Téma mateřství se na stránkách Nového Prostoru v poslední době už několikrát objevilo. Rezonuje i ve veřejné diskuzi, zvláště v případě tzv. domácích porodů. Mainstreamová média však v pestrosti informací zůstávají poněkud skoupá, nanejvýš informují o kauzách kolem takřka zločinného působení porodních asistentek. Zajetá praxe většiny českých porodnic odolává zubu času.
Taková je alespoň má nedávná zkušenost s jednou velkou porodní klinikou v Praze, zprostředkovaná kamarádkou, která před pár dny porodila. Nemyslím, že by lékaři a další zdravotnický personál někomu chtěli záměrně ubližovat a pevně věřím, že svůj přístup k péči považují za ten nejsprávnější. Na druhou stranu obří pracoviště s kapacitou přes 3500 porodů ročně má zjevně jiné priority, než je zachování psychické pohody matky i dítěte. Jde hlavně o zdraví v úzkém, medicínském slova smyslu, takže ženy jsou tu jen o málo víc než živými inkubátory.
Nemalý zádrhel je zjevně i v komunikaci. Personál byl skoupý na slovo a kdo se moc vyptává, nebo snad něco chce, je považován za potížistu nebo hysterika. Bohorovná reakce „uklidněte se, maminko“ na přirozené reakce nastávající matky zaplavené hormony hovoří sama za sebe. Respekt budící instituce ostatně nepřipouští odpor i beze slov, takže nepřekvapí, že se matky příliš nevzpírají léta zavedené praxi. Neprotestují, že jejich novorozené dítě leží v jiné místnosti, do níž je přístup přísně regulován. Natolik, že do ní nemohou ani ony samy tak, jak by chtěly.
Některé věci možná i kvůli nijak štědrému financování českého zdravotnictví nejde dělat o moc lépe, ale pak je na místě si přiznat, že alternativní přístupy mohou mít své opodstatnění. Třeba i proto, že v řadě zemí docela dobře fungují. Porody v nemocnici jsou u nás samozřejmostí od poloviny minulého století a s jejich nástupem výrazně klesla úmrtnost žen i dětí. Zároveň se však pořád zapomíná, co na to matky. Koneckonců děti rodí ony, ne lékař.
