S odstupem od Vaculíkových statných let, v nichž oplýval vtipem, soudy a sexappealem, vidím člověka, který byl obrazem muže formovaného 20. stoletím, v němž našel uplatnění i slávu. Do století jednadvacátého se už nehodil. Ve svých pozdních letech se jako komentátor společenského pohybu mýlil skoro ve všem (což neznamená, že stařec, který se v danou chvíli mýlí, nemůže být prorokem). Ve vztahu k přírodě se nemýlil nikdy.
Do 20. století patřil jeho obyčejný venkovský původ, nesl v něm odkaz plebejských základů české literatury, jak je reprezentovali K. H. Mácha i Jan Neruda nebo třeba František Halas a Jaroslav Seifert. Ostatně Alois Jirásek nebo Antonín Dvořák také. Velcí čeští umělci pocházeli z nízkých poměrů a ukazovali tak, že nadání a intelekt jsou dary na původu a bohatství nezávislé. V tomto smyslu byl Ludvík Vaculík výzvou k rovnosti mezi lidmi. Ale chtěla bych mluvit o jeho vztahu k ženám.
NEJEN PRO MUŽE
Svou přitažlivost pro ženy Ludvík Vaculík založil na principu donchuanství – své milostné vztahy netajil, naopak zveřejňoval o nich mnoho, a tím k sobě vábil další ženy, fascinované směsí nebezpečí a lesku. Své pověsti svůdce pak využíval k všelijakému psaní o ženách, v němž na ně kladl nároky podle svého vkusu a světového názoru, až se pak na závěr textu od vztahu distancoval řka, že vlastně nikdy o ženu sám neusiloval, všechny ho svedly samy. Byl představitelem světa selhávajících otců, kteří nejsou schopni být v jiné než karatelské a mocenské roli (díky svému literárnímu nadání se v té roli dovedl i zesměšnit). Ženu, již miloval, jako by musel současně trochu litovat a nebyl-li důvod k politování, vyrobil ho sám sebou. Teď to bude znít paradoxně, ale k ženám choval úctu. Jen je nedovedl brát rovně.
Nenabízel nic jiného než sebe sama a nežádal nic víc, než aby byly postavami jeho textů. Jeho literární hrdina toužil po rozmnožení a plodil děti, pěstoval si jako Pygmalion mladou dívku, aniž počítal s tím, že by jí mohl být skutečným partnerem, vůči vlastnímu i ženinu tělu zpytavě se miloval, ale nikdy jsem se vlastně nedočetla, že by některou ze svých žen opravdu miloval. Tento sexuálně vášnivý a eroticky vnímavý muž byl možná docela bezcitný.
Ludvík Vaculík měl mnoho ctitelek, protože jim ve svých knihách ukazoval, čím jsou ženy pro muže. Ale ženy nejsou na světě jen pro muže.
KONEC MOCNÝCH KARATELŮ?
Ludvík Vaculík umělecky vyslovoval, co je vytěsněné – nejen ve vztahu k občanské i osobní svobodě, ale i ve vztahu k ženám. Myslím, že kdyby lidé jako on nestrhávali svým uměním obecné mínění k takovému patriarchálnímu a povýšenému pohledu, byli bychom dnes možná o kousek dál. A naopak – kdybychom byli jen o kousek dál, nemohli by lidé jako Vaculík mít tak surově patriarchální pohled. A tak mě ani nepřekvapilo, že si dal prezident Miloš Zeman tu práci a sestavil z několika vět z Vaculíkova díla svůj osobní nekrolog. Vždyť svět Ludvíka Vaculíka je světu Miloše Zemana tak podobný.
Ale tohle není filipika proti Vaculíkovi. Je to pláč nad smrtí umělce, který nám zanechal ve svém díle komplexní obraz svého světa, v němž sám sebe nikterak nešetřil. Je to svět včerejška, jaký už nikdy nebude, svět silných mužů a trpělivých žen, v jejichž klíně muži řídí, až vyřídí svůj zápas se světem, a když vášeň utichne, bez milosti vstanou a jdou to zveřejnit k psacímu stroji. Zapíší svůj otcovský princip, který však selhává a nefunguje. Svět, který žijeme dnes, hledá a vymýšlí princip nový, měkčí.
Ludvík Vaculík mi svým psaním umožnil ten jeho starý svět poznat, pochopit a najít k němu postoj. Měla jsem a mám ho ráda takovou láskou, v níž je i lítost.
Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.
