„Vždycky jsem spávala oblečená, protože jsem nikdy nevěděla, co se stane,“ píše ve svých pamětech drobná paní, které dělníci, jimž obětovala svůj život, stejně jako její nepřátelé říkali Matka Jones. Vskutku, kdykoli mohli přijít vojáci či šerifovi lidé, aby ji odvedli do vězení, nebo delegace dělníků, aby jim jako agitátorka pomohla v boji za mzdy a lepší podmínky. A že se toho po stávkách najezdila! Na cestách byla vlastně pořád. „Žiju ve Spojených státech, ale nemůžu říci přesně, kde,“ vypověděla v roce 1910 před americkým Kongresem, „moje adresa je všude tam, kde se bojuje proti útlaku. Moje adresa je jako moje boty, cestuje se mnou.“
VSTŘÍC NOVÉMU OSUDU
Narodila se jako Mary Harris v roce 1830 (někdy se uvádí 1837) v irském Corku, vyrostla ale v Americe, kam se rodina přestěhovala. Zprvu se nezdálo, že bude mít stejně rebelskou duši jako její otec, bojovník za irskou nezávislost. Vystudovala, pracovala jako učitelka a švadlena. Věci se začaly měnit, když jí bylo jednatřicet let a zlomové události, které jí do života zasáhly, byly hned tři. Zaprvé to byl sňatek, pan Jones byl totiž členem slévačských odborů a uvedl ji do světa dělníků a jejich tehdejších bojů. Zbylé dva osudové momenty však byly tragické. V roce 1867 padla celá její rodina za oběť epidemii žluté zimnice, ze dne na den přišla o muže i čtyři malé děti. Odstěhovala se do Chicaga, kde se živila jako švadlena. Vzpomínala, jak ji bolelo u srdce, když viděla, jak chodí po ulicích otrhaní, hladoví lidé bez práce, zatímco se klienti salonu, v němž pracovala, topí v luxusu. Když osud udeřil znovu a velký chicagský požár ji v roce 1871 připravil o vše, co měla, prodral se odpor k sociálnímu bezpráví na povrch.
DNY MUČEDNÍKŮ A SVATÝCH
Mary Harris Jones se upisuje odborovému hnutí a začíná tak příběh Mother Jones, který trval až do konce jejího života v roce 1930 a na jehož pozadí se odvíjí docela jiná historie Ameriky, než kterou obvykle slýcháváme. Jefferson, Socha Svobody, americká ústava, země, kde se může stát prezidentem každý? Kdeže.
Ruku v ruce s růstem počtu dolů a továren a expanzí železnic a bank šlo o holé násilí. „K čertu s ústavou!“ odplivl si před stávkujícími soudce v Cripple Creeku v roce 1903. Státy patřily koncernům, guvernéři a noviny i místní obchody stejně tak, patřili jim i soudci a milice. Koncerny prakticky vlastnily celá města, a aby se při stávkách zabránilo agitacím, svévolně se vyhlašovaly zákazy shromáždění, zákazy vstupu a opouštění měst, obchodníci měli zakázáno prodávat stávkujícím, najatí násilníci vypalovali dělnické kolonie, stávkující byli deportováni, posíláni do vězení či na nucené práce v okovech, ale také zabíjeni, jejich mrtvoly se nechávaly ležet na ulicích pro výstrahu.
„Na matraci, promočené krví, ležel horník, ve spánku mu vystřelili mozek z hlavy. Jeho chatrč byla proděravělá kulkami. Mrtví muži leželi i v dalších pěti příbytcích. V jednom vzlykalo nad tatínkovým mrtvým tělem dítě s matkou,“ popisuje Mother Jones ve své autobiografii stávku ve Stanfordu v Západní Virginii v roce 1902. Otevřený teror nepanoval jenom tam, seznam by byl dlouhý a nechyběl by ani masakr v Ludlowu v Coloradu: v roce 1914 tam tehdy milice a žoldáci uhelné společnosti zabili osmnáct dětí, žen a mužů.
Mother Jones nechyběla skoro u žádné z důležitých dělnických bitev. Vypověděli ji z bezpočtu měst, jen aby se do nich okamžitě zase vrátila, přecházela výhrůžky smrtí a navštívila mnoho vězeňských děr. V roce 1912 byla při stávce v Západní Virginii odsouzena ke dvaceti letům ve vězení, způsobilo to ale takový skandál, že byla po několika týdnech propuštěna. „Byly to dny obětování se pro věc práce. Dny, kdy jsme neměli žádné sály, placené úředníky, společné hostiny s nepřáteli. Byly to dny mučedníků a svatých,“ vzpomínala.
SÍLA SLOVA A MOC AGITACE
Jako by to byly též dny, kdy byl svět srozumitelnější, čitelnější a bylo v něm přes všechno násilí jednodušší jednat. Když vlastníci dolů v roce 1903 přemluvili stávkující ze severních coloradských dolů, aby zanechali stávky a nechali tak své kolegy z jihu ve štychu, Mother Jones se tam rozjela. Přiměla je plamenným a káravým proslovem stávku obnovit. S podobným úspěchem odváděla agitátorskou práci všude. „Je to bába všech agitátorů,“ prohlásil o ní jeden ze senátorů.
Nikdy přitom vlastně nemohla chudákům v publiku nabídnout víc než naději, že budou-li držet při sobě a „bojovat jako čerti“, ulehčí se jim. Spolehnout se mohla na brilantní rétorické umění a znalost lidí. Mluvila spatra, lidově, využívala patosu, humoru, přirovnání, ale taky klela a sakrovala, byla mistryní invektiv a posměšků. Zdálo se, že při proslovech, ať byly ve městech pro honosnější publikum, nebo v lesích či opuštěných šachtách pro horníky, exploduje do všech stran.
Bezpochyby byla také dobrou herečkou a šikovnou dramaturgyní, jistý ochranný štít jí i před nejsurovějšími nájemnými násilníky poskytoval její zjev: krajkový límeček, staromódní černé šaty, archaický čepec se stuhou. Vždy se dělala starší, než byla. Dělníkům říkala „mí chlapci“, oni jí na oplátku Mother Jones. Poznával ji opravdu každý, průvodčí ve vlacích, recepční v hotelích. Ani soudci a guvernéři nenazývali legendární zastánkyni dělníků jinak.
A byla-li Mother Jones něčím mezi ranými socialisty a nezničitelným Héraklem, vykazovalo její působení též něco z ideálu dobrého člověka Boženy Němcové. Její autobiografie je plná příběhů, kdy se před její sebevědomou umíněností otevřely i ty nejuzamčenější dveře.
MATKA A JEJÍ ARMÁDA
Psal se rok 1899, stávku v uhelné pánvi v pensylvánském Arnotu se majitelé dolů chystali zlomit stávkokazi a Mother Jones rozhodla: muži zůstanou doma s dětmi, bojovat půjde armáda jejich žen. S košťaty, pánvemi a hadry na podlahu. Vojsko v zástěrách dělalo takový lomoz, až plašilo stávkokazům osly, s nimiž se chystali sfárat. „Madam, neplašte je,“ upozornil jednu z žen šerif. „Do pekla s tebou i tvými osly,“ srazila ho pánví a její kolegyně se jaly honit prchající stávkokaze po svazích. U šachet pak hlídkovaly každý den. Nebylo to zdaleka jedinkrát, kdy Mother Jones do boje nasadila ženy. Vynikala i jistou škodolibostí. V Coaldale vtrhla její armáda hospodyň do města, během chvilky přiměla všechny tamní havíře ke vstupu do odborů, cestou zpět se zastavila v ubytovně milicí, snědla jim snídani, aby se následně utkala s paničkami šéfů dolů. „Nic nám neudělali, to my jim!“ objasnila události vyděšenému odborovému byrokratovi, „byla to skvostná bitka.“ Jakkoli účinným prvkem byla armáda s pánvemi, kvůli násilné povaze oné doby jen domácí náčiní vždy nestačilo a Mother Jones nebyla pacifistka. „Teď se rozejděte, vyvarujte se náleven, peníze budete potřebovat na něco jiného,“ vyzvala horníky v roce 1912 po mítinku v Charlestonu. Po jejich dotazech plán nijak neskrývala: „Na pušky.“ „Chlapci se pokojně rozešli a vykoupili město do poslední flinty.“ V paměti měla neúspěšnou stávku jiných havířů, kteří „prohráli, protože měli jen ústavu. Druhá strana měla bajonety. Na konci vždycky zvítězí bajonety,“ píše ve svých memoárech.
NEOHROŽENÁ FURIANTKA
Chtěli-li bychom Mother Jones vtisknout ještě poslední charakteristiku, dodali bychom, že je v jejích pamětech kvůli ramenatým hláškám též něco furiantského. „To je v pořádku, nepřišla jsem kvůli němu, ale abych se potkala s horníky,“ odpověděla zaskočenému policistovi na upozornění, že jeho nadřízený „vás tady nechce vidět, jinak vám prostřelí hlavu.“
Jindy ji druh z odborů varoval, aby se nevydávala do Laurel Creeku, protože na cestách patrolují pistolníci majitelů dolů. „To tedy znamená, že havíři jsou tam věznění - a potřebují mě,“ načrtla, jak situaci rozumí ona. Jindy, když pronikla do města Denver, z něhož ji předtím vykázali, nechala guvernérovi, témuž, který jí zakázal přístup, poslat lístek: „Devět deset hodin jsem byla pryč, ale už jsem zase tady, čtyři pět bloků od vašeho úřadu. Chci se zeptat, guvernére, co s tím k čertu uděláte?“ Někdy jako by v tom byl snad i kus švejkování. „Fajn, přijdou akorát na oběd,“ konstatuje, když ji na jednom z jejích kolektivních spanilých výjezdů v New Trentonu v poledne varují, že není vítaná a že si na ni chystají vyšlápnout policisté.
Mother Jones si šla za svým, byť to často mířilo proti logice těch, co vždy najdou důvod, proč nedělat nic a proč brát ohledy. Trochu okázale, furiantsky nebo starosvětsky vypadají její historky snad jen proto, že své příběhy a vysvětlení zbavila všech kudrlinek a zbyl v nich jen průzračný, praktický postoj bez kliček a filozofování: „Vidím-li nespravedlnost, snažím se něco udělat. A snažím se tak, že se rvu jako pekelnice. Nechcete-li bojovat vy, budu bojovat sama.“
...
Děti na pochodu
V roce 1901 stávkovalo sto tisíc filadelfských textilních dělníků a dělnic (včetně šestnácti tisíc dětí). Dva roky poté zorganizovala Mother Jones pochod stovky dětských dělníků z Filadelfie do New Yorku. Setkání s prezidentem Theodorem Rooseveltem, které plánovala, se neuskutečnilo, její úmysl udělat kolem stávky a katastrofálních podmínek dětských dělníků, z nichž některým bylo pět šest let, „trochu publicity“, ale vyšel.
