Ukrajinští nacionalisté, známí jako banderovci, bojovali proti nejhorším tyraniím dvacátého století, Hitlerovi i Stalinovi. Často čteme, že už jen proto si zaslouží respekt. Dokážeme si vůbec představit jejich situaci? Kdo jsme, abychom jejich činy posuzovali?
Oksana Zabužko píše ve svém strhujícím románu Muzeum opuštěných tajemství, který banderovce romantizuje: „Zajímalo by mě, odkud se vzala ta naše trvalá nadřazenost ve vztahu k minulosti, to nevyléčitelně tupé, absolutní přesvědčení, že my, současní lidé, jsme rozhodně a kategoricky moudřejší než ti tehdejší - na tom jediném základě, že máme odhalenou jejich budoucnost: že my víme, jak oni všichni skončí? (Nijak dobře!) Něco podobného jako ve vztahu k dětem: poučování a blahosklonnost.“
Zní to přesvědčivě. Dnes jsou navíc banderovci znovu objektem manipulace, tentokrát Putinovou propagandou. Není na místě mlčet a přát znovu rozbíjené zemi vzpomínku na její hrdiny? Máme zdůrazňovat, že v době, kdy byly vražděny miliony Ukrajinců, tu byly také desítky tisíc obětí Ukrajinské povstalecké armády?
Otázky ale stojí i opačně: Smíme k těm mrtvým mlčet? A máme bojovníky minulosti posuzovat jen podle toho, proti komu bojovali, a ne i podle toho, ve jménu čeho a jak bojovali? Není to také forma blahosklonné nadřazenosti?
ŽÁDNÉ SLITOVÁNÍ
Ukrajinské území si po první světové válce rozebralo Polsko (zde žilo asi pět milionů Ukrajinců), Československo, Rumunsko a především SSSR. Sovětská Ukrajina se stala dějištěm brutálních represí a zkraje třicátých let řízeného hladomoru. Takzvaný holodomor zabil přes tři miliony lidí, ale ani nesrovnatelně lepší podmínky v polské Ukrajině si nejde idealizovat. Polsko upíralo Ukrajincům sebeurčení i vzestup. Zvýhodňovali se polští rolníci, úřady obsadili Poláci a pro ukrajinskou inteligenci nebyla práce.
Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), založená roku 1929, byla zpočátku okrajovou skupinou. Na její členy dělaly dojem úspěchy italských fašistů a posléze německých nacistů. Prosazovali vůdcovský princip a národ vnímali jako biologické tělo. „Ukrajinu Ukrajincům!“ hlásala OUN v očekávání národní revoluce. „Až tento velký den přijde, nebudeme mít žádné slitování... ani s velkým, ani s malým.“
Už ve třicátých letech na sebe organizace upoutala pozornost atentáty - na sovětského konzula, polského ministra vnitra, ale i ukrajinského učitele, který odmítal teror. Za spolupachatelství byl odsouzen k smrti i mladý člen vedení OUN Stepan Bandera, avšak Poláci si nepřáli ukrajinské mučedníky a změnili tresty na doživotí. Z vězení vyšel Bandera poté, co si Polsko mezi sebe rozdělili Stalin s Hitlerem.
Právě v čas. Nová situace změnila vyhlídky na ukrajinskou samostatnost. Ukrajinští nacionalisté už od konce třicátých let spolupracovali s německou rozvědkou a v roce 1941 založili dvě jednotky německé armády: Nachtigall a Roland. Účel byl jasný - účast na „osvobozování“ Ukrajiny nacisty.
Když 23. června 1941 došlo k nacistické invazi, velká část obyvatel vnímala nacisty skutečně jako osvoboditele. Na územích, která byla do roku 1939 polská, se Stalinova diktatura předvedla za dva roky jako zrychlený brutální film. Jinde byl v paměti brutální hladomor. Ukrajinci slavili, vítali vojáky - a někteří také vraždili Židy.
PODIVNÉ OSVOBOZENÍ
Bandera doufal, že jej čeká role Tisa na Slovensku nebo ještě spíš Paveliče v Chorvatsku. Pouhý týden po invazi do SSSR, 30. června 1941, vyhlásil nezávislou Ukrajinu. Měla být spojencem Říše, ale Hitler neměl zájem. Banderu čekalo domácí vězení a pak dokonce koncentrační tábor v Sachsenhausenu (ovšem s protekčními podmínkami). Vyšel z něj až na podzim 1944.
Nacisté měli s Ukrajinou jiné plány. Země se měla stát zdrojem otrocké pracovní síly a obilí. Výhledově ji měli kolonizovat němečtí sedláci. Kdepak samostatnost! Na Ukrajince ve službách Říše zbyla role pomocné policie. Někdy pomáhali s masakrováním Židů (těch bylo zavražděno celkem milion a půl), jindy s odvlékáním Ukrajinců na práci do Říše. Takhle si „osvobození“ nepředstavovali. Muselo je napadnout, jaký osud chystají nacisté jim samotným. „Nejsme Židé a nezemřeme židovskou smrtí,“ začala psát OUN.
V říjnu 1942 vzniká Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). OUN se k odboji zřejmě přidala o něco později, pod dojmem obratu na frontě. Brzy však povstaleckou armádu ovládla.
Zjara 1943 vydalo vedení UPA rozkaz: ukrajinští členové pomocné policie musejí pod trestem smrti opustit službu a přejít do Ukrajinské povstalecké armády. Z té se stává mocná síla, různé odhady uvádějí až čtyřicet tisíc členů.
VOLYŇSKÁ APOKALYPSA
Povstalci se snažili osvobozovat zajatce a mladé muže posílané na práci do Říše. Prioritou se ale nestal boj s nacisty, nýbrž snaha „vyčistit celé revoluční území od polského obyvatelstva“ (slovy velitele Mykoly Lebedě).
Polskou menšinu ve Volyni čekalo peklo. „Partyzáni, kteří se dopouštěli masových vražd Poláků v roce 1943, uplatňovali taktiku, kterou se naučili jako spolupachatelé holocaustu v roce 1942,“ říká historik Timothy Snyder v knize The Reconstruction of Nations. Detailně plánované údery spočívaly v rychlém obklíčení usedlostí, zapalování domů plných lidí a střílení těch, kdo se z hořících trosek pokusili utéct. Součástí hrůzy bylo zohavování mrtvých a vystavování rozsekaných či ukřižovaných těl.
Vražedný rok 1943 skončil Vánocemi, které umožnily zabíjet Poláky shromážděné v dřevěných kostelích. Počty obětí jsou dodnes sporné. Snyder říká, že jich bylo nejméně padesát tisíc, Ewa Siemaszko z polského Ústavu paměti národa odhaduje 130 800 mrtvých.
Cílem bylo také rozbíjet polsko-ukrajinské vztahy. Ukrajinští rolníci byli nuceni podílet se na vraždách polských příbuzných či sousedů. Podle Snydera „mnozí Ukrajinci tehdy riskovali své životy (a přišli o ně), když Poláky místo toho varovali nebo ukrývali.“
Proti násilí na Polácích vystoupil i jeden ze zakladatelů původní UPA, Taras Bulba-Borovec. V otevřeném dopise z 10. srpna 1943 napsal: „Celé rodiny jsou podřezávány a věšeny a polské osady hoří. Sekyrníci ke své hanbě podřezávají a věší bezbranné ženy a děti... Ukrajinci tím nejen dělají službu německému Sicherheitsdienstu, ale také předstupují před zrak světa jako barbaři.“ O osm dní později zabili partyzáni z UPA většinu Borovcových velitelů a jeho manželku. UPA připravila o život mnoho Ukrajinců, podle Snydera možná dokonce stejný počet jako Poláků.
Rodiny a vesnice banderovců vyvražďovali zase nacisté. K násilí proti ukrajinským rolníkům sáhli také Poláci, kteří přežili masakry. Různé odhady uvádějí 10-15 tisíc takto zavražděných ukrajinských rolníků.
MSTITELÉ ROLNÍKŮ
Už v srpnu 1943 přijal kongres UPA demokratičtější rétoriku. Jenže na násilí proti Polákům to nic nezměnilo. Bezpečnostní služba UPA vydala také rozkaz „fyzicky zlikvidovat Židy, kteří se skrývají ve vesnicích.“ Někteří Židé, především lékaři a sestry, jichž měli partyzáni nedostatek, ovšem našli u UPA ochranu.
S postupem Rudé armády a odvetným násilím Poláků se role banderovců změnila. Na ukrajinský venkov posléze tvrdě dolehla politika polských i sovětských komunistů. UPA tak mohla do jisté míry oprávněně vystupovat v roli mstitelů ukrajinského rolníka.
V Polsku jsou banderovci zlikvidováni roku 1947 během brutální Operace Visla, v SSSR je UPA schopná nějakou dobu vzdorovat. Jen během roku 1945 zabila až 30 000 sovětských vojáků, komunistů a skutečných či domnělých spolupracovníků z řad obyvatelstva. Mezi partyzány panuje tvrdá disciplína, která je spolu s hornatým terénem a hustými lesy výhodou v boji se silnějším nepřítelem.
Brutálního protihráče měli banderovci v NKVD. Mezi metody Sovětů patřilo mučení a teror, za každý útok povstalců také vysídlili rodiny vesničanů, kteří je měli podpořit, na Sibiř. Dokonce i vojenský prokurátor Košarskij si roku 1949 tajně stěžoval, že některé metody použité proti povstalcům jsou „banditské, protisovětského charakteru a ... nemohou být ospravedlněny žádnými operačními ohledy.“ Za jazykem stalinského práva se skrývají vraždy, mučení a znásilňování žen.
Brutální metody i občasné (a mnohdy nesplněné) sliby amnestie nesly ovoce. V březnu 1950 byl zabit vojenský velitel ukrajinských povstalců Roman Šuchevič a zbylí partyzáni se začali počítat na pár stovek. Posledního zadrželi roku 1961; byl vězněn dalších třicet let, až do roku 1991. Příběh vzdoru pokračoval i v Gulagu. Na mnohé spoluvězně udělali banderovci dojem, především tím, jak do podmínek stalinských lágrů dokázali přenést svou bojovnost i schopnost sebeorganizace. V létě 1953 patřili věznění ukrajinští partyzáni k hlavním organizátorům desetidenní stávky, do níž se zapojilo patnáct tisíc vězňů.
ROZPORNÉ DĚDICTVÍ
Vedení banderovců se v exilu rozhádalo. Bandera trval na původních postojích, naopak Lebeď pokládal návrat k fašizování za neperspektivní. Obě frakce se snažily o spolupráci s USA, Banderu ale CIA vyhodnotila jako „extrémně nebezpečného“, neboť svůj vůdcovský styl včetně vražd a únosů oponentů přenášel i do exilu. Spolupracoval s britskou tajnou službou i Frankovým Španělskem. V Mnichově jej 15. října 1959 zavraždil sovětský agent kyanidem.
Lebeď naopak podporu USA získal, ač jej (nedávno odtajněné) zprávy americké kontrarozvědky označují za „známého sadistu a kolaboranta s Němci“. Přesunul se do Ameriky a s dalšími emigranty propagoval obraz Ukrajinské povstalecké armády jako demokratických partyzánů bojujících proti stalinismu.
Právě svědectví exulantů se stala „odhalenou pravdou“ po pádu sovětského režimu. Mnohem menší váhu měly námitky historiků. Podle Andrije Portnova se v ukrajinských učebnicích dodnes neprobírá vraždění Poláků ve Volyni. Bandera má v sedmadvaceti ukrajinských městech sochu. Jej i Šucheviče jmenoval prezident Juščenko v roce 2010 „hrdinou Ukrajiny“ (udělení titulu posléze zrušil soud).
Lze opakovat, že v mnoha případech banderovci neměli dobrou volbu, byli zahnaní do kouta. A přece, jednou se mohli rozhodnout aspoň trochu svobodně: Na jaře 1943, v době, kdy nacisté začínali slábnout a Rudá armáda byla ještě daleko, se rozhodli vraždit polské sedláky a Ukrajince, kteří se toho odmítli zúčastnit.
Ukrajinský historik Jaroslav Hrycak řekl, že o roli banderovců bude muset ukrajinská společnost projít podobnou debatou jako poválečné Německo. Těžko říct, kdy k tomu dojde - Němci k tomu potřebovali čtyři dekády relativního klidu. V Česku máme po čtvrtstoletí od změny místo otevřené historické debaty spíše zákony o tom, jaké období bylo „zločinné a zavrženíhodné“ a kdo se „zasloužil o stát“.
Ukrajinská povstalecká armáda připomíná masakry i hrdiny, kteří v lesích vzdorovali Stalinovi. Symbolicky může úcta k Sověty nenáviděným bojovníkům fungovat jako kompenzace za hladomor i řadu dalších krutostí. Může znamenat, že Ukrajina nebyla ve dvacátém století pouze ponižována, ale dokázala také vrátit úder. Těžko tomu symbolu v zemi s takovou historií nerozumět. Ale těžko jej také přijmout.
