Sociální pracovníci, zbystřete! Po letech hledání, zkoušení a tápání se ministerstvo práce a sociálních věcí konečně rozhodlo udělat něco s největším problémem oboru. Náš největší problém prý je, že nemáme dostatečnou prestiž. Až získáme prestiž, kterou si zasloužíme, začneme se objevovat na obálkách prestižních magazínů plných prestižních reklam na prestižní zboží, které si jistě díky své prestiži budeme moci dovolit i koupit.
Jak souvisí sociální práce, MPSV a prestiž, ptáte se určitě. Po dvou letech schůzování přípravných skupin a několika velmi formálních konzultacích s těmi, kterých by se to mělo týkat, je na stole návrh zákona o sociálních pracovnících a jejich profesní komoře.
EXKLUZIVNÍ KLUB
V Česku dosud neexistuje samostatný zákon o sociální práci, což by ministerstvo rádo změnilo. Potud dobře. Problémy nastanou, když se začteme do několika stránek návrhu profesního zákona a jeho důvodové zprávy. Pes je zakopán již v samotném deklarovaném záměru zákona. Ten zní: „podpořit odborný status sociálních pracovníků a prestiž oboru sociální práce.“ Prestiž se stává jakousi specifickou energetickou esencí dnešní doby. Učitelé, doktoři, politici. Všichni ji prý kdysi měli na rozdávání, ale časy se mění a nyní se se ztrátou prestiže potýkáme. Není třeba hledat komplikovaná řešení komplikovaných problémů, které soudobá kapitalistická společnost produkuje, vše se vyřeší jednoduše – zvýšením prestiže. Proč ne. Být sociální pracovník opravdu není žádné terno. Ale pokud někdo tuto profesi opouští, často je to spíše kvůli mizernému platovému ohodnocení spojenému s neúměrným množstvím práce, než kvůli nedostatku prestiže. Možná takoví lidé existují, ale osobně nevím o nikom, kdo by s tím praštil, protože se musí nutně vrhnout na něco prestižnějšího.
Budiž, třeba je prestiž opravdu tím, co nejvíc potřebujeme. Jak nám ji hodlá nový zákon dodat? Hlavně zavedením profesní komory, v níž má být povinné členství a jež má být placena právě z kapes sociálních pracovníků. Důvodová zpráva popouští fantazii tak daleko, že povinné členství v profesní komoře označuje za exkluzivní. Není nic exkluzivnějšího než klub, do něhož vstup přikazuje zákon.
PRESTIŽ NA VÁS, HOLOTO!
Boj za sociální práci prestižní nicméně není místním úřednickým fantasmatem. Sociální práce má dlouhou historii, během které byly právě tendence profesionalizovat ji podrobovány kritice z různých stran a důvodů. Často velmi dobrých. Nejde ale zdaleka jen o apel historický. Současná Velká Británie si hlavně ústy (sociálními pracovníky nemilovaného) šéfa rezortu školství Michaela Govea ve vládě konzervativců se slovy o nutnosti obor zprestižnit
také často hraje, zvlášť tehdy, když se ministr nevybíravě opírá do údajně neschopných sociálních pracovníků. Zatímco se Gove poháněný klasickou neoliberální představou o tom, komu by sociální práce měla sloužit a jak by měla vypadat, setkává s velkým odporem ostrovních sociálních pracovníků, české ministerstvo se zřejmě prestižní rukavici svým „protivníkům“ teprve chystá hodit.
SOCIONOM ZE SOCIÁLNÍ KLINIKY
Nejde ale jen o prestiž. Důvodů, proč nový zákon vzniká, je více. Profesní komora by měla také pečovat o práva sociálních pracovníků a pomáhat jim zvládat jejich náročnou práci. Zároveň má také být místem, kde se dají účinněji než dosud řešit etické prohřešky i jiná selhání sociálních pracovníků. O způsobech, jak toho dosáhnout, se nedozvíme nic.
Snad žádná jiná profese nemá tak složitý vztah s orgány státní správy jako sociální práce. Na jednu stranu jsou sociální pracovníci zprostředkovaně či přímo finančně na státu závislí, často je ale jejich praxe může nutit – nebo by alespoň měla – se proti rozhodnutím státu stavět, a to třeba i dost vehementně. Prostor pro sdílení zkušeností může být dobrý nápad, těžko jej ale poskytne státem garantovaná profesní organizace.
Zmiňme také další zásadní věci jako nutnost následného vzdělávání regulovaného komorou, tzv. sociální kliniky a několik různých stupňů profesní způsobilosti, na které bude třeba dosáhnout. Ti nejlepší si budou moci před jméno vytknout hrdé označení socionom. Reálně přitom hrozí nadvláda několika „správných“ a komorou akreditovaných sociálních klinik, určujících, kdo je opravdový sociální pracovník ve snaze „ochránit“ jakousi čistotu oboru, kterému by naopak větší myšlenková i personální pestrost prospěla. Navíc s rizikem vyloučení z profesní komory a znemožněním sociální práci provozovat se sociálním pracovníkům při upozorňování na společenské nešvary, které kolem sebe vidí, příliš ruce nerozvážou.
Z celého návrhu je bohužel až příliš patrné, že přes všechny řeči o náročnosti profese, potřebě ji zkvalitnit a zlepšit podmínky sociálních pracovníků jde vlastně o zákon šitý na míru malé skupince lidí, kteří na ní slušně vydělají. Stačí se podívat na způsob prosazování, kdy se překvapivě mnoho sociálních pracovníků snažilo komentovat, připomínkovat a upozorňovat na zjevné nesmysly – tak, jak k tomu byli vyzváni – aby bylo nad jejich návrhy shovívavě pokýváno hlavou a byly nakonec zcela ignorovány.
UŽITEČNÍ SOCIÁLNÍ PAPÍRNÍCI
Připravovaný zákon o sociální práci chce přispět k pochopení toho, co je sociální práce. Jak definovat sociální práci vás na vysoké škole naučí během prvních pár týdnů. Tedy, pokusí se o to. Nejčastěji nabídnou různé efektní poučky a nenápadně mrknou u té, kterou je preferováno zmínit u zkoušky. Ale potom přejdete ze světa teorie, definic a iluzí do reality sociálních služeb a dost často si na otázku Čím se vlastně živíte? vystačíte s trpkým Dělám hodně papírů. Nejde jen o to, že strávíte často více času administrativou než skutečnou „prací“. Pokud patříte mezi ty, kteří se dali na dráhu sociálních pracovníků z oné tajemné a těžko postižitelné touhy změnit něco k lepšímu, prožijete velmi pravděpodobně dříve či později silnou deziluzi.
Přidejme k tomu mizerné financování a podstav mnoha sociálních služeb, které vedou k nutnosti dělat více za méně, ne neobvyklé rozpory mezi představou zaměstnavatele a potřebami klientů či obecné trauma ze zjištění, že ani s nejvyšším nasazením nejste schopni změnit situaci lidí k lepšímu v obecně nefungující společnosti. To vše může svádět k touze vyměnit profesi sociálního pracovníka za nějakou jinou, méně stresující a lépe placenou (což je prakticky každá).
Sociální práce je ale přes její tragický stav oborem, za který je třeba bojovat. Obzvláště za taková pojetí, která mohou právě dnes pomoci tam, kde to žádný jiný obor nedokáže. Sociální pracovník disponuje specifickou kombinací mnoha znalostí a metod, které skutečně mohou plnit ono přání být užitečný ostatním lidem. Právě s ním ostatně mnoho z nás kdysi do vysokoškolských lavic zasedlo. Problém sociální práce leží ale opravdu jinde, než v její malé prestiži či nedostatečně hierarchickém vzdělávacím žebříčku. O tom se ale na ministerstvu zatím nemluví.
Můžeme tedy jen doufat, že zákon o sociální práci – minimálně v této podobě – nakonec neprojde. Do budoucna se na nás ale chystají dost možná mnohem podstatnější změny v podobě výrazných změn v zákoně o sociálních službách. Mluví se o výrazném snížení druhů sociálních služeb, změnách v jejich financování, přičemž jsou velmi často opakovány kouzelné mantry neoliberalismu, jakými jsou třeba efektivita či nutnost utáhnout si opasky. Vše zkrátka směřuje k tomu, že nás do budoucna čeká slušné zemětřesení. Všechny tyto návrhy se ale objevují postupně a je na nás, sociálních pracovnících, jak se k nim budeme stavět. Dostatečnou prestiž k tomu, aby vzalo MPSV naše případné návrhy vážně, asi mít nebudeme. Ale prestiž – pokud o ni stojíme – se dá nakonec získat vlastně jen jedním jediným způsobem. A to tím, že se nebudeme v budoucnu hnát za zájmy svými, ale za zájmy klientů, uživatelů, lidí. Bez toho by totiž neměla sociální práce nejen žádnou prestiž, ale naprosto by ztratila svůj význam.
Autor je sociální pracovník.
