Málokdo by dokázal zpochybnit, že se Česko stalo v průběhu posledních dvaceti let zemí zaslíbenou hazardu. Pro podnikavce bez výčitek svědomí je s jistou mírou nadsázky bájným Klondikem, na kterém se dá snadno pohádkově zbohatnout. Odvrácenou stranou hazardního byznysu jsou pak statisíce těch, jimž závislost přímo či nepřímo zničila život.
Statistiky Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti hovoří o sedmdesáti tisících zařízení umožňujících hazardní hry a přes čtyřiceti tisících lidí, kteří momentálně náruživému patologickému hraní zcela propadli. Koncem roku bylo jen v Praze oficiálně registrováno téměř dvě stě kasin a přes tisíc heren s výherními automaty a celé Česko dlouhodobě zaujímá v rámci Evropské unie nelichotivou a velmi suverénní pozici hazardní velmoci.
Zároveň se však zdá, že se poslední dobou blýská na lepší časy, alespoň co se legislativy upravující hazard týče. Obce totiž až do nedávna neměly žádnou právní páku, která by jim reálně umožňovala herny na svém území regulovat, či je, v případě těch osvícenějších, rovnou za své hranice vykázat. Vše se změnilo s několika průlomovými rozhodnutími ústavního soudu. To poslední z dubna minulého roku vyškrtlo z novely loterijního zákona ustanovení, které provozovatelům tzv. výherních loterijních terminálů umožňovalo na základě výjimky ministerstva financí působit až do roku 2014 bez ohledu na vůli obecních samospráv.
Není automat jako automat
Pro pochopení celé situace okolo nekontrolovatelného rozvoje hazardu a bujení heren v Česku je třeba se vrátit do roku 2007, kdy během doby úřadování Miroslava Kalouska začalo ministerstvo financí ve velkém povolovat tzv. výherní loterijní terminály. Rozdíl mezi klasickými analogovými „bednami“ známými ze zaplivaných čtyřek a novým typem „matů“ nebyl pro hráče na první pohled zřejmý. Přístroje si byly vzhledově podobné, stály na stejných místech a na obou se hrály prakticky totožné hry. Jedna z nejzásadnějších odlišností spočívala v tom, že provoz nového druhu automatů začal být ministerstvem posuzován podle mnohem benevolentnějších zákonných kritérií, než jaká do té doby platila pro přístroje starého typu.
Nově tak bylo možné umisťovat automaty třeba v blízkosti škol, hráči na nich mohli sázet až do výše tisíce korun za jednu hru, zatímco u starších přístrojů šlo nejvýše o pětikorunu. Provozovatelé se ani nemuseli příliš obávat, že by jejich výnosný byznys těžící nejčastěji z nejchudších mohl vzít časem zasvé, protože se jim ministerstvo nerozpakovalo vydávat povolení platná často až do roku 2500. Není se čemu divit, že se stařičké bedny ocitly na pokraji vyhynutí a v kurzu začaly být „nové“ terminály, u nichž si jejich vlastníci nemuseli lámat hlavu nad každoroční nutností obnovovat koncesi. Krom toho se na výherní terminály nově nevztahovalo ani ustanovení, které opravňovalo místní samosprávy provoz beden v obci podle svého uvážení regulovat.
Hrátky s paragrafy
To vše umožnil svérázný výklad loterijního zákona, který si nechal vypracovat tehdejší šéf Sazky Aleš Hušák od děkana plzeňských práv Jaroslava Zachariáše (mj. zapojeného do pozdější plagiátorské kauzy, po které byl nucen rezignovat). Závěr, který odsud vyplynul, preferoval posuzování výherních terminálů podle zákonných nároků kladených na kasinové hry a nikoli na běžné automaty. Ministerstvo záměrně zavádějící argumentaci bez větších rozpaků převzalo a brána k tomu, aby bylo možné v běžné herně snadno a rychle prohrát za několik minut celou výplatu, byla otevřená.
Že jde o výklad ryze účelový, přitom vědělo ministerstvo už od poloviny roku 2008, kdy nechal nový šéf Státního dozoru nad loteriemi Ondřej Vltavský vypracovat metodiku, která vyhodnotila dřívější praxi jako jednoznačné obcházení loterijního zákona. Není bez zajímavosti, že jeho předchůdce Petr Vrzáň, který před úřednickou kariérou pracoval jako manažer v kasinu, z ministerstva v roce 2011 odchází ke „konkurenci“, tentokrát coby výkonný ředitel Sdružení provozovatelů centrálních loterijních systémů. Vltavského nicméně z funkce po osmi měsících ministr Kalousek odvolal a podle zavedené praxe se (nehledě na četné výzvy k nápravě ze strany ombudsmana) pokračovalo až do roku 2011, kdy dal Ústavní soud poprvé jasně najevo, že nárok obcí regulovat na svém území hazard není možné takto jednoduše obcházet. Na faktické potvrzení nálezu se však muselo pro různé obstrukce ministerstva financí čekat další dva roky.
Mimořádnou sílu místní hazardní lobby dobře doložila úplatkářská aféra z roku 2009, kdy se redaktor jednoho z celostátních deníků vydal pod falešnou identitou lobbovat do stranických sekretariátů tehdejších parlamentních stran proti přijetí novely loterijního zákona. Ta měla provozovatele hazardu zavázat k dovedení jednoho milionu do státní kasy za každý nově instalovaný automat. Na nabídku pouhého milionu korun na provoz strany za blokaci novely bez okolků přistoupila TOP 09 a KSČM. Před korupcí, klientelismem a zjevným napojením poslanecké sněmovny a ministerstva financí na organizovaný zločin v souvislosti s loterijními terminály ostatně v roce 2011 důrazně varovala i výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby.
Vzdorovat hazardu
Bohorovný přístup ministerstva financí, které dlouhá léta soustavně ignorovalo veškeré kritické signály zvenčí a v klidu tolerovalo rozmach jedné z nejrizikovějších forem hazardu, vedlo zároveň k na Česko nebývalému rozmachu občanského aktivismu. Několika spolkům, mezi nimiž ční zejména jméno brněnského aktivisty Matěje Hollana, se podařilo do veřejné debaty úspěšně prosadit a udržet ostrou rétoriku zaměřenou na přísnou regulaci automatů. Značný díl zásluhy za zlomové rozhodnutí Ústavního soudu, který obcím znovu přiřkl právo kontrolovat gambling, je třeba připsat právě jim.
Do hry se tak současně vrátilo téma, s nímž si za celá dvě desetiletí nebyly schopny poradit neziskovky působící v sociálně vyloučených lokalitách, které přicházely nejvíce do kontaktu s ničivými sociálními důsledky patologického hráčství. Totiž nátlak na obce, aby možnost regulace hazardu začaly skutečně využívat a přestaly se alibisticky odvolávat na nezanedbatelné částky, které z něj plynuly do komunálních rozpočtů. Právě k nim se nyní, po úspěšně vybojované bitvě s ministerstvem financí, soustředí pozornost aktivistů. Obce mají navíc oproti minulosti nebývale silnou pozici, když mohou po posledním nálezu ústavního soudu provoz heren a kasin zakázat docela.
V průběhu roku 2013 tak došlo v Česku k celkovému úbytku takřka třiceti tisíc automatů a rušit se budou v souvislosti s probíhajícími správními řízeními nepochybně i tisíce dalších. Pravdou nicméně zůstává, že zejména ve větších městech naráží boj s hazardem na nejednotný postup jednotlivých městských částí. Tam, kde některé říkají automatům a kasinům do budoucna jasné ne, oportunisticky nastupují jiné ve snaze využít uprázdněné místo na trhu a přihrát tak další miliony do svých rozpočtů. Třeba v Praze tak paradoxně došlo za poslední kvartál k téměř desetiprocentnímu nárůstu povolenek k provozu loterií.
Sejdeme se na síti
Provozovatelé automatů vyčítají antihazardním aktivistům leccos, od fanatismu, zastydlého levičáctví omezujícího svobodu podnikání jedněch a právo na to zruinovat si život druhých až po otevřenou spolupráci s mafií, která si má údajně brousit zuby na vybudování sítě nelegálních heren poté, co ty stávající skončí. V jednom však mají zřejmě přeci jenom pravdu. I kdyby bylo tažení občanských sdružení bezezbytku úspěšné a z měst by nakonec vymizela kasina, herny i automaty, jeden velký problém zůstane. Sázení online je všude po světě na raketovém vzestupu a po síti je dnes možné hrát prakticky cokoli, včetně klasických výherních automatů. Garantovat přitom, aby bedny i v tomto případě skutečně z dlouhodobého hlediska vracely alespoň tři čtvrtiny toho, co do nich hráč nahází, jako je tomu v případě státem regulovaných automatů, je v podstatě nemožné.
Nabízí se otázka, jak velkým společenským rizikem může být online gambling ve srovnání s tím tradičním. Jasná čísla v tuto chvíli neexistují, ale nedá se zřejmě příliš předpokládat, že by se po uzavření heren oněch více jak čtyřicet tisíc českých patologických hráčů prostě vrátilo zpět do normálního života. Koneckonců anonymní a téměř kdekoli dostupné prostředí internetu sociální izolaci, která je jedním z největších rizik gamblingu, obecně spíše zvyšuje.
