1. VEGANSKÉ ODPUSTKY
Když mi dlouholetý kamarád vegan odhalil, že v Berlíně otevřeli veganský supermarket, nešetřil chválou: „Žádné mléko ani vejce tam nenajdeš, nemusíš koukat na složení a rovnou házíš do košíku.“ Ke slovu supermarket mám jistou nedůvěru, takže jsem si už od začátku vytvořil předsudek. Do Berlína však jezdím často, prodejnu jsem si proto prolustroval na internetu. Zjistil jsem, že má šest dalších poboček po celém Německu a brzičko otevřou jednu v Praze.
Supermarket v Berlíně je situován na začátku Warschauer Brücke, hlavní tepny spojující dvě vyhlášené trendy čtvrti, Kreuzberg a Friedrichshain. Co do rozlohy připomíná spíš větší betonovou samoobsluhu kdesi na vsi. Vše ostatní však charakter supermarketu naplňuje – obaly mrkají na zákazníka „kup si mě“ (čím víc barev, tím víc vegan), k mání je nepřeberné množství náhražek masa, sýrů, jogurtů a ryb, téměř vše v bio kvalitě a fairtrade. Začal jsem se cítit rozpolceně. Zatímco jeden hlas říkal: „Vždyť je to fajn, že je takové místo,“ druhý se přihlásil s naprostou nechutí: „Spektákl ve spektáklu!“ Tahle kultura přeci vznikla koncem osmdesátých let i jako protest proti konzumerismu, jako snaha o přirozené uskromnění a konzumaci toho, co je k dispozici nejlépe přímo ze zahrádky.
Po chvíli zvítězil odpor k fanatismu a sektářství, popadl jsem jednu pomazánku, zaplatil ji a prchal pryč. K rozhodnutí nenakupovat přispěly i závratné ceny. Jakoby šlo o odpustky, které mají očistit naše svědomí od pocitu viny za blahobyt, ve kterém jsme nuceni žít, jakoby na sebe zákazníci aktem nákupu brali odpovědnost za záchranu znečištěné planety, vymírajících zvířat i globální chudoby. O ulici dál jsem si dal u Libanonce báječný falafel. Veganský obchod se pro mne stal dalším bílým místem na mapách měst. Stejně tak jako řeznictví.
2. KDO POCHOVÁ CHOV?
O podmínkách života předcházejícího proměně kuřat v křupavá křidélka, propečená stehýnka a další drůbeží pochoutky, se sice moc nemluví, tajemstvím však rozhodně nejsou. Podobné je to s cestou, na jejímž konci se z drůbeží ovulace pečou vaječné omelety čI nadýchané koláče. Stanou-li se už tématem rozhovoru, vtipy o bláznivých ochráncích či vztek směřovaný k viníkům „závratné“ ceny vajec přichází dřív, než se objeví konkrétní obrazy.
Humor i agrese jsou ostatně účinnými obrannými mechanismy, které brání ego před tím, co jej ohrožuje. I letmé setkání s průmyslovým chovem drůbeže je přitom těžké vnímat z odstupu. Po vylíhnutí jsou kuřata, která stejně jako ostatní živí tvorové přicházejí na svět v pohlavním poměru 1 : 1, rozdělena na běžícím pásu na samičky a samečky. Zatímco malí kohoutci putují rovnou do plynu či do mixéru, samičky čeká zhruba roční život v kleci na prostoru o něco menším než je formát papíru A4 a pod stálým umělým osvětlením. V tuzemsku tak žije zhruba šest miliónů slepic.
Pro mnoho svědomitých spotřebitelů se v posledních letech staly nadějí tzv. biochovy. Idylické obrazy spokojených slepic popelících se na zelené trávě však mohou mít ke skutečnosti poměrně daleko. Bioslepice sice žijí o rok déle, musí mít alespoň třikrát větší prostor pro ustájení a alespoň čtyři metry čtvereční výběhu (pokud zrovna neřádí ptačí chřipka a klimatické podmínky to dovolí). Ani v biochovech však není místo pro kouhouty. Těžko si také představit, že slepicím, které přirozeně žijí v malých skupinách s velmi pevnou sociální hierarchií, budou vyhovovat chovy čítající leckdy více než tisíc opeřenců.
3. CHCEŠ MĚ SNÍST? A PROČ?
Zdivočele působící domorodci, kteří pohledem ohledávají tukové zásoby dobře živených evropských turistů, hladomorem zdecimovaní ruští vesničané stojící nad zbytky okousaného dítěte nebo film Přežít, ve kterém se navzájem pojídají spoluhráči uruguayského ragbyového týmu, jejichž letadlo právě ztroskotalo někde uprostřed vrcholků And... Představa pojídání masa jiných lidí budí většinou obecný pocit odporu. Přesto není kanibal jako kanibal.
Kromě existence v dobrodružné literatuře populárních tzv. exokanibalů – afrických, oceánských, ale také keltských kmenů, které pojídaly své nepřátele, se můžeme napříč kontinenty setkat také s kmeny pojídajícími lidské maso mrtvých přátel či příbuzných jako důkaz úcty. Pohledem těchto konzumentů je pro snědeného po všech stránkách lepší a důstojnější, když skončí v těle přátel, než kdyby měl shnít v zemi.
Ještě o něco dál se v tomto ohledu nedávno dostal německý pár, kde domluva o snědení jednoho z milenců druhým tvořila součást aktu vrcholné vášně. Jejich činu se nepřekvapivě dostalo značné mediální pozornosti. Celkem se podobala té, kterou si vysloužili dva moderátoři holandské zábavní show, když si nechali z těla chirurgicky odstranit kus masa, který si pak před televizními kamerami usmažili a snědli. Není kanibal jako kanibal.
