Pražské Studio Hrdinů díky zapojení řady disku tovaných tvůrců, umnému PR a puncu symbolického pokračovatele „legendárního“ Pražského komorního divadla již v prvních okamžicích fungování provázela pověst výsostně kvalitní scény určené nejnáročnějšímu divákovi. Divácký úspěch domácích inscenací (a to včetně obnovených premiér projektů dříve prezentovaných na jevištích jiných pražských divadel) a přízeň kritické obce vyústily v nominaci na Cenu Alfréda Radoka v kategorii Divadlo roku. Studio si dosud drží neotřesitelné renomé, o němž se může ostatním pražským scénám s podobným dramaturgickým zaměřením jen zdát.
Jistě by bylo na zajímavou diskuzi, jak se ona důvěra publika zrcadlí v koncových výsledcích práce kmenových tvůrců Studia a zda jistý bianko šek, které divadlo tak záhy dostalo, nevede k jakési přebytečné namyšlenosti v přístupu k dramaturgii i k režii. Výmluvným příkladem rozporuplnosti uměleckého zaměření holešo vické scény je její nejnovější premiéra – představení Krev Wälsungů z dílny německočeské režisérky a dramatičky Kathariny Schmitt.
VALKÝRA A CIT
Základní látkou, z níž inscenace vychází, je méně známá novela Thomase Manna se stejným názvem. Text byl jedenatřicetiletým autorem napsán v roce 1906, ovšem z mravního hlediska výrazně skandální obsah přispěl ke zdržení jeho publikace až do roku 1921. I přestože se ve spisovatelově tvorbě jedná o okrajové dílo, je v něm zřetelný specifický Mannův rukopis, jenž bije do očí jak v pečlivém popise rodinných vztahů a zvyků, tak i v dekadentní atmosféře příběhu i jeho skeptickém vyznění.
Hlavními hrdiny je sourozenecká dvojice z bohaté mnichovské rodiny – dvojčata Siegmund a Sieglind. Oba dva spojuje pohrdavý vztah k okolí a vášeň pro hudbu Richarda Wagnera. Zásnuby Sieglind s neotesaným úředníkem von Beckerathem pro sourozence ze začátku budou jen dalším námětem pro povýšené komentáře, časem se ale pro oba stane jasné, že s sebou obnáší i významnější problém. Jejich vzájemný cit totiž nezůstává v mezích bratrskosesterské lásky. Na týden před Sieglindinou svatbou se spolu naposledy vydají na svou oblíbenou operu Valkýra. Závěr večera se dá lehce uhodnout.
ROZPORNOST VZNEŠENOSTI
Schmittové inscenace má překvapivé kouzlo. Navzdory záměrné přestylizovanosti (patrné nejen v dlouhé a na detaily zaměřené expozici hry, nýbrž – především – v pozdějších operních pasážích) a ostentativní nedivadelnosti (rozsáh lé narativní části a minimalizace dialogů) se zdá být dobře vypointovaná. Sleduje se tak dobře, že až zarazí zpětná reflexe, jak významnou část scénického dění představuje prosté poslouchání Wagnerovy árie. K pozitivnímu dojmu významně přispívají i herecké výkony ve třech hlavních rolích Siegmunda (Ivan Lupták), Sieglind (Marie Švestková) a von Beckeratha (po delší době znovu naprosto vynikající Jiří Štrébl).
Příčinou smíšených pocitů z představení je až příliš zřejmá snaha o budování atmosféry jeho vznešenosti a „intelektuálnosti“. To, co by za jiných okolnosti mohlo být vkusnou kulisou pro vyprávění příběhu (zmíněné vyprávěné monology či operní scéna), exponuje režisérka v takové míře, až celek začíná balancovat na hranici karikatury „elitního divadla“.
Jistě, jeden snobský večer ještě nikomu neublížil a zcela určitě i Krev Wälsungů najde své publikum, které oblaží příležitost poslechnout si Wagnera v auře prožívání špičkového umění. Inscenaci Kathariny Schmitt navíc zachraňuje její únosná délka. V kontextu ostatních představení Studia Hrdinů se ale těžko ubráníme dojmu, že by jeho dramaturgii prospělo něco více než jen upřený pohled do estetických výšin.
Thomas Mann a Katharina Schmitt: Krev Wälsungů, česká premiéra 8. dubna 2014 Studio Hrdinů
