Jak dlouho jste u Nového Prostoru?
S přestávkami jsou to tři roky. Já vždycky nějaký čas prodávám a pak zkusím vzít práci načerno. Jenže toho lhaní a podvádění, se kterým jsem se při tom setkal – kolik mi měli zaplatit a nezaplatili! Takže se vždycky vrátím s prosíkem do Nového Prostoru. Chvíli jsem prodával u hotelu Slovan na Lidické, potom na Schillingráku a teď jsem na náměstí Svobody.
Někteří prodejci ale říkají, že ani s NP není výdělek jistý. Ráno jdete prodávat, ale nevíte s jakým výsledkem. Tuhle jistotu běžného zaměstnance prodejce NP nemá...
To je sice pravda, ale když se nedaří, tak prodám časopisy druhý den. Zatímco když děláte načerno, tak tomu říkám imaginární výplata. Víte třeba, že za metr obkladů koupelny byste měl dostat sto čtyřicet korun, ale pořád dostáváte jenom zálohy. A když se ozvete, tak vás vyhodí. Stěžovat si přitom není kde, protože z toho bych měl akorát sám problémy. Já mám teď časopisy v batohu a prostě vím, že ty peníze mít budu. Jenom jich musím prodat dost, protože NP je pro mě jediný příjem.
HRÁČŠTÍ ĎÁBLI
Čím jste se živil v minulosti?
V brněnských Izolačních závodech jsem kdysi dělal mistra odborného výcviku. Měl jsem druháky a třeťáky, rukama mi prošlo přes sto padesát kluků. Jenže po roce 1989 už byli mistři nepotřební. Izolační závody se rozpadly, z dvou tisíc zaměstnanců jich zbylo jen asi sto dvacet a začaly se učit jiné obory. My jsme tehdy přišli o práci, a tak jsme si s kamarády založili menší firmu, jmenovala se Malora. Dělali jsme vodotěsné a tepelné izolace a celkem se nám dařilo. Za ta léta jsem měl v Brně spoustu konexí, takže jsme pracovali například pro Českou televizi nebo rozhlas. A to byly krásné zakázky, všechno šlapalo a žádná zpoždění. Jenže mi narostla ramena, začal jsem trochu lítat ve hvězdách a navíc – po roce 89 přišla do Česka nejen takzvaná demokracie, ale také výherní automaty. Prostě jsem začal hrát.
Dá se říct, co vás k tomu přivedlo?
Už za komunistů jsem různě po montážích hrával poker nebo očko – byl jsem hrozně hravej. Dnes ale už nepodám ani šťastných deset, znám svoji povahu. Kdybych to udělal a nevyhrál, podám to další den desetkrát a další den dvěstěkrát... Já nedokážu prohrávat. A navíc jsem býval úplně nepříčetný, jak nějaká blbá plechová bedna může podělat chlapa. Nejen mě, ale kohokoli, kdo myslí. Tak když myslí, tak nemá hrát, od toho je hlava. Přijít na to mi trvalo dva roky.
Sebezničující vytrvalost, s níž se hráči snaží pokořit automat, je celkem známá. Jedna hra se může protáhnout i na mnoho hodin a dní...
Pamatuju si třeba, jak jsem zrovna tady na náměstí Svobody hrál v kasinu black jacka – bylo tam zelené sukno a všechno. Za noc jsem prohrál několik desítek tisíc a ráno, když už mi nezbývalo nic, mě aspoň hodili domů taxíkem. Tak jsem ušetřil asi tři stovky...
Co se stalo s vaší firmou?
Všechno jsem prohrál. Za dva roky to dělalo asi dva a půl milionu, plus jsem si od kamarádů a známých napůjčoval dalších skoro čtyři sta tisíc. Později jsem jim všechno splatil, vydělal jsem na práci v Německu, ale tehdy jsem se to snažil všemožně lepit, abych udržel nad vodou aspoň firmu a rodinu. Ale skoro všechno šlo do světa.
Hovoříte o rodině, jak to snášela? Věděla o vašem hraní?
Dodržoval jsem jednu věc, a to že jsem každý měsíc ženě položil doma na stůl dvacet tisíc. Jinak dlouho o ničem nevěděla. Lhal jsem, zapíral, vymýšlel jsem si, že mám různá setkání s klienty a podobně. Jenomže to nemohlo vydržet na věky. Pár známých mě někde vidělo po hernách a nahlásili to manželce. Jednoho dne potom přišla z města s tím, že podala žádost o rozvod. Sedli jsme si v kuchyni, udělali si kafe a já se potom odstěhoval k mamince. Nezůstal jsem u ní ale dlouho. Brzy mi došlo, že jsem pro ni vlastně přítěž, tak jsem znovu zalhal. Řekl jsem jí, že mám někde perfektně zařízené bydlení, ale přitom jsem putoval na noclehárnu Armády spásy.
Dnes se zdá, že se začíná dařit hnutí proti hazardu. Jak se na něj díváte?
Chtěl jsem nabídnout vládě, že bych si našetřil nějaké peníze a na měsíc se bez nároku na odměnu stal ministrem kultury. Zaplatil bych spoustu buldozérů a bagrů a nechal bych naházet všechny automaty v Česku do propasti Macocha. Nechal bych je tam zabetonovat a ještě bych to vyztužil železnými kari sítěmi, aby se k nim nějací hráčští ďábli nedostali ani se sbíječkami. A pak bych podal demisi. Samozřejmě bych se předem národu omluvil, že ruším takový krásný krasový útvar, jakým Macocha je, ale věřím tomu, že desetitisícům rodin a hlavně dětem by to pomohlo. Já jsem měl jediné štěstí, že když jsme se s manželkou rozváděli, děti už byly velké. Znal jsem ale kamarády, kterým se rozpadly rodiny s malými dětmi, někteří z nich spáchali sebevraždu. Já sám jsem se rozvedl 3. ledna 1997 a v ten samý den jsem přestal hrát. Spousta lidí se mě ptá, kde jsem se z toho tak perfektně vyléčil. Ale já říkám, že je to především v hlavě.
DOKÁZAL JSEM ZABRAT
Nový Prostor prodáváte na náměstí Svobody, centrálním brněnském náměstí. Jak to místo vnímáte?
Je tady neustálý pohyb lidí, což je výhoda jako hrom. Kdybych prodával někde v Lískovci před supermarketem, kam přijde pár důchodců ráno a pak až pracující k večeru, tak by mi to asi tak nešlo. Ale na druhou stranu je nevýhoda, že je tady obrovská konkurence. V Brně potkáte na ulici co padesát metrů nějakého hudebníka s kloboukem na zemi, a to znamená ztrátu potenciálních kupců. Hodně lidí vám pak řekne, že zrovna někomu přispěli.
Viděl jsem, že během prodeje potkáváte i své známé, například kamaráda z devítky. Jaká jsou taková setkání?
Na jednu stranu z nich moc nadšený nejsem. Oni mě spíš litují a neřeknou otevřeně, co si myslí – že jsem blbej, protože jsem hrál automaty. Místo toho spíš vykládají, jaká je doba a jak jsme dopadli, a mně je pak většinou trapně a stydím se. Na druhou stranu oni vědí, že ať už jsem se ocitl v životě v jakékoli situaci, a nemusela být zrovna způsobena mou vinou, tak jsem vždycky dokázal zabrat. Z azyláku jsem šel do ubytoven, až jsem se před dvěma lety během prodeje seznámil s jedním starším pánem, který mi nabídl pokoj u sebe v bytě, když mu pomůžu táhnout nájem. Mám tam televizi, mikrovlnku, sprchu a je to lepší než třicet lidí na jednom patře. Takže bydlím a ještě to má tu výhodu, že hned dole v domě je pohřební služba. Kdyby se něco stalo, šup dolů výtahem a su v ledničce. Ještě ušetřím státu za odvoz.
Máte do budoucna nějaká přání nebo touhy?
Ze svých ambic jsem už hodně slevil, vlastně skoro úplně. Snad bych si jen přál, abych zůstal co nejdéle zdravý a měl střechu nad hlavou. Abych byl v teple, měl co jíst a mohl si koupit nějaké oblečení. S Novým Prostorem se to zatím dá zvládnout. Ale je to opravdu jen na to nejnutnější.
