S Igorem stojíme před budovou bosenského parlamentu v hlavním městě Sarajevu. „Tahle vláda je fašistická. Vládne stylem rozděluj a panuj, manipuluje volby a tuhle jinak krásnou a bohatou zemi ničí a ožebračuje,“ hlasitě vysvětluje. Pro píšťalky, které mají v horkém dni na ulici u řeky Miljacky snad všichni demonstranti, se skoro není slyšet.
„Dvacet let hážou frustrace mladých lidí na souseda za plotem. Přestože sami velice dobře spolupracují,“ uvádí Igor zpátky do reality. Na krku má foťák s kamerou a celou demonstraci, která připadá na výročí vítězství boje proti fašismu, pečlivě zaznamenává. Dřív pracoval například pro Reuters, než o Bosnu polevil zájem, a dnes má s sebou průkazku sdružení Velké děti, které vzniklo v severobosenské Tuzle jako prostor svobodný mimo jiné od národnostních předsudků. Igor odtud stejně jako mnoho dalších, kteří nemají na vlak anebo autobus, přišel do Sarajeva pěšky. Hornatou krajinou to měl sto dvacet kilometrů.
Repetitivní ťapání nohou po bosenských kopcích je možná vhodným doplňkem vztyčeného prostředníku na znak odporu, se kterým se Igor nakonec nechává vyfotit. Jak lépe zdůraznit sociální rozměr protestů (a protestujících), který jinak mohou být „západní“ diváci v soustavném pokušení přehlížet? Igor navíc dokazuje, že náročný pochod nemusí vést hned k úplnému vyčerpání. „Pojď, je revoluce,“ usměje se a zve nás dál, když se shromáždění před parlamentem dá neočekávaně do pohybu.
VÁLEČNÝ ŠACH
Bosenská situace, kterou dnes takřka všichni její obyvatelé přirovnávají ke katastrofě, anebo si přinejmenším myslí, že se prostě musí nějak změnit, nevznikla jen tak přes noc. Například ekonom Joseph Lough se vrací pro její vysvětlení do Jugoslávie pozdních sedmdesátých let. „Zrušení zlatého standardu znamenalo příliv levných peněz na světový trh, z čehož Jugoslávie prezidenta Tita dočasně profitovala,“ říká vyučující z univerzity v americkém Berkeley. Když pak v USA nastoupila zkraje osmdesátých let administrativa prezidenta Reagana, ukázal se ale zvolený kurz podle něj jako fatální. „Zpevnění dolaru ve Spojených státech přineslo nejen zavírání továren a propouštění dělníků v Americe, ale zatížilo i zahraniční dlužníky. Začali mít problém financovat svůj dluh a cítili se tlačeni do podobných opatření. Následovala vlna privatizací, deregulací a tvrdých škrtů v sociální oblasti.“
Při tehdejších sociálních otřesech nezůstala jugoslávská společnost zticha a uchylovala se například ke stávkám. Je otázka, jestli etnický konflikt, který zasáhl Bosnu v první polovině devadesátých let, se stal katalyzátorem právě těchto protestů, anebo k němu měla nakročeno spíš ta část pracujících, která již v osmdesátých letech podporovala zavádění tržních reforem. Jisté je, že Bosna se nějakou kuponovou privatizací právě nezdržovala. „Válka se stala akcelerátorem nástupu kapita lismu, bylo jednoduché vzít lidem vše naráz,“ míní nezávislá novinářka Amila z mostarské skupiny AbrašMedia. Právě ve válce se ustavily elity, kterým v Bosně dnes jen málokdo řekne jinak než „zloději“. Kromě ekonomiky si přisvojili i politickou moc a prakticky všechny rozhodující poválečné politické strany si vytkly za cíl neoliberální ekonomický program. Všechny také více či méně pracují se strašákem nacionalismu. Právě trauma války, kterou se prosadily, je ale tím, co umožňuje držet bosenskou společnost posledních dvacet let v šachu. „Válka byla nedávno. Chceme status quo a ty, kdo ho narušují, dokážeme izolovat,“ říká s vážnou tváří student práv Nadim, který válku vzhledem k svému věku možná ani nezažil. Právě tak – s odkazem na válku, se ale upevňuje jedinečný prostor pro zvůli, který elity dokázaly během posledních dvaceti let bohatě využít.
PODEZŘELÁ PRIVATIZACE
Před kantonálním soudem v Tuzle je rušno. K panelové budově poblíž středu města přijeli dělníci z čtyřicet kilometrů vzdálené vagonky Gredelj-Revom Dobošnica, aby se u soudu domáhali spravedlnosti. „Náš podnik byl zprivatizován zločinecky. Získalo ho družstvo, v němž byla zapsána spousta lidí, kteří byli už tehdy po smrti. To je nelegální, proto chceme, aby soud předal továrnu do rukou státu a byla znovu zahájena výroba,“ říká Enes, který v zavřené fabrice, z níž kdysi vyjel první bosenský vagon, pracoval bezmála třicet let.
Tuzla je třetím největším městem Bosny a Hercegoviny a dlouho platila za průmyslové srdce země. Již její jméno je odvozeno z těžby soli, ale v kraji se rozvíjel také hornický, strojírenský a chemický průmysl. Takové bosenské Ostravsko, než jeho srdce začalo skomírat. Dnes se spíš znovu připomíná přísloví „Cela Tuzla jednu kozu muzla“ (Celá Tuzla jednu kozu dojila), které svědčí jednak o dějinách poroby tohoto okrajového regionu – chov koz měl být snad za rakousko-uherské nadvlády úředně zakázán – tak o kultuře protestu a sdílení, která nedovolila, aby z ukryté kozy měl prospěch jen jeden odvážný Tuzlák. Legendy se různí, jindy měli chov koz zakazovat za druhé světové války Němci. Jisté ale je, že koza se stala jedním ze symbolů města, které se ani za války v devadesátých letech nepodařilo zlomit a vnitřně rozdělit. Tuzla nepodlehla nacionalistickým vášním a stejně jako tehdy, žijí zde i dnes Bosňáci, Chorvati a Srbové vzácně pospolu.
To ale neznamená, že jsou zdejší podmínky růžové. Vagonka Gredelj přestala od roku 2010 vyrábět a i když dělníci zůstali jejími zaměstnanci, nedostávají mzdu. K tomu nemají zaplacené sociální pojištění, takže nemohou při vyšším věku odejít do důchodu. Jak se v takových podmínkách žije, vysvětluje pětačtyřicetiletý Muhidin, který pracoval ve vagonce přes dvacet let. „Se ženou a dítětem jsme se přestěhovali k matce a žijeme z její penze. Dělá to 310 konvertibilních marek měsíčně (asi 4300 Kč – pozn. aut.).“ Občas se mu prý podaří sehnat kopáčskou práci, ale ta je jenom nárazová. Naopak se zdá, že fenomén známý z Česka, kdy zaměstnavatel nakonec černou práci nezaplatí, Muhidinovi nic neříká. „Platí se dvacet marek na den,“ necelých tři sta korun, udává cenu nádeníka.
Dělníci z Dobošnice se toho dne splnění svých požadavků nedočkají. Po dalším čekání se z útrob soudu vynoří postava v obleku a pod sprškou nadávek uhání k blízko zaparkovanému terénnímu vozu. Jde o právníka vlastnické společnosti, kterou dělníci považují za nelegální. Přímo k nim si to pak zamíří jejich zástupce, který byl také uvnitř. „Není to uzavřené, pokračování za měsíc,“ vzbudí u ostatních vlnu nevole. „My nemáme práci, zatímco oni hrají o čas,“ zlobí se Enes a dodává: „Jestli s tím něco neudělají, jdeme na vládu.“
V OBSAZENÝCH TOVÁRNÁCH
Podniků jako je Gredelj Dobošnica, kolem nichž se rojí více otázek než odpovědí, je v Bosně spousta. Během protestů lidé začali skládat seznamy podezřelých privatizací podniků, které by nyní soudy měly zrevidovat. Některé z nich můžeme najít i v průmyslovém areálu, který se rozkládá přímo na okraji Tuzly. „Zdejší průmysl je mrtvý,“ vítá mě Sakir Kopić na vrátnici uzavřené chemičky Polihem. „Vytrhnout by nás teď měla prý Panonská jezera, ke kterým jezdí turisti. Jenže tam našlo práci jenom třicet lidí.“
S panem Kopićem procházíme rozlehlý mnohahektarový park, ve kterém v minulosti pracovalo v různých továrnách až sedm tisíc lidí. Léčba trhem ale způsobila, že dnes by mohl sloužit spíš jako kulisa k postapokalyptickému filmu. Zatímco některé soukromé provozy ještě aspoň stojí, jiné se proměnily v ruiny. Místní chudí, dost možná někdejší dělníci vyhození na dlažbu, je využívají aspoň jako zdroj plastu. Výkup surovin nabízí dva feniky za kilo. Poněkud nehybná atmosféra průmyslového areálu by ale neměla svádět k domněnce, že se v něm nic neděje. Zrovna nedávno někdo převzal za babku poměrně rozsáhlý kus pozemku a nechal na něm vystavět pofiderní, zřejmě zavřený autosalón. Oploceným areálem chemičky Polihem také obchází pán se sekačkou a upravuje okolí – je jedním z patnácti dělníků, kteří v továrně zůstali z celkového počtu jedenácti set. Nemyslitelná prý konečně není ani obnova provozu. „Zejména pokud by se našel investor, polyuretanová linka může jet,“ věří pan Kopić.
V sousedství Polihemu se nachází také továrna Dita, fabrika na čistící a prací prostředky, která svého času chrlila až pět tisíc tun detergentů měsíčně a v zemích bývalé Jugoslávie představuje stále pojem. V její kanceláři se setkáváme s paní Jasminou, která v Ditě pracovala jako inženýrka. Vypráví, jak tam, kde něco bylo, postupně nezůstalo nic: „Když koupila Ditu firma Lora ze Sarajeva, pokračovali jsme nějakou dobu normálně. Od roku 2008 ale nastal útlum.“ Většina dělníků dostala vyhazov, zbylí museli kývnout na snížení mezd, ale i ty jim nakonec před více než dvěma roky přestaly chodit. Z továrny zmizeli manažeři a ze tří účtů, které Dita měla, nezbyl ani jeden.
„Je to sociální a humanitární krize,“ říká paní Jasmina nejen o podmínkách lidí, kteří dnes továrnu dvacet čtyři hodin denně hlídají, aby ji zkusili udržovat a uhájili aspoň zbývající stroje. „Nemáme na živobytí a naší situací se nikdo nezabývá,“ shrnuje důsledky vývoje, který někteří její kolegové z továrny označují rovnou za genocidu. Přesto paní Jasmina věří, že by se něco mohlo zlepšit. „Únorové protesty svrhly v Tuzle vládu. Dlouho nás nikdo neposlouchal, ale teď snad začnou,“ říká. Paní Jasmína tak neztrácí naději, podobně jako Sakir Kopić, který nedávno založil natruc oficiálním odborům nové odbory Solidarita, a podařilo se mu vydobýt pro ně prostory od města. „Jsem optimista, musím být,“ říká. „Jinak by život ztratil smysl.“
KAM POJEDEŠ TY?
Pokud by se začalo zdát, že bosenská mizérie je výhradně záležitostí starých továren, které již nikdo nepotřebuje, nebo snad podobně odložených starších ročníků, není to tak. Protesty proti vládě, které Bosna prožívá, se vedle překračování etnických hranic hlásily k lepší budoucnosti pro mladé lidi a dávaly si ji za hlavní cíl.
Zatímco podle oficiálních statistik je nezaměstnanost v Bosně čtyřicet procent, mladí jsou na tom ještě hůř. Zhruba polovina mladých Bosňanů nemá práci ani naději, že ji v dohledné době získá. Po ukončení školy mohou jít rovnou na úřad práce, ale není to žádná úleva. Sociální systém je dávno zdevastovaný a třeba podpora v nezaměstnanosti končí po půl roce docela. Na vymoženosti typu existenčního minima jednoduše nezbývá.
„Nasrat na zemi, kterou je úspěch opustit,“ míní rezolutně Semir, kterému je kolem pětadvaceti a v tuzlanské kavárně Sloboda ho potkávám společně s kamarádem Samirem. Hospoda pro mladé se jmenuje podle místního druholigového fotbalového družstva, jehož logo má Semir hrdě vytetované na noze. Na zdi visí vlajka s portrétem Boba Marleyho, a jak se dozvídám, na polovenkovním baru se právě protočila třeba významná osobnost tuzlanské hiphopové scény DJ Soul.
„My vypadáme, že máme všechno, a přitom nemáme nic. Jenom dokážeme uplést z hovna bič a udělat večírek za tři marky,“ směje se Samir, který v Slobodě zároveň pracuje. „Pokud ale politici nic nezmění, bude válka,“ prorokuje Semir u půlnočního stolu.
Tahle hranice mezi vzájemností a válkou se prolíná celým vyprávěním obou kluků. „Já jsem byl pět let v Afghánistánu řidičem konvoje a on byl šest let v Kuvajtu mechanik,“ vystřeluje bez přípravy Semir a dlouholetou přítomnost na výplatní pásce americké armády dokládá fotkami z mobilu. Samir pak potvrzuje, že Tuzla zůstala napříč etniky svorná a jednotná, ale nemyslí tím, že by válka z jeho domova zmizela docela: „Táta nemluví o ničem jiném. A když ho nenechám, začne být agresivní. Má PTSP, posttraumatickou stresovou poruchu.“ Člověka pak možná spíš napadne, že by mohl zase někam odjet. „Jenže na to už zase většinou nemá peníze. Lidi si tady pomáhají a půjčují,“ směje se Samir. Možná je to poslední důvod, proč válka v Bosně zatím opravdu ještě nevypukla. Odjezd ze země jako poněkud trpký sen sdílí mnoho mladých lidí. Není například problém potkat nezaměstnaného diplomovaného lékaře, který se nechce veřejně vyjadřovat, neboť nad Bosnou zlomil hůl a myslí už jenom na Německo. Možná ale stojí spíš za pozornost, že Kuvajt nebo Afghánistán, o kterých mluví Semir se Samirem, nejsou v žádném případě výjimečné destinace. Spíš jde o smutný trend, který ne právě hrdě následuje poměrně velké množství mladých lidí z Bosny. „Vždyť vy už taky nemáte práci,“ vysvětluje plynnou němčinou starší muž cestou do Vídně, proč už dávno není tak jednoduché získat v EU pracovní povolení. „Můžeš to zkusit načerno, ale časté kontroly tě vyhmátnou, pokutu zaplatit musíš a na deset let máš zákaz vstupu. Už si neškrtneš.“ V autobusu s levnou pracovní silou do Rakouska mají všichni doklady v pořádku. Opakovaným ponižujícím procedurám na hranicích se ale nevyhneme.
JE TO TEPRVE ZAČÁTEK
Sud s prachem vybuchl v Bosně letos na začátku února. Čtvrtého dne zimního měsíce dělníci ze zavřených továren v Tuzle pokojně demonstrovali za řešení svých problémů, ale už další den, kdy se jejich počet neočekávaně zvýšil do tisíců, se dostali do střetu s policií. Během konfliktu vzplála budova místní vlády, kterou se však nepodařilo na delší dobu obsadit. Největší nepokoje od konce bosenské války poté pokračovaly ještě několik dní a přelily se i do dalších měst v Bosně a Hercegovině. Protesty se tím však nevyčerpaly. Navázala na ně lidová pléna, na která začali chodit obyčejní lidé. Leckdy poprvé zde měli možnost otevřeně vyjádřit své problémy a navrhovat společně jejich řešení. Tak se podařilo prosadit například zrušení „bílého chleba“, dvanácti platů, které politici dostávali i rok po odchodu z funkce. „Jenom v tuzlanském kantonu to zachránilo sto třicet penzí,“ říká aktivista Emin Eminagić. Podle Emina byly protesty výjimečné tím, že poprvé překročily hranice mezi národnostmi. „Lidé začali vidět skrze lži politické oligarchie a začali mluvit o sociální spravedlnosti a rovnosti,“ říká. „Můj nejoblíbenější transparent, který jsem tehdy viděl, říkal ‘Máme hlad‘. Ve všech třech jazycích, které jsou ale v podstatě totožné. Byl to vtip.“
„Politická oligarchie“ se ale nesmála. Misky vah se podařilo vychýlit a tak přišla důrazná odpověď. K přímému násilí, výhrůžkám, nebo omezování pohybu dodnes dochází po celém území Bosny. Asi největší represe ale zasáhly rodící se hnutí v Republice srbské, druhé „entitě“ bosenské federace. „Plénum muselo probíhat v utajení a nejmenší veřejné projevy nespokojenosti se tvrdě trestaly. Člověk, který se jen vydal do města s nápisem ‚Solidarita s Tuzlou‘ na papíru, dostal pokutu 550 KM,“ přibližuje Emin: „To je něčí měsíční plat.“
Ještě zajímavější jsou ale možná ideologické zbraně, kterými se při potírání protestů také nijak nešetřilo. Z „bosenského jara“ se rázem stala eskapáda kriminálníků a fotbalových chuligánů, z nichž někteří mají být ještě dnes souzeni za terorismus. Politici jednotlivých národnostních skupin se také snažili vnutit hnutí svou nacionální optiku. Bosenští lídři vydávali protesty za úklad velkého Srbska, v Srbsku se zase varovalo před ovládnutím Bosny bosenskými muslimy. „Po událostech v Mostaru lidé z HDZ (Chorvatské demokratické společenství – pozn. aut.) tvrdili, že jsme bosňáčtí anarchisti, kteří vypálili sídlo chorvatské strany. My jsme přitom vypálili i to bosňácké,“ dodává aktivistka Amila.
Přesto, že právě v Mostaru, Sarajevu anebo Zenici dodnes probíhají shromáždění v ulicích doslova každý den, někteří komentátoři již prohlásili „bosenské jaro“ za mrtvé. Jsou to možná silná slova, ale o určitém oslabení přeci jen svědčí i v začátku článku zmíněná demonstrace v Sarajevu, která slibovala celonárodní sjezd. Zejména její závěr je skoro symbolický. Zhruba šest set lidí, kteří přijeli do hlavního města protestovat proti nezaměstnanosti a korupci, stojí za policejním kordónem na jednom břehu řeky, zatímco na druhém se za účasti papalášů chystá slavnostní otevření zrekonstruované sarajevské knihovny. Píšťalky se stále snaží dominovat, ale co je to proti aparatuře na druhém břehu. Vše, co jí přijde do cesty, přesvědčivě válcuje hymnou Evropské unie, Ódou na radost. „Protesty, jak jsme je znali, jsou opravdu pryč,“ souhlasí Amila a dnes, kdy Bosnu spláchly živelné povodně, je to možná ještě představitelnější. „Je to ale jen začátek,“ dodává s tím, že lidi se přestali bát a zjistili, že leccos je možné dokázat. „Hlavně se musíme zbavit očekávání, že někdo vyřeší naše problémy. To nejhorší nastalo, když lidi začali hledat autoritu, delegovat pravomoci a udělovat funkce. Dokud jsme dělali všechno pohromadě a měli všechny informace, byl to moment, kdy jsme něco dokázali.“ Na takovém poselství z rozrušené periferie Evropy se dá stavět.
***
Bosna a Hercegovina
Podobu federativní republiky na jihovýchodě Evropy významně určila Daytonská dohoda z roku 1995, která ukončila válku v Bosně. Dnes se podle ní Bosna a Hercegovina dělí na dvě „entity“ – Federaci Bosnu a Hercegovinu (51 % území) a Republiku srbskou (49 %), a neutrální distrikt Brčko. Země zůstává na dobu neurčitou mezinárodním protektorátem s hlavní postavou Vysokého zástupce pro Bosnu a Hercegovinu. Na federální úrovni je kromě federální vlády a dvoukomorového parlamentu spravována trojčlenným Předsednictvem Bosny a Hercegoviny, v jehož vedení se střídají zástupci Bosňáků, Srbů a Chorvatů. Rozhodující pravomoce ale leží na úrovni vlády v centralizované Republice srbské, respektive místních vlád v decentralizované Federaci Bosna a Hercegovina, která se dělí na deset kantonů. Na necelé čtyři miliony obyvatel připadá nakonec kolem sto sedmdesáti různých ministrů. Po velké privatizaci, která přišla v devadesátých letech s vydatnou podporou mezinárodních institucí (MMF, Světová banka), i dalších hospodářských otřesech, se bosenská ekonomika zmítá na hranici kolapsu. Podle údajů z července 2012 bylo bez práce 44,6 % obyvatel Bosny a Hercegoviny. Již v roce 2007 žilo 18,6 % obyvatel pod hranicí chudoby. Průměrná mzda v Bosně činí podle oficiálních údajů 610 konvertibilních marek (cca 8500 Kč), výrazně nižší mzdy jsou ale pravidlem.
