Sedím v sesterně u lékaře a čekám, až na mě přijde řada. Mají rušno. Sestřička běhá po místnosti, listuje v kartotékách a zvedá neustále drnčící telefon. Očima těkám po místnosti a čtu všechny možné nápisy. „Propláchněte si nosní dutinu slanou vodou,“ vyzývá prostá rada podomácku vytištěná na obyčejném papíře bez jakékoli další grafické úpravy. Zaujme mě, zabírá místo jinak všudypřítomné reklamě.
Ploch a obrazů, které by se daly prozkoumat, ale postupně ubývá. Přemýšlím o koncertě, na který se chystám následující den. Je mi trapně, že jsem se nechal přemluvit, abych šel s kašlem k lékaři. A také si rozvrhuju plán na další měsíc. Na který den mě asi objednají na alergologii? Každou chvíli mám přijít na řadu. Sestra vedle mě připraví moji osobní zdravotní kartu se zprávou od lékaře, který prozkoumal můj rentgen. Se zvědavostí si ji čtu. Jsem zřejmě první, kdo zkoumá její obsah od doby, co byla napsána. Stojí tu: „Podezření na TBC.“ A já si v duchu říkám, že to s tou snahou být zajímavý za každou cenu možná už trochu přeháním. „Další,“ ozve se z ordinace. Zopakuji lékařce, co mě trápí. Ona rutinně přikyvuje, vezme si zprávu a čte. Výraz v její tváři se postupně mění. Zdá se, že znervózněla, a tak začínám přemýšlet, jak se taková tuberkulóza léčí a co to vlastně je. V mysli se mi ozve věta: „Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít.“
Rovněž znervózním. Lékařka klade dotazy, ptá se, zda jsem se v poslední době stýkal s nějakými zahraničními dělníky nebo s lidmi ze sociálně slabších poměrů. Přemýšlím a nejistě odpovídám. Pak následuje maraton telefonů, snaha o zajištění sanitky a vyjednávání místa, kde mě přijmou. A v neposlední řadě další čekání. Nikdo mě totiž nechce. Řidiči nejsou. Na horách se lyžuje a lidi si lámou kosti. Volám mamce. Vmomentě,kdyjístručněvysvětlím,coseděje, se můj obraz v jejích očích rozplývá. V její fantazii se měním v Martina Dejdara v roli učitele tance Mayera. Dává se do pláče.
VÝLETY S ROUŠKOU
Do sanatoria uprostřed lesů jsem dorazil v pátek odpoledne. Oproti krajské nemocnici, v níž jsem měl krátkou mezizastávku, se zde na první pohled zastavil čas. Žádná továrna na „zdraví“ plná shonu, spěchu a neosobní apatie. Klidné sanatorium připomíná spíš malý rodinný podnik. Po přijetí na pokoj jsem absolvoval další rozhovor. Místní doktor mi naznačil, že zde budu jakousi raritou, protože se tu s touto nemocí léčí trochu jiný „typ“ lidí. Přidal pár frází o tom, že je nezdravé nejíst maso a pak milé ujištění, že bezmasá strava se samozřejmě nějak zařídí. Sestry mě opatřily přezdívkou „mladý tuberák“ a na balíčcích s jídlem mám nápis „vegáč“. Všichni jsou moc milí. Je to již týden, co ležím sám na pokoji. Vycházet mohu, jen když jdu na záchod nebo do sprchy, a na obličeji musím nosit roušku. Během těchto výletů zvědavě pokukuji po ostatních, které potkávám, zejména u malého balkónku, kde moji spolupacienti za hlasitého kašlání a schouleni do svých županů do sebe dostávají svou denní dávku nikotinu. Nikoho však neznám. Nevím ani, jak vypadá budova, ve které jsem, a její okolí. Z okna pozoruji dvůr sanatoria a kocoura polehávajícího na vyhřáté kapotě právě zaparkovaného auta. Ležím na pokoji a čtu si romány. Snad v každém z nich je alespoň jednou zmíněna „tubera“. Až teď mi dochází, jak literárně hodnotnou nemoc jsem získal. Podobně jako současná ekonomika se vracím do první poloviny 20. století. Exotičnost mé situace má ale i stinnou stránku. Je jí neustálá hrozba, že v tomto malebném pokoji s obrazem vysokohorské krajiny nezůstanu sám. Co když jsem někoho nakazil? Sepisuji seznam lidí, se kterými jsem se v poslední době stýkal, a předběžně všem volám dříve, než se jim ozve plicní oddělení, které mě má na starost. Znovu a znovu vysvětluji, co se mi stalo a co to znamená. První reakcí je strach o mě, druhou potom strach o sebe. Záhy potom se ukáže, že jsem asi opravdu z prostředí jiného „typu“. Přímo do nemocnice totiž přijde vyděšený mejl od člověka, kterého jsem ani nakazit nemohl – doptává se po mém zdravotním stavu. Ošetřující lékařka zachovává diskrétnost, ale přitom je pobavena i rozčarována zároveň. „Podobné telefonáty nebo mejly jsou výjimečné, chodí pouze od lidí z vyšších vrstev,“ říká. „Mají strach o sebe.“
SPOLEČNOST JÍDELNY
Nemocný snad nakonec není nikdo kromě mě, a také můj stav se lepší. Už můžu mezi lidi do společné jídelny, které dominuje staré piano. Posadí mě ke staršímu romskému páru. Brzy se dáme do řeči a od té doby se těším na každé jídlo, a to i když nemám hlad.
V nemocnici je hodně Romů a starších lidí. Všichni sípou, ztěžka dýchají a pohybují se pomalu.Všude se ozývá kašel a po zemi cvakají hole. Nikde to ale nepáchne dezinfekcí. Jediný výrazný zápach vnímám na toaletě. Lze ho jen velice těžko popsat. Ačkoli se v budově nesmí kouřit, záchod někdy smrdí jako pravá česká hospoda. Je tu cítit směsice kouře, čisticích prostředků a moči. Sedím na pokoji a náhle někdo zaklepe: „Ahoj, mladej, nenaladil bys mi televizi? Dávaj hokej.“ Vstávám od knihy a ladím programy, nicméně neúspěšně. I tak se situace opakuje a zanedlouho nastavuji chlapům nahé ženské na pozadí jejich telefonů. Zapínám jim blesk u foťáků, aktivuji různé mobilní služby a měním nastavení přístrojů. Můj známý z jídelny mi mezi polévkou a druhým chodem ukazuje různá videa: „Koukej, debil, šuká kozu. Podívej, jak ta ženská močí, čtyři metry vysoko.“ Všichni se smějí.
Nálada v jídelně bývá většinou dobrá. Lidi pozorují, kdo toho kolik sní, kolikrát si přidá, kdo jídlo vrací. Šeptají si, kdo měl koho na návštěvě, kdo jak pečuje o svoji hygienu a diskutují o životě, nemocech a smrti. I přesto, že jsou to většinou smutné příběhy, jsou prokládány vtipy a vzájemným škádlením nebo rozhořčenými reakcemi na současnost: „Za komunismu jsme se měli líp,“ říká Martin. „Nevím, proč Sobotka vzal do vlády ty zmrdy lidovce,“ dodává Jakub.
Kuchařka přede mě staví talíř se svíčkovou. Můj spolustolovník se zeptá: „Zase sója?“ Přikývnu a usměju se. Následuje debata o jídle, ale nikdo se mě ani náznakem nesnaží přesvědčit, co bych měl nebo neměl jíst. Když hovořím o svém jídelníčku, všichni poslouchají, pokládají otázky a pokyvují hlavami. Pak se sami rozpovídají o bůčku prošpikovaném česnekem. Jídelnu tu každý chválí, zejména ostřílení nemocniční matadoři, kteří si prošli už nejednou léčebnou institucí. „Nazdar, můžu si zavolat?“ ptá se Jozef, „bratrancovi se včera o mně zdál hnusnej sen. Dva roky jsmespolunemluvili.“Přikývnuapodávámmu mobil. Jozef je se střídavými pauzami v sanatoriu už několik let. Je to jeho druhý domov. Vzali mu už jednu plíci a jede na poloviční výkon. Má bolesti, občas mu píchají morfium a běžně inzulín. Přesto srší vtipem a energií. I když občas sklopí oči a smutně řekne, že by se nejradši zastřelil. „Život stojí za píču,“ vytáhne cigaretu a odebere se na malý balkonek. Střídavě kašle a nasává obláčky kouře. „Chlastat jsem přestal před lety, ale ty cigára jsem si nedokázal odpustit,“ upírá smutný pohled do žáru cigarety.
O DUŠI MRTVÝCH
Je pátek večer a za dveřmi svého pokoje slyším těžké a rychlé oddychování. Zvuk nemizí, znejistím. Náhle dopadnou něčí ruce na mé dveře a chodbou se rozezní údery. Klika s sebou začne lomcovat, ale dveře se neotvírají a nikdo nevchází. Zvednu se ze židle a otevřu. Přede mnou stojí starší malý pán, který nic neříká. Kouká skrze mě, jako bych vůbec neexistoval. Hrudník se mu vzdouvá nahoru a dolů. Má skelný pohled a odfukuje. Snažím se z něho dostat, co potřebuje. Začne hýkat a vydávat zvuky, kterým nerozumím. „Sestru!“ zachytím jen, a tak ji přivádím k němu na pokoj. Sestra ukládá pána do postele a pak k němu chodí s doktorem po celou noc, protože bez ustání křičí. Jak jsem se později dozvěděl, pán byl v sanatoriu již podruhé. Byl po několikáté mrtvici, která zasáhla jeho psychiku. Stávalo se, že na chodbě po pár krocích zapomněl, odkud přišel, a nedokázal se vrátit do pokoje.
Druhý den po bezesné noci navštívila pána rodina, pak prý vydechl naposled. Stalo se to dvě hodiny poté, co jsem s kusem krajíce chleba v ruce diskutoval s Evou o smrti a duších mrtvých. Eva říkala, že ji ve snech pravidelně navštěvuje maminka. Těsně po smrti se jí zjevila a požádala ji o svoje oblíbené tepláky. V luxusním kostýmku, ve kterém byla pochovaná, jí prý byla zima. Po tom snu se tehdy Eva vydala s červenými tepláky v igelitové tašce na hřbitov, kde je zasadila místo cypřiše. Maminka si nikdy víc na chlad nestěžovala. (...)
V diáři si odškrtávám další den. Je ráno, do prosklené místnosti jídelny svítí světlo. Mám plné břicho a dopíjím zbytek kakaa. Můj spolusedící usedá za klavír, který už několik měsíců bezúspěšně ladí, a rozehrává příjemnou pomalou skladbu...
***
Tuberkulóza (TBC)
Infekční onemocnění, dříve nazývané souchotiny nebo úbytě. Jeho hlavním nositelem je bakterie Mycobacterium tuberculosis, která se šíří vzduchem. Člověka provází tuberkulóza od pravěku, ale v 19. století byla rozpoznána jako samostatné onemocnění. Často spojována s podvýživou, byla též považována za nemoc chudých. Uvádí se, že během dvacátého století podlehlo tuberkulóze asi sto milionů lidí. Závažné onemocnění pak bylo sice téměř vymýceno, ale od osmdesátých let je znovu ohlašován jeho návrat v podobě rezistentních typů tuberkulózy. Předpokládá se, že tuberkulózou je dnes infikována asi třetina světové populace a každou vteřinu přibyde další člověk. Většina infekcí zůstává latentní, ale pokud se nemoc projeví a nedojde k léčbě, tuberkulóza velmi často končí smrtí.
