Profesorka Charrúf věděla, že množství lidí v severní Africe sužuje zdrcující bída, a že ta se téměř vždy tíživěji dotýká žen. Vzhledem k tomu, že ženy v Maroku většinou plní tradiční role matek a hospodyň, jejich možnosti získat vzdělání, včetně základních dovedností číst a psát, jsou značně omezené. Maroko je země, kde se ženy téměř neúčastní veřejného života a jejich kontakt se světem i příležitosti jsou limitované – ve většině případů jsou ekonomicky závislé na mužích. Ve chvíli, kdy rodina přestane fungovat, se pak často dostávají do vážných potíží. Rozvod či ovdovění bývá zároveň pádem do prachu vyprahlé země – něco, s čím se Charrúf nemohla smířit, stejně jako se nemohla smířit s úbytkem unikátních argánových lesů.
Z PRACHU
Argánový strom neroste nikde jinde na světě než v západním Maroku. Po staletí bylo tradiční zpracování jeho vzácných ořechů doménou berberských žen, pro něž toto řemeslo představovalo jediný příjem. Léčivý kosmetický i potravinový argánový olej, který z ořechů získávaly, byl ale čím dál populárnější a poptávka po něm rostla. Nástup průmyslového zpracování a západních „podnikatelů“ byl jen otázkou času. Ženské berberské řemeslo bylo najednou fuč. Utrpělo tak rychle jako strojem devastované stromy.
Charrúf bylo jasné, že ženy nemohou konkurovat „rychlozpracovatelům“ jednotlivě. Výroba litru oleje totiž zabere dlouhé dny. Pochopila, že jedinou cestou, jak navrátit řemeslo zpět do rukou těch, kterým patří, je vytvoření „šetrného lidského stroje“. V roce 1996 založila první ženské družstvo na zpracování argánového oleje v Maroku. To dodnes slučuje více než 450 žen, které nejen dostávají spravedlivý podíl ze zisků, ale také se zde mohou naučit číst a psát. Charrúf obdržela cenu (La Trophée de la Solidarité) za zlepšení situace vesnických žen a po finančním úspěchu, který následoval, se s podobnými iniciativami na jihozápadě země roztrhl pytel.
VÝHODNÁ NÁLEPKA
Cestujete-li dnes po západním pobřeží Maroka, nemůžete je přehlédnout. Ženská družstva na zpracování argánových ořechů lemují silnice tak často jako stánky s mátovým čajem. Ve dveřích družstva Cooperative Feminine Tiguemine na západ od Savíry vás například přivítá Naîma, mladá žena berberského původu. Provede vás po nádvoří uzavřeného domu, kde pracuje několik postarších žen. Každá se věnuje jiné části procesu výroby, ať už je to rozbíjení ořechů, jejich pražení nebo mletí. Poněkud monotónní rytmus jejich práce podtrhuje fakt, že na výrobu jednoho litru oleje je podle Naîmy potřeba zpracovat až padesát kilo ořechů, přičemž celý proces zabere šest dnů. Přesto pohled na pracující ženy poskytuje poměrně idylický obraz. Naîma k tomu podotýká: „Ženy, které tu pracují, jsou rozvedené, ovdovělé nebo mají manžela ve vězení. Pro všechny bylo obtížné najít práci a uživit sebe a svoji rodinu. U nás mohou pracovat i bydlet.“ Družstvo, které je i Naîminým domovem, existuje od roku 2002 a pracuje v něm celkem dvacet pět žen. Příběh Naîmy samotné je však trochu jiný. Když její matka ovdověla, našla práci v družstvu a Naîma tak získala vzdělání, díky kterému tu teď může dělat průvodkyni. Zkušeně vás provede výrobou oleje od počátku až k nákupu, kdy se cena sice závratně liší od té, kterou dostanete v ulicích Marakéše, zároveň se však dozvíte, že veškeré zisky budou rozděleny mezi zdejší ženy. Ty si tu vydělají minimálně padesát dirhamů denně, navíc se zárukou standardní osmihodinové pracovní doby a možnosti ubytování pro ty, které nemají kam jít. To v marockém kontextu není špatný výdělek. Berberské řemeslo zůstalo zachováno, a jako bonus dostaly šanci na vzdělání ženy i jejich děti. A podle plánů bioložky Charrúf mají naději na zotavení i stromy argánu.
Ideální řešení, které zohledňovalo ekonomické, sociální i environmentální aspekty, fungovalo v neideálním marockém světě poměrně dlouho. V současnosti však nelze přehlédnout, že úspěch nápadu staví ženy opět na vedlejší kolej. Patnáct let po založení prvního Charrúfina družstva a po letech fungování stovek podobných se v křehkém systému objevila trhlina. Na cestě podél pobřeží zahlédnete na prazích mnohých družstev muže, kteří koordinují práci, provádějí anebo družstvo dokonce vlastní. Proč? Zisky z ruční výroby argánového oleje dosáhly výše, která začala leckoho zajímat. Při návštěvě Maroka a nákupu marockého zlata se tak vyplatí pátrat po tom, kdo profituje z jeho výroby a jestli „ženské družstvo“ není jenom nálepka, která ženy spíše využívá, než aby je posilovala.
Autorka je stálou spolupracovnicí redakce.
