky poznamenaly, vystudovala vysokou školu a v příslušnou dobu se také vdala. Její muž, a těžko říct, jestli to byla náhoda, nebo podvědomí, vyrůstal také jako jedináček, jeho rodiče se sice nerozvedli, ale moc dobře spolu nevycházeli, ba nutno říci, že ve stáří spolu už nevycházeli vůbec a nesnesli se v jednom bytě. Bývali tedy střídavě jeden a druhý u svého syna, kde se o ně starala Marta. Někdy to vypadalo i tak, že v jednom pokoji ležela nemocná Martina matka a ve druhém seděl s novinami její tchán. Mezi těmito dvěma pokoji (víc jich byt ani neměl) pobíhaly čtyři děti – jako by bylo někde psáno, že všechno musí mít Marta na dvě strany, narodila se jí dvakrát dvojčata. Marta to všechno zvládla, ale její mysl se přechýlila téměř výhradně k rodinným záležitostem. Neměla čas číst ani nikam chodit a vlastně ani pořádně s kým mluvit kromě lidí z rodiny. Když už se dostala z domova, potřebovala to všechno někomu vyprávět, takže získala ve svém okolí pověst slepice.
Martiny děti byly hodné, ale nebyly bez problémů – vždyť to byla dvojčata. Taky leckdy byly nemocné a asi dvakrát i dost vážně. Marta nikdy žádné z nich nepřehlédla pro jiné, za všemi dokázala pevně stát i v jejich průšvizích a ony se nakonec, přes všechny peripetie dospívání a rodinných poměrů, dobraly vysokoškolského vzdělání a slušných zaměstnání. Když na to myslím, ani nevím, jak to Marta dokázala všechno utáhnout. Nikdy neměla možnost nějakých přivýdělků, když ji pořád zaměstnávala rodina, ale dokázala to (i se svým mužem, abychom na něj nezapomněli). I když... v tu dobu ji propustili z docela dobře placeného zaměstnání, protože se jejím nadřízeným zdálo, že svou funkci zanedbává. A možná ji i zanedbávala, anebo ten dojem vznikl proto, že pořád mluvila o rodině a dětech a budila tak zdání, že práci má jen tak k tomu. To už jí bylo pětapadesát, patnáct let žila v kapitalismu, kterého si ani nestačila všimnout, do jehož soukolí ovšem zapadlo celé okolí včetně jejích dětí a ve kterém se práce stala vzácným zbožím. Jiné stálé místo nesehnala a nakonec odešla do předčasného důchodu.
DĚTI, DĚTI, DĚTI...
Dnes už jsou Martiny děti dospělé a všechny mají své děti. Protože (anebo přestože?) vyrostly v poměrné chudobě a stísněných prostorových poměrech, všechny si vzaly hypotéky a pořídily si vlastní byty a domky. Aby to zvládly, musí tvrdě pracovat. Jejich děti, Martiny vnuci, jsou často nemocné, vlastně je pořád někdo nemocný, protože od čtyř dětí má Marta osm vnuků. Děti si nemůžou dovolit platit chůvu, ostatně u nemocných dětí placená chůva být ani nemá, tak to všechno zajišťuje Marta. A protože toho je na ni už prostě moc, její stereotyp, ba přímo zlozvyk mluvit pořád o rodině a dětech, se ještě zhoršil a zacyklil. Už s ní není řeč skoro o ničem. Ta vzácná a obětavá žena už se někdy chová nejen jako slepice, ale občas i jako úplný blázen.
Když jsem ji kvůli její naražené noze byla navštívit, svěřila se mi, že by se měli s mužem přestěhovat z bytu, který je pro dva už příliš velký a drahý, jen nevědí kam a za co. V tu chvíli mě napadlo, že pro ně už dávno jejich děti v rámci těch svých hypoték a nadstandardních domů měly postavit výminek, jako to bývalo za časů tradičních rodin, kdy rodiče dětem odevzdali postupně vše.
A teď jsem na konci příběhu a nevím, jaké z něj vlastně plyne poučení. „Velký výkon, malý příjem“ – to je přece velice dokonalý stroj. Robot?
Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.
