S lidmi, zvlášť mladými, jsem začal pracovat, když jsem býval sám mladý, mohlo mi být okolo dvaceti. Zajímala mě zvlášť terénní práce, u které jsem vydržel dlouho, přes sedmnáct let. S lidmi v nouzi jsem v kontaktu pořád, ale v poslední době se můj zájem stále více přesouvá od přímé práce ke vzdělávání a tréninku sociálních pracovníků. Říkám sociálních pracovníků, ale sám sebe jsem vždycky považoval za komunitního pracovníka. Víte, v Británii je sociální práce chápána jako převážně legalistický, byrokratický koncept, který se točí například okolo ochrany práv dítěte, takže je třeba oddělovat.
Když jsem měl před rokem přednášku v Praze, vyrozuměl jsem, že je ve vašem jazyce jemný významový rozdíl mezi slovy sociální a společenský. Právě o ten společenský rozměr mi jde, ačkoli je ho, a v mé zemi zvlášť, v sociální práci stále méně. Sociální pro mě znamená točící se okolo takových věcí jako dávky a sociální zabezpečení, zatímco ono společenské zahrnuje neformální vzdělávání, participaci atd. Tenhle rozdíl mi přijde zásadní a znepokojují mě politické snahy definovat sociální práci jako formální činnost zaměřenou čistě na jednotlivce.
Během své pražské přednášky jste prý mluvil i o tom, že jste v zájmu jedné rodiny kdysi zpronevěřil nějaké peníze. Je to pravda? Máte nějaké další praktické tipy pro zdejší sociální pracovníky?(Smích). Zkusím to uvést na pravou míru. Pracovali jsme tehdy s matkou samoživitelkou, která by byla podle tradičních měřítek jasný adept na odebrání dětí. Věčně ve stresu, k dětem se chovala násilně, zanedbávala je, nestarala se o jejich potřeby. Hodně jsme spolu diskutovali a dostali se k tomu, že mnoho z jejích psychických potíží pramení z chronické frustrace z nedostatku peněz. Protože dětí měla opravdu mnoho, dávala celou polovinu svých prostředků pravidelně za čistírnu, protože neměla pračku. Vzal jsem tedy nějaké peníze, které byly určeny na jiné účely, a starší pračku jí prostě koupil. Na jejím rozpoložení se to projevilo téměř okamžitě a prospělo to i jejím dětem.
Mluvil jsem taky o případu jiné ženy, která byla v podobné situaci. Dával jsem jí týdně dvacet liber. Deset na to, aby si v pátek večer mohla vyrazit s kamarády do hospody a deset na hlídání dětí, zatímco bude pryč (smích). Efekt to mělo stejný jako v předchozím případě.
Vraťme se ještě k snahám zbavit sociální práci jejího společenského rozměru.Kořeny odklonu k formální sociální práci je třeba hledat v době před dvaceti či třiceti lety. Jde o výsledek politiky neoliberalismu, která se nás snaží přesvědčit, že naše potíže jsou výsledkem čistě našich vlastních selhání a slabostí a vláda nenese žádnou zodpovědnost za to, že se lidé nemají dobře. Pro mě sociální práce začíná politickou analýzou. Zajímají mě takové přístupy, které se vedle práce s jednotlivci soustředí i na celé komunity a také na společenské podmínky a to, jak ovlivňují životy lidí. Je paradoxní, že ačkoli právě sociální pracovníci vidí realitu v její nejryzejší podobě, jejich názor politiky nezajímá. Mají pocit, že světu, ve kterém se nepohybují, rozumějí lépe než my, a že naše role je bez reptání uskutečňovat jejich politiku, ať je jakákoli. To nemůže být správně. Nastavovat společnosti zrcadlo, popisovat co se v ní děje, považuji za jeden z našich důležitých úkolů.
Daří se vám to?Je to velmi složité (smích). Musíme si uvědomit, že systémy, v jejichž rámci se jako sociální pracovníci pohybujeme, jsou ze své podstaty disciplinační. Ovládají to, co děláme prostřednictvím přidělování dotací, úředního dohledu a požadavků na vedení rozsáhlé dokumentace.
SEJDE Z OČÍ, SEJDE Z MYSLI
Sociální pracovníci se často vidí jako nezávislí odborníci, jejichž úkolem je začleňování lidí, kteří se ocitli mimo systém kvůli neschopnosti či neochotě přizpůsobit se jeho pravidlům. Je takový pohled správný?
Na takovou otázku se nedá pořádně odpovědět bez toho, abychom se zamysleli, co je myšleno oním systémem. Kdo rozhoduje o tom, kdo do něj patří a do jaké míry jsou jeho pravidla legitimní? Naší zodpovědností je nejen pomáhat lidem, kteří z nějakého důvodu nemají přístup ke společenským institucím a bohatství, ale také jim umožnit, aby byl naším prostřednictvím slyšet jejich hlas. Sociální pracovníci by tedy určitě měli shánět lidem kupříkladu přístřeší, ale je také jejich povinností nenechávat si pro sebe, že roste počet těch, kteří nemají kde bydlet. Rád se potkávám se sociálními pracovníky, kteří sami pocházejí z chudých poměrů. Ti vám totiž často řeknou, že teorie, o kterých s nimi diskutujete, zažili na vlastní kůži. Vlastní zkušenost je ta nejlepší škola. Ostatně některé z našich nejsilnějších vzdělávacích modelů počítají s tím, že je třeba počkat, až budou studenti trochu starší, aby si byli schopni propojit teoretické zázemí, z něhož vycházíme, se svou vlastní praxí.
Nedávno jsme psali o tom, že jsou v Londýně na veřejných prostranstvích stále častěji instalovány kovové hroty, které znemožňují lidem bez domova si na takových místech lehnout či se posadit. Jak tomu rozumět?Jsem rád, že se nám daří na takovéto absurdní nápady upozorňovat. Podobné snahy dostat lidi bez domova z centra jsou docela typické, přesně podle rčení sejde z očí, sejde z mysli, ale řešit tak společenské problémy, které se týkají nás všech, je nesmysl. Jasně, že bychom se mohli omezit na to, pomoci lidem bez domova najít si jiná místa na spaní, kde tyhle hroty nejsou, ale rozumnější je zaměřit se v prvé řadě na ty, kteří je do veřejného prostoru instalují.
Nezaměstnanost roste po celé Evropě. Potřebujeme více pracovních příležitostí? Je politika vysoké zaměstnanosti odpovědí na problém chudoby?Žijeme v době, kdy přestává platit, co se dříve říkávalo dětem: „Když budeš tvrdě pracovat a vzdělávat se, získáš dobrou práci.“ Spíš než počet volných míst mě zajímá, o jaká místa jde. Nejen ve Španělsku, ale i v Británii roste počet těch, kteří jsou nuceni pracovat v podřadných a mizerně placených pozicích navzdory vysokoškolskému vzdělání. Od mladých lidí běžně slýchávám, že tráví v zaměstnání moře času bez nároku na stálou smlouvu, sociální zabezpečení a dovolenou. Takové pracovní síle se říká prekariát a jeho životní tempo se neobejde bez následků na zdraví, zvlášť psychickém. Podobně vysoké nároky se zákonitě promítají i do míry násilí ve společnosti. Vše je důsledkem toho, jakým způsobem organizujeme náš ekonomický život.
NA TŘI DNY SE NECÍTILI BEZMOCNÍ
Před třemi lety v létě se v Londýně odehrály masivní nepokoje, které byly v českých médiích vykresleny jako nesmyslné řadění znuděných mladých imigrantů. Je možné je chápat pouze takto?
Nepokoje byly důsledkem mnoha okolností, jednu z hlavních příčin vidím v problematickém vztahu mezi policií a černou komunitou. Nejde o imigranty, jak se běžně říká, protože ti lidé se v Británii narodili a jejich rodiny tu často žijí pět generací. Policie s nimi přesto jedná s despektem. Myslím, že nepokoje byly v podstatě vyjádřením bezmoci, protože když se cítíme bezmocní, třeba kvůli tomu, že nemáme šanci na dobré vzdělání nebo zaměstnání, hledáme způsoby jak bezmoc překonat a násilné chování je prostě jedním z nich. Mluvil jsem s mnoha mladými, kteří se nepokojů účastnili, a často mi říkali: „Na tři dny jsem měl pocit, že mám nějakou moc.“ Mám rád Bourdieuho, který říká, že ekonomické násilí zákonitě vytváří násilí na individuální, rodinné i komunitní úrovni. Právě tak je podle mě třeba chápat londýnské nepokoje z roku 2011.
Měly tehdejší události dopad na britskou sociální práci? Nebyli třeba sociální pracovníci obviňováni ze selhání?Je zajímavé, že ačkoli ve všech důležitých momentech naší historie proběhlo veřejné vyšetřování ve snaze odhalit, co se stalo a proč, tady to bylo předem jasné a k žádnému vyšetřování nedošlo. Prostě šlo o líné kriminálníky, kterým nešlo o nic jiného než rabování a tím to hasne. Jinou interpretaci událostí prakticky nebylo slyšet, protože lidé s jiným pohledem nedostali v médiích mnoho prostoru. Kdysi jsem pracoval s kurdskými uprchlíky, i v Londýně se báli o život natolik, že si raději dávali na okna svých domů mříže. Jedna rodina pak uhořela, protože se k nim hasiči nemohli dostat. Nedivím se, že lidé, kteří jsou natolik traumatizovaní a žijí v neustálém strachu, jsou schopni extrémních věcí. Nechci žít ve společnosti, v níž se někdo musí obávat o život nebo o to, jestli se mu podaří sehnat dost jídla pro své děti. K vaší otázce – někteří politici, kteří se z nepokojů snažili vytřískat politický kapitál, je sociálním pracovníkům za vinu skutečně dávali. Zajímavé také bylo, jakým způsobem výtržnosti sociální pracovníci v médiích typicky komentovali. Prostor dostali jen ti vybraní, kteří se na adresu lidí, s nimiž v terénu přicházejí do styku, vyjadřovali kriticky.
ŽE STAČÍ SE JEN SNAŽIT, JE LEŽ
Mluvil jste o potřebě zapojit do sociální práce politické myšlení. Do jaké míry je to ale možné, když i na sociální pracovníky lze nahlížet jako na součást prekariátu? V Česku jsou zvlášť v neziskovém sektoru mizerně placeni a jejich práce je nejistá. Není pak politika příliš velký luxus?
Samozřejmě že i my jsme součástí prekariátu a bývá složité najít energii na změnu společenských podmínek, ale co nám zbývá? Pokud se do toho nepustíme, naše situace bude jenom horší. Když politici říkají „Stačí se jen snažit a nebudete chudí“, tak lžou. V současnosti je v Británii osm milionů rodin, které žijí v bídě, ačkoli mají jejich dospělí členové zaměstnání. Nejde o jejich selhání, ale o důsledek politického kurzu.
Sociální pracovníci mi často říkají: „Vynechte prosím ideologii a jen nás proškolte, co máme s lidmi dělat.“ Praktická stránka věci je jistě důležitá, ale vynechat přitom ideové pozadí, hodnoty a principy, na nichž sociální práce stojí, je přeci šílené. To, co děláme, je přeci vždycky výsledkem kultury, v níž se pohybujeme, a její ideologie. Proto je třeba zaujímat odlišnou perspektivu, protože jen tak můžeme porozumět svým vlastním předsudkům a lacině neodsuzovat ty, s nimiž pracujeme. Kritické myšlení nám může dopomoci k závěru, že sociální práci je třeba dělat jinak. Uvědomují si to i sami sociální pracovníci, se kterými se potkávám. Když se jich ptám, co jim nejvíce ztěžuje život, téměř všichni se shodnou, že je to hlavně nastavení sociálního systému. Je v tom skrytý zásadní paradox. Chce se po nás, abychom se soustředili na individuální práci, kterou nelze dělat dobře bez toho, abychom konfrontovali nespravedlivé a nerovné společenské podmínky.
Na druhou stranu to, že naši práci vykonáváme v této složité době, přináší i jistou výhodu. Musíme si umět poradit jinak, být kreativní a nespoléhat tolik na pomoc seshora. Jsme s lidmi více na jedné lodi. Je to docela vzrušující, ale nesmíme se zase dlouhodobě přizpůsobovat příliš, protože bychom tím jen stvrdili, že je vlastně v pořádku odčerpávat peníze ze sociální oblasti.
POTŘEBUJEME VÍCE ROMANTIKŮ
Působíte i jako vysokoškolský pedagog. Jsou britské univerzity půdou, kde se daří pěstovat kritické myšlení?
Vlastně příliš ne. Studenti nejsou vedeni k tomu, aby si pokládali složitější otázky. Nakonec je to logické. Univerzity bojují o místo na slunci, dochází k rušení humanitních oborů a důraz se klade jen na instrumentální funkci vzdělávání, tedy jeho přínos pracovnímu trhu. Terénní pracovníci v Londýně mi říkají: „Jediný rozměr naší práce je dnes pomáhat mladým lidem najít si práci; nejsme už sociální pracovníci, ale kariérní poradci.“ Jde jen o zlepšení vyhlídek na trhu práce a všechno ostatní – vztahy, schopnost mít radost ze života atd. – se nebere do úvahy. Taková sociální práce postrádá smysl. Přitom právě po sociálních pracovnících, kteří příliš nepřemýšlejí, je na trhu práce největší poptávka. Nezpůsobují potíže, nekladou zbytečné otázky a dělají, co se jim řekne.
Zní to trochu beznadějně. Má sociální práce budoucnost, nebo z ní zůstane jen slupka, třeba v podobě onoho kariérního poradenství?Naděje umírá poslední (smích). Mám pocit, že některé formy sociální práce nadělají více škody než užitku, přesto zůstávám romantikem. Nikoli v tom běžném pejorativním slova smyslu. Myslím, že romantici jsou, a v sociální práci zvlášť, hrozně potřební, protože jde z definice o lidi plné naděje, kteří jsou schopni ocenit i malé věcí, kteří nechtějí žít jen ve světě vědeckých systémů a čísel – to všechno je důležité, ale nesmíme zapomínat, že existují i jiné stránky života – vztahy, diskuse, lidskost. Je třeba umět se radovat z drobných úspěchů, protože jak říkal Marx, ten, kdo očekává zásadní změnu během svého života, se nejspíš pro revoluci příliš nehodí (smích). Právě ony malé změny k lepšímu by si měli sociální pracovníci hýčkat, těšit se z nich a nezapomínat se o ně podělit s ostatními. Třeba s novináři (smích). V tom vidím naši zásadní slabinu. Jsme zvyklí shromažďovat kvanta údajů a už méně lidské příběhy. Přitom příběhy jsou také důležitá data a právě novináři je mohou zprostředkovat ostatním. Ukázat lidem, co se děje. K tomu, abyste byli v obraze, často stačí i obyčejný román, není třeba číst složité teoretické texty, pokud na to nemáte čas a energii. Koneckonců i historky a románové příběhy jsou jistou formou teorie. Británie je pátá nejbohatší země na světě, přitom žijeme v době, kdy je možné kolem sedmé ráno vidět na ulici mladé muže, kteří zoufale vyhlížejí nějakého ilegálního zprostředkovatele, který jim dohodí práci alespoň na den. Každý týden si u nás přichází půl milionu lidí pro potravinovou pomoc, protože by bez ní nevyšli. Dnešní realita až nebezpečně připomíná výjevy, které bylo možné v ulicích vidět naposledy před sto lety.
Jaké drobnosti udělaly za poslední dobu radost vám?Mě těší už jen to, k jakým pokrokům dochází v používání jazyka. Možná to bude znít divně, ale mám radost z toho, že sociální pracovníci stále častěji používají slovo my, místo já. Nebudu řešit váš problém, ale budeme ho řešit společně. Dává to podle mého názoru věcem úplně jiný význam. Říkám tomu socializace sociální práce (smích).
***
Graeme Tiffany pracoval dlouhá léta jako terénní sociální pracovník s mládeží. V současnosti cestuje po Evropě jako přednášející, výzkumník a pořadatel workshopů. Je autorem knihy Reconnecting Detached Youth Work: Standards and Guidelines for Excellence (2007). Žije v Leedsu ve Velké Británii. O svých aktivitách podrobně informuje na svém blogu http://www.graemetiffany.co.uk/
