Kurátor pražské galerie Futura Michal Novotný napsal, že věci „nikdy nejsou jen bezvládnými předměty“. „Jsou spíše shluky touhy, přání a intenzit, stejně jako předmět dohledu mocenských vztahů. (…) Věc je vždy hmotou veskrze ideologickou. Věci však mají i schopnost, která se vyvléká možnosti je úplně vylíčit rozumem, ale spíše jakousi jejich vlastní silou, temnou, mystickou, bez duše, ale živoucí.“ Při psaní o věcech přitom myslel i na díla izraelského umělce Roee Rosena (1963) a jeho českého kolegy Pavla Sterce (1985) z jejich společné výstavy O stromech a věcech. Třeba na Stercovu žárovku u projektoru, která na výstavě promluví sama o sobě a upozorní na životnost dopředu omezenou výrobcem. Ekonomická strategie plánovaného zastarávání je onou ideologií věci, jejím „vlastním názorem“.
Výstava jako politická hmota
Parafrázujeme-li jednu Novotného větu, můžeme říct, že výstava O stromech a lidech je veskrze politickou hmotou. V kresebném albu ruského umělce židovského původu Maxima Komara-Miskhyna se dobroty a příbory vzbouří proti strávníkovi a podrobí ho sadistickému sexuálnímu zneužívání a brutální vivisekci. Tímto strávníkem ovšem není nikdo jiný než ruský prezident Putin. Je ovšem důležité poznamenat, že Maxima Komar-Mishkyna, který odešel do Izraele a až do své sebevraždy byl pronásledován paranoidní představou, že mu ruský vládce usiluje o život, vymyslel Roee Rosen. Zatímco tedy Komar-Mishkyn podniká symbolický rituál pokoření nepřítele, objevitel jeho díla, Roee Rosen, se chová „pouze“ jako historik umění, který chce v doprovodných textech vyložit významy jeho obrazů. Jaksi mimochodem tím vykreslí obludný obraz ruské politicko-ekonomické současnosti.
Fikcionalismus je Rosenovým nástrojem na splétání kulturních, historických a politických témat a vytváření fantomatické spleti, jež je sycena těmi nejskrytějšími a nejtemnějšími pudy. Lepší výklad by nám jistě podal freudiánský psychoanalytik. Nejspíše by nám také vysvětlil, proč Miskhynovy kresby nebo videa rusko-izraelské skupiny Burnt Alive (dalšího z Rosenových výtvorů) vyvolávají zároveň zhnusení i smích.
Věc perspektivy
Oproti práci Roee Rosena se část Pavla Sterce tváří mnohem nevinněji. Klíčem k jejímu uchopení jsou popisky. Bez nich by například dřevěná ohrada ve vstupní místnosti zůstala pouze dřevěnou ohradou, kolem které nemůžeme projít. Když si ale přečteme, že se jedná o rekonstrukci divadelní scény dětské opery Brundibár, provedené se svolením nacistů židovskými dětmi v terezínském ghettu, začne nám svítat, jak na nás Sterec jde. Podezření by se měla potvrdit nejpozději u fotografií běžného lesního porostu, přes které jsou přetažené fólie s kresbami Hitlera či muchomůrek s hákovými kříži na klobouku. Sterec jako by chtěl přímo demonstrovat, jak dodatečná informace zcela změní úsudek o tom, co vidíme. V jednom okamžiku nejde o nic víc než formální estetiku. A hned chvíli poté se věci ukazují jako záležitost výsostně ideologická. Stercova hra spočívá ve zviditelňování neviditelného. À propos ty lesy: kdybychom nad nimi letěli letadlem, viděli bychom, jak stromy byly minulými generacemi vysázeny do nápisů Lenin, Hitler a Tito. Jenže nejsme-li aeronauti, procházíme se lesem, aniž bychom cokoli tušili.
Pavel Sterec, Roee Rosen: O stromech a věcech. Futura, Holečkova 49, Praha 5 (www.futuraproject.cz). Výstava potrvá do 23. března.
…
NĚKDY V SUKNI
Během devadesátých let se české výtvarné umění proměnilo jako nikdy za svoji historii. Jedním z nejdůležitějších aspektů této změny byl mohutný nástup umělkyň. Přišly s novými tématy i novým pohledem na témata stará. Skrze díla čtrnácti nejsilnějších osobností, mezi jinými Mileny Dopitové, Veroniky Bromové, Štěpánky Šimlové, Markéty Othové, Aleny Kotzmannové nebo Kateřiny Šedé, na tento fenomén pohlíží kurátorka Pavlína Morganová. A hned na úvod se raduje: „Konečně se dají dějiny českého výtvarného umění vyprávět bez umělců“.
Někdy v sukni. Moravská galerie v Brně, Uměleckoprůmyslové muzeum, Husova 14, Brno (www.moravska-galerie.cz). Výstava potrvá do 18. května.
