Chystáš se vydat knížku. Co v ní čtenáři najdou?
Moje první kniha Bibleee začíná starým zákonem, pokračuje klasicky novým zákonem a na závěr budou žalmy. Jedna z částí nového zákona pojednává například o tom, jak jsem šňupal v televizi z bible. Na obalu knihy bude kříž vysypaný ze skutečného kokainu, sponzor do toho za tímto účelem vložil skoro kilo kvalitního zboží. Kříž se bude dát samozřejmě odškrábat a kokain v něm obsažený, lze poměrně jednoduchou metodou extrahovat. Původně měla celá kniha taky páchnout zvratky, ale pak se udělal průzkum a zjistilo se, že by to knihkupci asi neobjednávali.
Zařadil jsi do knihy i Znásilňovačky? Prý jsi psal feministické drama...
„Rape girls“ je můj filmový scénář, který zatím odpočívá v šuplíku. Pojednává o čtyřech dívkách, které byly v dětství znásilňovány svými otci a v dospělosti se mstí mužům tak, že je znásilňují obřími dildy – análně i orálně. Říkal jsem si, že musím něco pro feministky napsat, když to nezvládnou samy. Jednou jsme už dokonce začali točit, ale myslím, že nás to přestalo bavit a šli jsme radši šňupat koks.
To ti pomáhá, nebo je to spíš brzda?
Mně to pomáhalo před koncerty spíš jako fyzický doping. Ty koncerty mě potom i víc baví a vůbec. Jenže nedávno se mi stalo, že jsem vylezl na podium a zjistil, že jsem úplně tuhej, nemohl jsem se ani pohnout. Takže teď jsem čistej, chodím před koncertem do wellnessu a popíjím čaj s guaranou.
Na obálku jsme tě vyfotili v řeznictví, ale vlastně by nás úplně nepřekvapilo, kdybys byl vegetarián...
Kdepak, ale brácha mojí přítelkyně je velký vegetarián. On dělá všechny ty věci, o kterých si lidé myslí, že jsou správný. Ale má svou cestu a drží se jí. To je hodný respektu.
JSEM KŘESŤANSKÝ ESTÉT
Události v České televizi, známé jako „šňupání kokainu z Bible“, jsi už zmínil. Jak na to vzpomínáš?
Věděl jsem, že tam musíme něco podobného udělat. Bývám v televizi tak jednou za deset let a tohle byl ještě k tomu přímý přenos, nešlo odolat. Snažit se mluvit v televizi chytře, to dneska nikoho nezajímá. Tak jsme se toho drželi, a když jsme tam přijeli asi v pět odpoledne, dali jsme si první čáru, druhou čáru, flašku tvrdýho a v jedenáct, kdy to mělo začít, už jsme byli nakrojený. To víš, že mě potom sralo, že jsem například nevyzval k občanské neposlušnosti, mohl jsem udělat spoustu zajímavých věcí. Ale byl jsem rád, že vůbec můžu mluvit (smích).
Nebylo ti líto kamarádů, které sis tam přivedl, nebo moderátora? Místy se zdálo, že tebou trpí.
Ten moderátor si zasloužil to, čeho se mu dostalo. Byly tam nevyřízené záležitosti z minulosti. Víc to nechci rozebírat. Kamarádů mi samozřejmě trochu líto bylo, skákal jsem jim do řeči, na Adama Holýho jsem snad dokonce prozradil, že kouří za pade... ale oni mě znají a myslím, že mi to odpustili.
Často zmiňuješ, že televize je znormalizovaná a nechce se pouštět na tenký led...
Já pracoval rok v televizi, ještě s Pablem de Sax a Luďkem Staňkem. Měli jsme producentskou skupinu „Hovado“, měli jsme vyvíjet pro lobotomy zábavný pořady. Vyvinuli jsme například pořad, kdy do Čech přijede švýcarský aristokrat a vybírá si tady personál na svůj zámek. Jeden z dílů byl o tom, že vybíral myslivce, který mu měl v revíru odstřelit škodnou. Myslivec nakonec zjistil, že ona „škodná“ je stará bába, která chodí krást do lesa roští na podpal. Aristokrat s ním seděl na posedu a hystericky po něm vyžadoval okamžité zneškodnění oné nebožačky a snažil se ho uplatit. Podobný nápady jsme tam nosili do té doby, než s námi opatrně rozvázali spolupráci. Ale faktem je, že to byly skvělý nápady a v televizi dělaj přizdisráči.
Jak si vnímal mediální roztržku, která následovala po vystoupení v brněnské ČT?
Nabyl jsem z toho dojem, že se všichni můžou přetrhnout, hlavně aby se mohli k něčemu vyjádřit. Z každé díry, z pod každého kamene vylézaly kreatury a hlásaly svoje názory.
J. X. Doležal – zatuchlej přizdisráč, kterej si někde žužlá svý ubožácký jointíčky a tváří se jako bojovník za svobodu, napsal, proč jsem nešňupal z koránu. Z koránu jsem nešňupal, protože to není stylový a nejsem žádný bojovník proti islámu.
Já mám rád křesťanskou estetiku a šňupnout si koks z bible mi přijde prostě stylové. Měl to být takový ten pobožný střelec, který si dá lajnu z bible a pak odstřelí nějakého padoucha. Třeba někoho, jako je Doležal.
Dostal jsi nějaké nenávistné emaily?
Jasně, někdo třeba napsal, ať si lehnu krkem na vidle. Vždycky mě baví číst si na internetu diskuse pod článkem. Kdo tam píše? Kde se ty lidi berou? Co dělají ve svém životě? Dává mi pocit štěstí, když vidím, jakou v nich vyvolávám nenávist – jako bych je přibližoval peklu (směje se). Bůh ví, co se jim v životě přihodilo, ale třeba je to jediný ventil, jak můžou uvolnit svojí agresi. V každém případě je hezké, když se o tebe někdo zajímá (smích).
Možná dokud se nezačne srocovat na náměstí a útočit na tebe přímo?
To se stalo někde na severu Čech, že obklíčili cikány, ne? No, těch cikánů je mi líto. Sám jsem napůl Arab, a když někde čtu o Arabech, jak je všichni hází do jednoho pytle, tak mě trochu zatrne. Asi si umím představit, jak cikánům je. To se pak můžeš snažit, jak chceš a stejně se nezavděčíš.
Jde se podle tebe „normalizaci“ nějak bránit?
Možná, když budeš žít svobodný život, nebudeš řešit, co o tobě kdo říká, a budeš se snažit posouvat hranice vnímání.
Pracuješ v reklamní agentuře. Tam se cítíš svobodně?
Ale jo, dá se říct, že ano. V reklamce sice nemůžeš často mluvit o tom, že bys ty hranice posouval. Spíš si musíš dát pozor, abys neztratil ty svoje. Ale nemůžu si stěžovat. Reklama dává lidem práci, takže je to dobrá věc.
ČAS ZAVOLAT POLICAJTY
Jak je na tom teď Vanessa? Loni jste vydali album, ve zmiňovaném pořadu Tečka páteční noci jste ho asi celé přehráli – může to taky pomoct?
Tak po té události jsme mohli zvýšit cenu za koncerty, lidé jsou zvědaví, co je to za exoty. A když zvýšíš cenu, tak si můžeš dovolit třeba lepšího zvukaře a pár světel navíc. Zní to možná jako maličkost, ale každej litr je na tom koncertě znát, a když to pak pár lidí pochválí, tak máš samozřejmě dobrý pocit. Je vůbec zajímavý, jak to jde teď nahoru, když je člověku skoro pětačtyřicet. Najednou je o nás větší zájem než ve dvaceti.
Vystoupení Vanessy za posledních víc než dvacet let jsou opředena legendami. Vzpomínáš zvlášť na některá?
Asi nejdivočejší bylo naše vězeňské turné v roce 1991. První den jsme hráli ve Valdicích, druhý den pak v ženském vězení v Pardubicích. Ženské byly mnohem agresivnější než vězni z Valdic. Pod podiem jich stálo asi padesát, po koncertě se udělala fronta u šatny a museli jsme se jim podepisovat na obří prsa. Papež tam v opilosti sbalil nějakou vražedkyni, zašukal si s ní někde ve sprchách, a jak byl ožralej, tak jí dal svoji adresu. Před vánoci mu potom napsala, že má opušťák a že jede za ním. Tak musel sebrat celou rodinu a odjel bydlet v zimě někam na chatu (smích).
Poslední den jsme pak hráli v Pardubicích U Kulatý báby. Tehdy jsem na koncertech poléval plech naftou a zapaloval ho, což vypadalo moc pěkně. Jenže v hospodě nebyla nafta, tak jsem vzal ředidlo, o kterém jsem ale nevěděl, že se chová jako napalm. Okamžitě začalo všechno hořet, polilo to nějakého chlapa a ženě vedle něj to přiškvařilo silonky k noze. My jsme byli v šoku a okamžitě jsme ujeli pryč, až druhý den se zjistilo, že náš řidič přitom ještě přejel cyklistu. Za tím chlapem jsme se zašli podívat do nemocnice. Přinesli jsme mu pomeranče a lístky na další koncert, ale nechtěl nás vidět.
Před dvěma lety jste také zahráli na jednom hiphopovém mejdanu v Meet Factory, možná pro trochu jiné a asi i mladší publikum. Jaké to bylo?
Vzpomínám si, že jsme přivezli kanystr hovězí krve a v nějakém refrénu jsme to zahradním rozprašovačem stříkli na plný koule do lidí. Kanystr, ve kterém zbyla ještě krev, jsme nechali v šatně a obsluha ho vynesla ven. Ráno šel David Černý do Meet Factory a ten kanystr tam našel. A co udělá výtvarník, když najde demižon s krví? Zavolal policajty (smích).
S Vanessou v poslední době spolupracujete s producentem Johnem Fryerem, co to pro tebe znamená?
Pro mě je to splnění snu. Vždyť to je člověk, který odstartoval Nine Inch Nails a Depeche Mode, produkoval kapely pro 4AD a Mute, a vůbec dělal všechno, co bylo v muzice zajímavé v osmdesátých a devadesátých letech. Jeho přínos pro nás je bez debat. Pro mě je ale asi nejdůležitější, že jsme se s Johnem opravdu spřátelili. Přiletěl do Prahy i s manželkou, což je skvělá holka, a teď nás pozvali k nim do Osla. To je pro mě víc než plný sál lidí.
Může mít Vanessa ještě ambice prorazit v zahraničí?
O tom vůbec nepřemýšlím, je mi to jedno. Udělali jsme desku s Johnem Freyerem, už to je pro mě hrozně moc. Já se nepotřebuju pořád někam dostávat. Mě by těšilo, kdyby se podařilo uživit těch pár lidí, které máme kolem sebe v týmu. Jde o ten dobrý pocit, když přijdeš mezi své lidi a všichni se mají dobře.
V BERLÍNSKÉM KLANU
Zmínil jsi svoje částečně arabské kořeny. Jsi v kontaktu se širší rodinou?
Arabské rodiny jsou strašně velké a zároveň se rozpadají do klanů, které spolu zápasí o moc. Třeba moje rodina je rozdělená na čtyři klany, které jsou roztroušený různě po světě – jedni jsou v Americe, další v Dubaji, někdo je v Berlíně. Já držím s těmi z Berlína. Zaprvé jsou blízko a za druhý můj bratranec Muhammad, který to tam řídí, má dobrý smysl pro humor. Živí se tím, že kradou auta.
Co to znamená, že s nimi držíš?
Když občas jedu do Berlína, tak je navštívím. Nic víc v tom nehledej. Prostě je to část mojí rodiny.
Většinu života jsi v Česku, máte nějaké spojení také s otcem?
Ten žije v Iráku. Já si teď občas píšu se svým bratrem, Mustafou. Je mu devatenáct let a má to docela těžké. Studuje medicínu, ale nemůže večer chodit ven, protože jim tam pořád něco bouchá. Noční život pro mladé tam neexistuje, tak je doma a cvičí. Už vypadá jako Hulk. Dokonce mi tam chtěl se svými kamarády udělat koncert, ale slušně jsem se vymluvil. Nerad bych strávil zbytek života někde v zajetí. Ale zase by to mohla být dobrá dieta.
***
Samir Hauser (1970) je zpěvák, textař, spisovatel a showman. S kapelou Vanessa, která přinesla do Česka v devadesátých letech stíny temné elektronické hudby, vydal alba Discobastards (1991), Flashback (1992), Monogamy (1994), Gun (1997), Ave Agony (2010) a Antidotum (2013). Pod pseudonymem Bruno Ferrari pořádal kabaretní rallye Zlatá kozačka a vydal čtyři desky Peep Sound (2002), Man Fatal (2005), Lovers In Danger (2006) a Vaudeville (2012). Je bezdětný a s přítelkyní žije v Praze. V současnosti také pracuje v reklamní agentuře Ogilvy jako textař.
