V nejnovějším Jarmuschově filmu se skoro vůbec nic neděje, má řídký příběh i slabou energii. Avšak v tomto případě je to plusem. Jestli připomíná něco jiného z Jarmuschovy tvorby, tak svébytný western Dead Man z roku 1995. Podobně buduje atmosféru dlouhými scénami, které se nepatrně posouvají dál, meditativní náladou, hudbou a zaměřením se na hlavní charaktery, jež jsou až oproštěné od všech jiných souvislostí. Ty se pohybují v neurčitém mezičasí, na pomezí života a smrti, v tekuté metafyzické melancholii, která jim dává odstup, pohled z perspektivy. V současném filmu je to více než příznačné. I hrdiny Jarmuschových Milenců jsou outsideři par excellence: upírský pár Adam a Eva, žijící a milující se pár stovek let v přítmí, na okraji společnosti.
AUTOROVA SEBEPROJEKCE
Je cítit, že film je svého druhu Jarmuschovou autobiografií, uměleckým prohlášením. Umělcovo ego tu prýští z plátna. Nelze ho nevidět v hlavní postavě krásného „rock-star” upíra se sklony k těžké melancholii a mizantropismu (všechny živé lidi nazývá zombies), vysoce kultivovaného, rafinovaného, zároveň hudebníka, který své dílo podsouvá lidským zombies, například Schubertovi. Ego je nabubřelé, ale zároveň průhledné, vytváří esenci filmu. Na odiv vystavený vlastní fetišismus může být pro někoho otravný – ale proč vlastně ne? Není tvorba samotná svého druhu masturbací? Jarmuschova verze upírského tématu a žánru není nijak zvlášť převratná, ale dívá se na věc s jeho svérázným humorem a jedinečnou atmosférou. Film je magnetizující i přesto, že z motivu dlouhého života dokáže vytěžit jen opakované narážky na to, koho slavného oba upíři znali, nebo různé lamentace nad strašným stavem lidského světa (i krev je kontaminovaná a Adam s Evou si čisté zboží složitě obstarávají).
ŽIVOT DLOUHÝ, ALE NE TAK JINÝ
Proti depkaři Adamovi je Eva tou životodárnou, pozitivní silou. „Přestaň se zabývat sám sebou, dívej se na přírodu, buď s lidmi a tancuj“ – něco v tom smyslu mu říká. A nejen říká, ale opravdu to dělá a ta prostota je úchvatná. Adam s Evou spolu debatují na pohovce, hrají šachy, vzpomínají na minulost, pijí krev, tančí na klasiky amerického soulu, jezdí nočním opuštěným Detroitem a meditují o vesmíru a Einsteinovi. A v člověku něco říká: tohle bych chtěl. Je to totiž také fantazie o tom, jak žít, jak na chvíli uniknout. Kdo by se nechtěl ploužit Tangerem a na rohu si v noci poslechnout Yasmine Hamdan. Kdo by se nechtěl na chvíli pohroužit do melancholie bez konce, žít jen kulturou a sám sebou. Je to opojné, závratné.
Nemyslím si, že film něco říká o výjimečnosti dlouhého života. Naopak, je tu z něho cítit únava i stejné mechanismy, jak přežít a udržet se při životě za každou cenu. Nakonec i upíři mají své hrozby a možná se budou muset vrátit ke starým osvědčeným praktikám. To, co je ale na filmu zajímavé, je jeho zacházení s melancholií, jak ji rozvíjí v čase i prostoru. Melancholie tu není jen stav, který se občas objeví v životě. Někdy vyplývá z konfrontace upírů s lidským světem – co v něm bylo a už není. Ale ještě tu je jiná melancholie, která je konstantou a nesouvisí s uplýváním času, protože čas mají upíři podmaněný. Je v Evině neproblematickém přitakání krásám života. Všechno je to bolestně krásné, jak psal Rilke. Ne proto, že to za chvíli umře, ale jen proto, že to vůbec existuje. A tuhle silnou náladu, melancholii bolestné krásy, film kondenzuje.
