Slovy Gastona Bachelarda, znalce básnického zachycení intimního prostoru, je dům naším prvním vesmírem, je prvním světem člověka, dříve než je „vržen do světa“. Svůj vlastní, první svět v malém rekonstruuje Tereza Límanová v autobiografickém debutu Domeček, jenž nedávno vyšel v nakladatelství Revolver Revue.
Do domu na Malé straně vcházíme spolu s hlavní hrdinkou – malou Terezkou, která se sem, ke svým prarodičům, stěhuje společně se svými rodiči po návratu z kanadského exilu – abychom mohli být svědky jejího postupného „zabydlování se“.
DŮM SVĚT
Límanové přitom nejde o běžné zachycení vzpomínek a už vůbec ne o pouhý deskriptivní popis prostoru domu. Už z povahy dětského hrdiny zajišťují zprostředkování příběhu všechny smysly. Jen ze samotných názvů kapitol pochopíme, jakým způsobem dítě prostor domu ohledává: Předměty doličné vystřídají Chutě, dále Pachy a vůně v dolních tmách nebo Vnitřní vrzoty a skřípoty. Toto detailní zachycení dělá z domu hlavní postavu románu. Právě on určuje život svých obyvatel (kteří v knize často vystupují jen skrze svůj pohyb v něm a skrze užívání předmětů v domácnosti) a zásadním způsobem formuje dítě, které se v něm pohybuje jako v malém uzavřeném mikrokosmu. Přirozeně si začíná rozdělovat jeho prostor na centra, místa obývaná a známá, a na periferní zákoutí se změtí trubek a odpadních rour, na prosluněná horní patra a temné podzemí. Celý vnitřní prostor domu, uzavřený, známý a jaksi předvídatelný nakonec pro Terezku tvoří nejdůležitější opozici oproti prostoru vnějšího světa, který je otevřen nekonečným možnostem, ve kterém se vyskytuje množství neznámých lidí (zde popsaných v nerudovsky nazvané kapitole Malostranské figurky). Odcizenost vnějšího světa je navíc umocněna faktem, že v něm v době Terezčina dětství vládne éra normalizace.
V PRASKLINÁCH ČASU
Dům je tedy dítěti ochranou, organismem, v němž jinak ubíhá čas, a jeho proměny se projevují přirozeně v zápachu přezrálých hrušek nebo v oprýskaném nátěru, pod nímž malá hrdinka pozoruje prosvítání původní barvy. Proměny času Terezka zaznamenává v předmětech vyplňujících babiččinu prostornou skříň, ve starých dopisech ze dna šuplíku, a postupně tak začne toužit po tom věci uchránit a zachovat. Pro budoucí generace ukrývá popis toho, jak rodina v domě žila. V lepidle se snaží zakonzervovat různé drobnosti jako v pryskyřici, ukládá věci do krabičky od antiperlí. „Na boku má otvor pro vypadávání malých peprmintových perliček. Já do ní vkládám (jako budoucí poklad pro archeology) malý kousek šeříku, kousek kůže a nehtu. Už se nemůžu dočkat, až umřu. To se archeologové budou divit!“
Samotná kniha je v neposlední řadě pokračováním této přirozené touhy, poslední možností, jak se může autorka osobně vyrovnat s nenávratnou ztrátou těchto milovaných věcí. Proces psaní nemá daleko od třídění a ukládání do krabiček a zásuvek. S naprostou samozřejmostí a naléhavostí, kterou jejímu výrazu dodává pramen vlastních vzpomínek, znovu a přece osobitým způsobem připomíná, že na prostoru se podílíme především skrze naši imaginaci, že v malém se zrcadlí velké, v nepatrném podstatné. Sám Leonardo da Vinci malířům, kteří nenacházeli dostatek inspirace v přírodě, radil, aby zasněným okem pozorovali praskliny ve starých zdech.
Tereza Límanová, Domeček, Revolver Revue, 2014, 208 stran
