Bude to jen mírné přehánění, když napíšu, že bez producenta a zvukaře Ondřeje Ježka si lze českou alternativní hudbu posledních patnácti let představit jen těžko. Pod jeho stoickým dohledem se ve studiu Jámor rodí většina zásadních počinů domácí nezávislé scény (z posledních let třeba Květy, Zrní nebo B4), za zmínku ale rozhodně stojí i jeho vlastní hudební aktivity. Elektronickoimprovizační projekt Gurun Gurun sklízí chválu i v zahraničí, Ježkovou vlajkovou lodí je ale noiserocková úderka OTK, která v proměnlivé sestavě existuje už dvě a půl dekády. Jejich nové album Brno – první po šesti letech – je plné surových riffů a kryptických komentářů k odlidštěnému digitálnímu věku i blížícímu se konci světa. Kdo ale pronikne pod povrch, najde zde něžný a velmi vlídný prostor.
Historie pražských OTK sahá až do roku 1988, kdy pod tímto jménem debutovali na společ ném koncertě s dalšími teenagery nazvanými Tata Bojs. Na čas byli dokonce personálně prorostlí, od určité chvíle se ale jejich kariéry vydaly trochu jinými směry. Zatímco populární „Tatáči“ se dodnes snaží naplňovat roli progresivních vizionářů (což jim s přibývajícími léty jde čím dál hůře), OTK si uchová vají statut trochu esoterické (či jinak řečeno: kultovní) kapely pro zdánlivě uzavřenou síť spiklenců, kteří navštěvují rockové kluby, kde se uctívá autenticita potu a syrových kytarových riffů. OTK ale rozhodně nejsou žádní zvukoví puristé – jejich jedenáct let stará deska Sona a Kuva spojuje noiserock s nádechem ambientu či downtempa a na posledních dvou albech hrají výraznou roli klávesy Honzy Klempíře. Novinka Brno pokračuje v duchu zemitého zvuku posledního alba Okolo, přičemž čerstvou infuzi energie dodal kapele nový bubeník Vít H. ze spřízněných hlukařů Kontroll.
SVĚT JE JINDE
Album Brno začne nekompromisně – anarchistickým freakoutem Král vysílá a v následující skladbě Vesmírná sílo už Ježek hřímá: „Vesmírná sílo, konej svý dílo. Vezmi už všecky do hajzlu!“ Mlha nebo Klubka hadů kreslí obrazy bezmála postapokalyptické, ale brát novou desku OTK jen jako bezútěšné čekání na konec světa by bylo určitě až moc laciné. Ježkovy texty jsou víc koláže kryptických sloganů či záznamy nálad, které je lepší číst mezi řádky. Je v nich zapsaná úzkost první porevoluční generace („jednou nohou v pekle, druhou nohou v hrobě“ – Obyčejnej chlap), které pomalu dochází síla na to měnit svět, ale zatím to ještě nechce vzdát. Stejně dobře jako texty to ostatně sděluje i jejich samotná hudba, která chvílemi exploduje energickými výbuchy riffů a zase se vzápětí hroutí sama do sebe a pokračuje v pomalém tempu.
OTK jsou i na nové desce prostí jakýchkoli velkých gest – intimnější skladby (Pohlednice2, Mlha) i ty přímočařejší (Haló) jako kdyby stály na víře, že to dobré vyplave na povrch i bez pomoci spektakulárních zvukových aranží. Album Brno doprovází spiklenecká offline kampaň stojící na kontrastu povrchnosti digitálního světa a opravdovosti osobních vazeb. I proto je nutné si desku důkladně osahat, s každým poslechem totiž Brno vpouští posluchače hlouběji a hlouběji do svého vesmíru. To, co nejdříve vypadalo jako klaustrofobie, se najednou začne jevit jako projev domácké vlídnosti a zdánlivá deprese a melancholie v jiném světle vypadají jako životní moudrosti někoho, kdo si už lecčím prošel.
OTK – Brno (Silver Rocket, 2014)
