Je ráno a ze suterénu budovy Ministerstva práce a sociálních věcí se ozývá změť hlasů. Prostor pod schody ožívá neposednými dětmi. Už od sedmé hodiny ranní totiž přivádějí zaměstnanci své ratolesti do tzv. dětské skupiny – speciálního zařízení předškolní výchovy, která se v Česku začínají pozvolna rozjíždět. Nejčastěji zatím při veřejných institucích jako jsou právě ministerstva. Na ministerstvu práce a sociálních věcí jsou skupiny hned dvě – Myšičky a Kočičky, dochází do nich dohromady osmnáct dětí ve věku od dvou do šesti let. Právě Myšičky a Kočičky představují od roku 2011 lakmusový papírek ambiciózního projektu Dětských skupin, který by měl být v budoucnu alternativou jak k veřejným, tak soukromým mateřským školám. Pokud bude schválena předloha zákona, který je ve sněmovně právě ve druhém čtení, bude zřejmě podobných zařízení rychle přibývat. Zákon by totiž měl nastavením jasných pravidel jejich vznik výrazně zjednodušit.
KAM S NIMI?
Podle Barbory Matušů, koordinátorky projektu, je inspirací zdejšímu konceptu dětských skupin model předškolní výchovy uplatňovaný v Rakousku. Vedle široce dostupného předškolního vzdělávání v mateřských školách tam vyrostla podobně hojně využívaná varianta menších skupin pro děti od věku sedmi týdnů. Důvodem vzniku takovýchto zařízení v Rakousku byla mimo jiné i snaha o větší podporu zaměstnanosti žen, které mívají děti zpravidla v nejproduktivnějším věku a mateřství jim často brání v realizaci pracovní kariéry, nebo se jim po letech strávených doma s dětmi nedaří navázat na svůj předchozí profesní život.
Zdejší předloha zákona o dětských skupinách se hlásí k podobným ideálům, pravé důvody jejího vzniku však leží trochu jinde. Momentálně totiž několik desítek tisíc českých dětí nemá šanci na školku z kapacitních důvodů dosáhnout, a zůstávají tak nejčastěji s rodiči nebo prarodiči doma. Během posledních let se školky masivně rušily, což se vzhledem ke změně v demografických trendech ukázalo jako poněkud neprozíravé. Ministryně Marksová-Tominová, pod jejíž gesci předkládaný zákon spadá, k tomu dodává: „V České republice máme léta neřešený problém nedostatku míst v předškolních zařízeních. Společně s ministerstvem školství se pokoušíme situaci řešit a uzákonění možnosti vzniku dětské skupiny je procesně jednodušší a především rychlejší než zřizování nových míst – což je samozřejmě v plánu také, ale trvá to delší dobu.“ Provozovatelem dětské skupiny se tak v případě hladkého přijetí zákona budou moci stát jak instituce, tak zaměstnavatelé. V podstatě bude stačit, když splní základní hygienické a výchovné normy. Dodejme, že dětská skupina nebude moci být výdělečným projektem. Rodiče se sice budou moci na jejím provozu podílet, ale jen do výše reálných nákladů. Příspěvky si navíc budou moci odečíst z daní.
TŘETÍ CESTA
Zájem o skupinu Myšiček a Kočiček je na ministerstvu obrovský, kapacita beznadějně plná a nové žádosti o přijetí stále přicházejí.
Dětem se tu věnují celkem tři pečovatelky. Právě přísnější stanovení počtu dětí na jednu učitelku je pro dětské skupiny určující. Ve veřejných mateřských školkách je možné mít až dvacet čtyři dětí na jednu učitelku (čtyřikrát více než v dětských skupinách), zatímco školky soukromé si s počty pedagogů vůbec nemusejí lámat hlavu. Důvodem tohoto zastropování je právě snaha co nejvíce odlišit skupiny od školek a zároveň poskytnout dětem co nejkvalitnější péči s individuálním přístupem. Právě to by ale podle některých kritiků mělo být cílem u všech zařízení předškolní výchovy.
Na rozdíl od Rakouska je však u nás ve vznikajícím zákoně stanovena vyšší věková hranice pro přijetí, která je jeden rok. Zajímavé je, že kromě pravidelné péče tu existuje i možnost umístit do zařízení starší dítě až do věku ukončené druhé třídy základní školy, tedy pokud je zrovna místo (například v případě nemoci některého z jiných dětí a podobně). Tímto způsobem se dá efektivně řešit situace rodičů, kteří mají více dětí a musejí pracovat i v době, kdy jsou ve škole třeba prázdniny.
Rakousko šlo v tomto modelu ještě dál – dětské skupiny tam jsou určeny dětem až do věku patnácti let a určitým způsobem mohou vyplňovat i jejich volný čas, jak to na základních školách bývá v případě družiny. To se odráží i ve způsobu hrazení podobných projektů, kdy je státem placená pouze dopolední vzdělávací část, kdežto ta volnočasová už je za poplatek. Ten je ale možné uhradit ze speciální sociální dávky přímo určené na pokrytí nákladů spojených s těmito skupinami. S tím se však v Česku nepočítá. Aby se dětské skupiny odlišily od školek, a byly tak alternativou v pravém slova smyslu, nemají závazný vzdělávací plán. I proto spadají pod ministerstvo práce a sociálních věcí. V Myšičkách a Kočičkách je však organizace času přesto velmi podobná té, na kterou jsme zvyklí z běžných školek. Ráno probíhá společné vítání, zpívání a hraní, po snídani se jde většinou ven. Zpět se děti vrací až na oběd a odpočinek. Odpoledne je opět ve znamení her nebo výletu do přírody. Z iniciativy rodičů a pečovatelek vznikla v tomto roce poprvé i dětská skupina v přírodě, které se zúčastnila většina dětí.
VYTRHNOUT TRN Z PATY?
Jakkoliv idylicky může chystaný zákon o dětských skupinách na první pohled vypadat, ozývají se i kritické hlasy. Především kvůli obavám, že se stanou jakousi náhražkou mateřských školek, které jsou ještě stále nejrozšířenější předškolní institucí u nás. Podle socioložky a gender aktivistky Lindy Sokačové dětské skupiny nic moc pozitivního nepřinesou a jen odsouvají řešení toho nejzákladnějšího problému – špatného stavu a ztížené dostupnosti veřejných mateřských škol, které na rozdíl od neveřejných institucí nemají právo čerpat evropské dotace a „zatěžují“ tak státní rozpočet. „Základem systému předškolního vzdělávání by měly být hlavně mateřské školy, které jsou dostupné jak finančně, tak by měla posílit jejich dostupnost z hlediska kapacity a případně i věkového složení. Cílem by bez ohledu na demografický vývoj měl být menší počet dětí ve třídách – kolem patnácti, maximálně dvaceti,“ vysvětluje Linda Sokačová. Dětské skupiny by podle ní měly fungovat pouze jako doplňková možnost, především pro zaměstnavatele, aby mohli podpořit rodiče s malými dětmi v plynulejším skloubení rodinného a pracovního života. Navíc fakt, že dětské skupiny budou moci na rozdíl od veřejných školek čerpat evropské peníze, považuje za znevýhodnění školek, které povede k jejich dalšímu oslabování. „Já bych se toho neobávala,“ brání se kritice ministryně Marksová-Tominová.
„Školky pořád považujeme za prioritu a počítáme s tím, že každé dítě bude mít garantováno místo v posledním ročníku předškolní výchovy. Navíc z toho, co jsem pochopila z jednání se zástupci obcí, se městům i vesnicím stále více vyplatí zřídit klasickou mateřskou školku, protože nemusí platit personál z rozpočtu obce. Naší snahou je spíš pokrýt i tu věkovou skupinu dětí, jejíž rodiče by rádi využili možností nyní zanikajících jeslí.“ Rodičovské ohlasy na „pilotní“ dětskou skupinu při ministerstvu práce jsou zatím kladné. Kromě samotných dětských skupin zkouší ministerstvo ve svých prostorách provozovat i dětský koutek, který slouží například pracovním návštěvám s dětmi nebo i jednou týdně jako prostor, kde je možné nechat své dítě na několik hodin pod dohledem odborné pečovatelky. Pozitivní dopady existence dětské skupiny na ministerstvu právě z hlediska přirozenějšího začlenění matek do pracovního procesu vedení MPSV vyzdvihuje. Vedle snahy o rychlé řešení nedostatku míst ve školkách to byla právě potřeba usnadnit ženám návrat do zaměstnání. „Víme už dlouho, že Česká republika na tom není dobře se slaďováním profesního a rodinného života. Je tu rostoucí počet matek, které se nedokáží vrátit do pracovního procesu, a podle našich odhadů by se právě díky dětským skupinám mohlo vrátit k práci až na 55 000 rodičů,“ dodává Michaela Marksová-Tominová.
SETKAT SE SE SVĚTEM
Přestože jsou z hlediska zákona dětské skupiny brány za alternativu, rozdíly mezi klasickými školkami a Myšičkami a Kočičkami z ministerstva nejsou vlastně moc patrné. Liší se snad jen v tom, že menší počet dětí na pečovatelku viditelně zaručuje osobnější vztah dětí a pracovnic skupiny a vytváří příjemnější prostředí pro děti samotné. Co pro všechna podobná zařízení nadále platí, je, že z hlediska sociální rozmanitosti představují to nejautentičtější prostředí, do něhož se mohou děti v raném věku dostat – jde o jakési první setkání s více méně reálných světem, se kterým se pak budou děti potýkat celý život. I proto se jeví více než smysluplné investovat do jejich rozvoje, jak co se týče dostupnosti, tak co do kvality péče o děti. Ve firmách, na univerzitní půdě a všude tam, kde by zřízení školky bylo díky vysokým nákladům nereálné, mohou mít dětské skupiny svůj význam. Koneckonců sama studuji na škole, kde je téměř třicet procent studentek zároveň matkami... Zatím jsme se ale zmohly jen na přebalovací pult.
Je jedenáct hodin a děti z „pilotní“ skupiny se vydávají do botanické zahrady. Se svou roční dcerou v náručí opouštím prostory ministerstva a upřímně doufám, že ať to s dětskými skupinami dopadne jakkoli, nebudu muset za dva roky řešit stejnou situaci jako desítky tisíc rodičů dnes.
