Už se to tak v mém životě seběhlo, že jsem se stal odborníkem na trapno. Kdybych nebyl tak skromným, jak jsem, označil bych se dokonce za Koperníka trapna. Za toho, kdo je studium trapna schopen zbavit plenek a naučit na nočník. Myslím, že můžeme rozlišit minimálně pět sfér trapna, pět kvalitativně odlišných stupňů. Trapno elementární bych nazval kopačákovým. Za mého dětství se hoši občas sešli na školním hřišti hrát tzv. fotbálek. Jakýmsi přírodním výběrem se určili dva kapitáni, nekapitózní hoši si stoupli do hloučku před ně a vyvolení si nastřídačku vybírali hráče do týmu, kteří pak hlouček opustili a postavili se po kapitánův bok. A v tu chvíli to začalo, kopačákové trapno: hlouček řídnul a řídnul a vás furt nikdo nechtěl. A už jste tam zbyli jenom čtyři, a už jenom tři, už si vybrali i kulhavého Tondu, ba dokonce už i zpomalený Jéňa, kterému by se jistě říkalo Ralf, kdyby tehdy už existovali Simpsonovi, byl vybrán jako možný stoper, a už tam stojíte jen dva, vy a Pusinka Páťa (Milhaus), už je jasné, že jste v kategorii „a vy dva děte domu“, jenže vás domů poslat nemůžou, protože jste to byli vy, kdo přines kopačák, no a pak teda ten jeden z kápů řekne vaše jméno, a vy najednou víte, že jste nezbyl jako úplně poslední proto, že máte kvalitní finální přihrávku, ale jen proto, že nejste (asi) teplej (rozuměj, nejste dost hezkej, aby si to o vás někdo myslel). A to je přesně ta chvíle, kdy lze ohmatat trapno elementárního stupně v krystalické podobě.
Druhý level trapna nazval bych „státně reprezentačním“. Osud mi dal šanci vložit do herbáře opravdu pěkný kousek. To když jsem navštívil prvně ve svém životě rozvinuté kapitalistické zahraničí, přesněji Francii, a v místním hotelu jsem zjistil, že mě socialistické školství nevybavilo schopností spláchnout vyspělý kapitalistický záchod. Tahal jsem, za co jen šlo, mačkal všechny čudly, co tam byly, mával na všechno, co jen trochu mohlo připomínat fotobuňku, ale nic. Tak jsem šel na chodbu a ulovil zdejší hispánskou uklízečku. Zavedl jsem ji na WC a ukázal jí problém, přičemž jsem svou brilantní španělštinou z neznámých důvodů stále říkal „vamos, vamos“ (to jako, že jsem chtěl, aby to odjelo). Ona si mě změřila velmi podezíravým pohledem, udělala jakýsi tajuplný pohyb rukou a spláchla. Druhý den: to samé. Mávání, tleskání, ohmatávání. Nic. Tak vykouknu na chodbu, a tam zase ta samá latinskoamerická uklízečka. Dotlačil jsem jí znova na záchůdek a plácal něco jako „A jem čeko, franco dabl jú sí totále iracionalito, in čeko mechanismo simplicisimo, in franco mysteriozo grande“. Ona provedla zase kouzlo, ovšem na odchodu již drtila skrze zuby jakási slůvka, patrně kletby.
To ale ještě prosím nebylo trapno, milí studenti. Trapno vyvřelo teprve následujícího dne, kdy jsem byl uvítat v recepci několik významných francouzských vědeckých kapacit, které přijely na stejnou konferenci jako já, když tu prošla kolem ta uklízečka a plynnou francouzštinou zahulákala na recepčního: „Na toho si dej pozor, to je ten úchyl, co mi ukazoval, jaký umí udělat hovno!“
Pohledy vědeckých kapacit svědčily o tom, že něco vysvětlovat bude nyní trochu těžké i sebeplynnější francouzštinou, a že hvězdou konference asi nebudu. Ano, tohle je trapno, studenti. Druhého stupně.
Na stupni třetím dochází k jakési transcedenci. Trapno se stává nadosobním a epochálním. Trapnem reklamně-erekčním nazývám kupříkladu situaci, kdy člověk odkojený Martinem Fričem, Oldřichem Lipským či Milošem Macourkem přijde do kina na českou komedii a z plátna slyší: „Jé hele, podívej, stojí mu péro. Fakt mu stojí péro. – Fakt že jo, asi se předávkoval Arginmaxem, viď. – Hm, asi jo.“ Škoda, že to nebyl Arginmax forte 4000, bylo by to ještě vtipnější. Ještě o špricli výše stojí však epochální trapno humanitární, či též mezi odborníky někdy nazývané sartrovské. Tak nazýváme situaci, kdy se fotograf bulvárních novin vetře do domova důchodců, nafotí jak kdysi slavný herec spadne pomočený z postele, a aby to vypadalo, že „peklo jsou ti druzí“, zveřejní tu fotku pod palcovým titulkem „Hrůza! Proč mu nikdo nepomůže?!“. Ovšem pozor, dámy a pánové, ač se to zdá nemožné, existuje i trapno vyšší. Trapno v jistém smyslu absolutní: exploze trapna. Velký třesk. Existují zkrátka chvíle, kdy praatom trapna vybuchne a počne se šířit do nekonečna. Pohltí při své expanzi úplně všechno, nic a nikdo se neubrání. Já ten proces také nazývám Ivetin efekt. Věci, které se dějí při Ivetině, či též uhříněvském, efektu, jsou neuvěřitelné. Běžné vědecké prostředky selhávají při pokusu o deskripci: Manželé ukazují obrazy na rozloučenou. Bulvární Ralfové dávají lekce mravnosti. Svazáčtí publicisté píší: lidé proboha, chcípla jen popařka, hleďte raději na Dürerovy obrazy. Transvestité vyhrožují, že se upálí na pohřbu, ale neupálí. Zvrhlí fejetonisté se z toho všeho snaží vytěžit humor. A dokonce, jako třešnička na dortu, i ta policistka, co to vyšetřuje, kdysi ukázala prsa ve Slunce, seno, erotika! To je důkaz, že při Velkém třesku prochází trapno jakousi inflací, ba superinflací.
Nezbývá než věřit, že vesmír se nemůže rozpínat do nekonečna. Astrofyzici však, prozatím, v této věci mnoho nadějí nedávají.
